Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 8

Část 1 – 1923:
Kapitola 8.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený. 

„Přemýšlela jsi už, co bys chtěla dělat o víkendu?“ Podíval se na ni Damon tázavě, když Annie nasedala k němu do auta.

„Ani ne,“ odpověděla dívka váhavě a naposledy vrhla kradmý pohled na Bessie a Ethel stojící u univerzitní brány. Věděla, že se jim Damon nezdá a tak radši řekla, že jde do knihovny. Chodila tam tak často, že jí bez problémů uvěřily.

„A dnes?“ Damon se usadil na místě řidiče, ale nastartovat se neměl.

„Dneska mám práci,“ oznámila a významně se na společníka podívala.

„Dobrá,“ řekl upír smířeně.

„Můžeme už jet?“ zvedla tázavě obočí, když si všimla, že se Damon neobtěžuje ani sáhnout po volantu.

„Tak mě napadlo, jestli bys nechtěla…“
„Nechtěla, musím jet domů.“ Zkusila jemně zvýšit hlas, aby ji upír poslouchal.

„…jet na výstavu do galerie.“ I přes námitky dokončil větu.

„Damone,“ hlesla poraženě a otočila se na něho, „kolikrát ti budu muset říct, že musím domů?“

„Dobře, já jen, že dnes v pět hodin je zahájení,“ podotkl a nastartoval.

„Musím se učit,“ vysvětlila stručně.

„Výstavy jsou poučné.“ Nedal se odbýt.

„Já vím, ale dneska prostě…“

„A když už studuješ historii, myslel jsem, že malířství romantismu tě zajímá.“ Rozhlédl se na výjezdu z pozemků univerzity.

„Zajímá, ale,“ chtěla znovu něco namítnout. „Jak víš, co studuju?“ Zamračila se, když jí došlo, co řekl. Damon se jen usmál, pokrčil rameny a dál sledoval cestu.

„Je vůbec něco, co o mně nevíš?“ Zakroutila nevěřícně hlavou.

„Nevím, jestli se mnou půjdeš dneska na překrásnou výstavu malířů z celé Evropy.“ Vrhl po ní letmý pohled a hned se zase soustředil na řízení.

„Už jsem ti řekla, že nepůjdu, protože nemůžu.“ Rozhodila rukama. „A stejně by mě tam nepustili,“ hlesla si pak pro sebe tiše.

„Hloupost. Když půjdeš se mnou, dostaneš se všude.“ Nadmul se pýchou a čekal, co mu Annie řekne.

„Je to opravdu lákavé, ale…“

„Stejně jsi tam určitě chtěla jít.“ Skočil jí do řeči. Nechtěl poslouchat další odmítnutí. Nehodlal ji pustit z auta dřív, než před budovou galerie.

„Je úplně jedno, co řeknu, že jo?“ povzdechla si.

„Jsem rád, že si konečně rozumíme.“ Rozzářil se a na křižovatce odbočil směrem do centra. Už dopředu měl namířeno ke galerii, takže ani nemusel měnit plán cesty.

Annie se zakroucením hlavy na zbytek cesty zmlkla. V hlavě jí vířila stále ta stejná myšlenka. Proč zrovna ona? Ačkoliv si slíbila, že se na to už nebude soustředit, nedokázala vtíravou otázku vytěsnit z podvědomí. A tak seděla a marně se snažila přijít na řešení. Netušila však, že celou odpověď na její otázku nezná ani Damon.

„Jsme tady.“ Hlas jejího řidiče ji donutil zvednout pohled skrz přední sklo na majestátní budovu.

„Páni,“ vydechla s údivem. „Nejsem si jistá, jestli jsem na to správně oblečená.“ Pochybovačně shlédla na svoje užmoulané tmavě modré šaty.

„Nesmysl.“ Mávl Damon rukou, vystoupil a klíče předal poslíčkovi. Oběhl auto a otevřel jí dveře. „Tašku a kabát si můžeš nechat v autě, vevnitř je nebudeš potřebovat,“ oznámil s úsměvem.

„Fajn,“ řekla trochu odevzdaně a s tichým povzdechem přijala upírovu ruku, aby mohla jako dáma elegantně vystoupit z vozidla.

Vysoká historicky vyhlížející budova byla ozářená zlatými světly, která vítala všechny váženě hosty. Ke vstupním dveřím stoupalo pár schodů, na kterých byl rozložený tmavě zelený koberec. Nahoře stál muž s kloboučkem a seznamem hostů zatímco venku postávaly davy bohatě vyhlížejících pánů se svými výstavními manželkami nebo milenkami.

Damon nechal auto zaparkovat a nabídl Annie rámě, aby s ní mohl sebevědomě vystoupat těch několik schodů ke dveřím. Dívka byla tak fascinovaná všemi lidmi okolo, že si ani nevšimla, jak lehce proklouzli dovnitř.

„To je…“ hlas jí pomalu odezněl do ztracena, když zvedla pohled nad sebe. Vysoko nad jejich hlavami se houpal obrovský broušený lustr složený z tisíce třpytivých kousků, které vrhaly jasné vznešené světlo na fresky a malby všude po stěnách.

„Věděl jsem, že se ti to bude líbit.“ Damon se spokojeně napřímil a vedl Annie místností přímo k nejbližšímu obrazu.

„Nikdy jsem si ani neodvažovala představit, že bych se sem někdy mohla dostat.“ Otočila svůj pohled plný vzrušení na muže vedle sebe. Damon se na ni usmál a cítil, jak mu po zádech přejel mráz. Tohle bude jistě velice nezapomenutelný večer. Napadlo ho a neubránil se ještě šťastnějšímu výrazu.

Hned co přišli k první malbě, začala se Annie rozplývat nad detaily, barvami, světlem, kompozicí a vším možným, co se snažil malíř zachytit. Upír byl ale fascinovaný něčím úplně jiným. Zůstal stát kousek dál a sledoval dívku před sebou, jak mu ukazuje různá místa obrovského plátna. Obraz byl ale nic proti tomu, co on ve skutečnosti viděl před sebou. Čím víc byla Annie nadšená z děl světových umělců, tím víc se Damonovi zdálo, že energie a život, které z ní vyzařují, zastiňují i ty nejkrásnější a nejbarevnější díla. Světlo a teplo, které z ní sálalo, by mohlo prozářit celou obrovskou místnost. Chvílemi se i bál, že kdyby se jí dotknul, vzplanul by plamenem jako pírko na slunci.

„Damone, posloucháš mě?“ Mávla mu před očima a on se přistihl, jak musí na chvíli zadržet dech a zavřít oči aby si pročistil hlavu.

„Promiň, ten obraz je tak,“ udělal krátkou pomlku a popřemýšlel, jaké slovo by se hodilo k dílu, na které se teď podíval poprvé.

„Fascinující?“ doplnila ho s otázkou.

„Přesně tak.“ Na chvíli se otočil a od číšníka, který zrovna procházel kolem, vzal dvě sklenice šampaňského.

„Na zdraví?“ Pozvedl ruku a počkal, až udělá Annie to samé.

„Jsem moc ráda, že jsi mě přemluvil,“ řekla a lehce cinkla okrajem své sklenky o tu Damonovu.

„Jsem rád, že ses nechala.“ Upír dívku napodobil a pak se lehce napil s pohledem stále upřeným na Annie. Nemohl od ní odtrhnout oči. Byla tak krásná.

Na chvíli se odvrátila od velkolepého malířského díla a rozhlédla se na vážené dámy všude kolem. Nemohla se zbavit pocitu, že ji pozorují. A taky že to tak bylo. Čas od času se k ní nějaká z nich s nechutí otočila, sjela ji kritickým pohledem a pak své zjištění sdělila kamarádce, která se vznešeně nesla vedle ní. Začala si připadat hloupě a radši sklopila oči do svého šampaňského. Bublinky tiše stoupající vzhůru na ni naštěstí žádné pohrdavé pohledy nevrhaly.

„Je všechno v pořádku?“ Ucítila na své paži letmý dotek a vrátila svoji pozornost Damonovi.

„Jistě,“ řekla spěšně. Nechtěla, aby se její společník cítil zle kvůli tomu, že ona sem nezapadá.

„Nevšímej si jich. Závidí ti,“ naklonil se k ní a zašeptal jí to tiše do ucha. Jako by věděl, na co právě myslí.

„A co by mi asi tak mohly ony závidět?“ Pochybovačně se na upíra zamračila.

„Jsi krásná,“ začal pomalu a naklonil hlavu na stranu, aby si mohl Annie prohlédnout z jiného úhlu, „chytrá, plná života,“ pokračoval a vztáhl ruku k její tváři, „a hlavně jsi volná.“ Na poslední chvíli se zastavil a vzal jeden její ohnivý pramen mezi prsty.

„Co tím myslíš?“ Nejistě odvrátila pohled. Do tváří se jí už zase nalilo horko.

„Všechny ty ženy tady jsou svázané konvencemi, pravidly, společností,“ vysvětloval, zatímco namotával pramen jejích vlasů na ukazováček, „ty, na druhou stranu, nemusíš poslouchat, co ti kdo káže, abys dělala.“ Pokrčil rameny a napil se ze sklenice se šampaňským.

„Nevím jistě, co tím chceš říct,“ zaváhala.

„Tím chci říct, že jsi unikátní.“ Pustil pramen a nechal ho splynout dívce na odhalené rameno. Pak bříšky prstů lehce přejel po její paži a zastavil se u loktu, který něžně sevřel.

„Je sousta takových, jako jsem já.“ Zakroutila hlavou, ale neodvažovala se zvednout pohled na muže před ní. Srdce se jí prudce rozbušilo.

„Poznal jsem spoustu lidí, Annie. A věř mi, že nikdo z nich nebyl jako ty,“ ztišil hlas a naklonil se k ní blíž.

„Ale,“ hlesla, Damon ji umlčel pomalým zakroucením hlavou. Odložil sklenici číšníkovi na tác, aby mohl zvednout druhou ruku a podepřít dívce bradu. Toužil vidět její tvář.

„Jsi prostě dokonalá,“ zašeptal, když spatřil jiskry odrážející se v jejích čokoládových očích. Hrudník měl jako v jednom ohni, když se rozhodl přiblížit a konečně se odhodlat k tomu, co toužil udělat od první chvíle, kdy ji spatřil.

Annie zůstala ochromeně stát. Vnímala jen rychlost svého tepu, která se nebezpečně zvyšovala. Párkrát se krátce nadechla, ale slov se jí nedostávalo. V podbřišku cítila pomalu se zvětšující hejno motýlů. Pak se k ní Damon naklonil. Co to na něm bylo, že ji tak přitahoval?

Všechno kolem jako by zmizelo. Byl už jen pár centimetrů od jejích lehce pootevřených hebkých rtů. Cítil na své tváři její horký dech a v nose mu šimrala její sladká vůně. Stačila by jen myšlenka na to, aby se jejich ústa setkala v polibku. Svět se zastavil, všechno kolem ztichlo a Damon zavřel oči. A pak, z ničeho nic se mu v hrudi něco pohnulo. Ticho tlačící mu do uší narušil tichý tlumený zvuk. Jednou. Podruhé. Potřetí. Hrdlo se mu sevřelo, když si to uvědomil. Prudce se odtáhl.

„P-promiň,“ zakoktal a spěšně se prodral davem pryč s překvapenou Annie stojící oněměle na místě. Cítil, jak mu čelo polévá studený pot. Už dlouho nezažil něco takového. Tak dlouho, že už zapomněl jaké to je, když mu zase bije srdce.

 

Prudce zamrkala, a když se konečně vzpamatovala, byla sama. Netušila, co si má myslet. Pohledy lidí okolo byly tentokrát ještě intenzivnější a skupina draze vymóděných dam se ani nesnažila skrýt svoje znechucení z přítomnosti její osoby. Se sklenkou šampaňského v ruce poslouchala, jak klavír na stupínku uprostřed místnosti začal hrát líbezné tóny nějaké skladby. Cítila se hloupě. Otočila do sebe zbytek šampaňského a rozhodla se najít Damonovo auto, vzít si věci a zmizet. Teď už věděla, že byla chyba sem chodit.

„Pardon.“ Omluvila se vysokému muži, do kterého při svém zbrklém útěku vrazila.

„Oh, potěšení na mé straně.“ Usmál se na ni, a když Annie vzhlédla, všimla si jeho zachmuřeného tajemného výrazu ve tváři. Aniž by se pohnula, vzal její ruku, zvedl si ji k ústům a políbil ji na hřbet.

„Promiňte, ale jsem zrovna na odchodu.“ Pokusila se mu ruku vytrhnout.

„Páni.“ Muž překvapeně zvedl obočí, když se odtáhl od její jemné kůže.

„S dovolením.“ Pokusila se ho obejít, ale zastoupil jí cestu.

„Jak nezdvořilé, ani jsem se nepředstavil.“ Natáhl k ní svoji ruku. Annie očividně neměla na vybranou a všimla si, že se po ní lidi zase dívají.

„Jmenuji se Annie Stevensová,“ řekla s falešným úsměvem a potřásla si s neznámým mužem rukou.

„Stefan Salvatore,“ vrhl po ní jeden ze svých určitě velice dobře naučených pohledů z pod obočí a lehce se uklonil.

 

Rychlým krokem zašel za roh, a jaké měl štěstí, že našel pánské toalety. Zapadl dovnitř a spěšně si projel černou kštici roztřesenými prsty. Přešel k umyvadlu, pustil vodu a omyl si obličej.

Horkost postupně odezněla a i pocit, že zas dýchá a žije, byl pryč. Zmatek, který ovšem cítil, byl stále tam a nezdálo se, že bude následovat všechny ty příjemné pocity, které byly nenávratně pryč. Právě naopak, čím víc se snažil upír přijít na to, co se to s ním vlastně dělo, tím víc zmatený si připadal. Bylo jasné, že tlukot jeho srdce byla jenom nějaká hloupá halucinace, jenže jemu to přišlo tak skutečné.

Hlasitě si povzdechl a ignoroval pach krve, který se mu vkradl do úst.

„Krev?“ zamračil se na svůj odraz do zrcadla a zbystřil. Narovnal se a rozhlédl. Kabinky byly zavřené a všude bylo ticho. Přešel ke dveřím, zamkl je a pak nahlédl do první místnůstky s toaletou. Prázdno. Nahlédl do druhé, taky prázdno. Chtěl se zrovna podívat do třetí, když z té poslední uslyšel tichý povzdech. Nečekal a šel tam. Prudce otevřel dveře zrovna ve chvíli, kdy se malý potůček krve dostal až k prahu.

„Ne,“ zašeptala dívka z posledních sil a odvrátila hlavu na stranu. Zlatou róbu měla potřísněnou krví a do půl těla svlečenou. Damon se k ní sehnul a sundal jí ruku z krku. Kousnutí od upíra by poznal i poslepu, takže mu hned bylo jasné, o co se jedná. Bylo nad slunce jasné, že dívka, která mu tady ležela u nohou, byla už mrtvá, ale upír byl nejspíš stále někde mezi lidmi.

„Annie,“ hlesl, nechal mrtvolu mrtvolou a vyletěl z pánských toalet ven. Rozhlédl se davem a zhluboka se nadechl. Její pach zachytil okamžitě a už když se vydával davem přímo k ní, byl neklidný. Když ovšem uviděl svého bratra, jeho pohled téměř zrudnul.

„Co ty tady děláš?“ Mrknutím oka tam stál, a snažil se postavit mezi Stefana a Annie.

„To je mi teda přivítání,“ zamlaskal mladší z bratrů nespokojeně.

„Vy se znáte?“ hlesla Annie překvapeně.

„Bude to už nějaká oba.“ Přikývl Stefan a usmál se. Damon znal tenhle pohled a věděl, že nevěstí nic dobrého.

„Nechci ti do toho kecat, ale myslím, že už jsi dneska večeři měl.“ Naklonil se k němu, jak nejblíže to šlo.

„Hledal jsem si dezert,“ odpověděl upír a doprovázel svou výhružku zavrčením.

„Jdeš pozdě, tahle je zabraná,“ zašeptal Damon co nejtišeji.

„Stefane, kde se flákáš? Nudím se.“ Na scéně se objevila čtvrtá osoba. Sjela Damona i Annie znechuceným pohledem a pak se otočila na Stefana. „Přece se tu nebudeš zahazovat s…“ mávla nezaujatě rukou k druhému páru.

„Máš pravdu.“ Upír povolil bojový postoj a vzal blondýnu ve stříbrných šatech kolem pasu. Pak se oba otočili a protlačili se davem ke dveřím.

„Tak a dost, já mizím taky,“ vyhrkla Annie naštvaně, obešla Damona, který se ještě stále snažil zpracovat, co se právě stalo a užuž chtěla taky mizet v davu.

„Ne, počkej.“ Rychle ji chytil za paži a lehce stáhl zpátky k sobě.

„Pusť mě.“ Vytrhla se mu a zamračila se. „Nevím, proč jsem se nechala přemluvit, ale očividně to byla chyba. A vůbec co to bylo za divadlo?“ Rozmáchla se rukama. „Nudím se, bla, bla,“ napodobila otrávený tón neznámé blondýny. „Dej mi moje věci a já půjdu domů, nebo mi je nedávej, to je fuk.“ Rozhořčeně zakroutila hlavou a nadechovala se k dalšímu slovnímu útoku, když si všimla, že se Damon spokojeně usmívá. „Co je?“ Znejistěla.

„Pojď, vezmu tě domů.“ Nabídl jí rámě. Dívka chvíli váhala, ale nakonec jen pokrčila rameny. Jestli tohoto člověka někdy pochopí, tak už ji nemůže překvapit nic.

Zaslala: Night.Being