The Vampire Life (6)

Naše obličeje byly nějak hodně blízko u sebe a já cítila, jak mi běhá mráz po zádech. Sledovala jsem jeho oči, které mi těkaly po celém obličeji, a zadržovala jsem dech. Nevěděla jsem, co dělat. V hlavě jsem měla zmatek. Cítila jsem jeho pravou ruku na své paži a levou na boku.

Jeho oči se zastavily v těch mých a naše pohledy se střetly

Zachvěla jsem se. Zase.

„Co to…?“ chtěla jsem se zeptat, ale jeho oči mi říkaly, ať nemluvím.

Čekala jsem, co bude dál. Když už jsem si myslela, že se nic dalšího nestane (ne, že bych chtěla, aby se něco dalšího stalo), snažila jsem se od něj nějak dostat, ale on byl silnější.

Trochu přiblížil svůj obličej k mému a já čekala, že mě políbí, ale on se zhluboka nadechl a pak oči otevřel. Překvapeně jsem se na něj dívala. Nic jsem nechápala. Když jsem se chtěla znovu zeptat, co to dělá, odtrhl se ode mě, jen pravou rukou mi lehce pohladil paži a pak se usmál.

„Pokud nechceš, aby Stefan vyšiloval hned co vejdeš, vezmi si tohle.“ řekl a pak odněkud vyndal… žvýkačky?

Podal mi je a já si je skepticky vzala.

„Je z tebe cítit krev, musíš se toho zbavit.“ vysvětlil mi to konečně. Pochopila jsem. Měla jsem v plánu informovat Stefana o tom, že jsem teď upír, ale nechtěla jsem, aby se naštval. Vložila jsem si dvě žvýkačky do pusy a žvýkala, jako kdybych za to byla placená.

Damon se na mě pobaveně díval, očividně mu to přišlo vtipné. Jenže když jsem si představila, jak musím vypadat, usmála jsem se taky. Po chvíli jsem je vyplivla a Damon mi naznačil kývnutím hlavy, že můžu jít dovnitř.

Vzala jsem pomalu za kliku a vešla do předsíně. Myslela jsem si, že jsem byla nanejvýš tichá, ale jen co jsem udělala dva kroky, ozvalo se odněkud zavolání.

„Eleno? Jsi to ty.“ Byl to Stefan a podle tónu jeho hlasu byl veselý.

„Jo, jsem to já.“ zavolala jsem nazpět a čekala, kdy se Stefan odněkud vyřítí.

Mezitím vešel dovnitř i Damon a zavřel za sebou ty mohutné dveře.

Stefan se najednou objevil přímo přede mnou a objímal mě.

Damon měl pravdu, kdybych si nevzala ty žvýkačky, Stefan by už poznal, že jsem pila krev.

„Eleno! To kouzlo, o kterém jsem ti povídal, Bonnie prostudovala a zjistila, že když najde silný zdroj energie, je riziko tvojí i její smrti minimální, ale musíme ho uskutečnit co nejrychleji, když jsi ještě v tomhle polovičním stavu.“

No, jenže já už nejsem v polovičním stavu. Trochu jsem se od Stefana odtáhla a něžně jsem se mu podívala do očí.

„No, to už asi nepůjde.“ zamumlala jsem.

„Cože? Proč by to nešlo, vždyť jsi přece… jsi…“ Začalo mu to docházet a úsměv se pomalu ztrácel z jeho tváře. Chtěla jsem ho tam zas vrátit. Vypadal vždy ještě krásnější, když se smál.

„Jsi?“ zeptal se a já jen zavrtěla hlavou. Jeho výraz najednou ztvrdl, úsměv zmizel a jeho oči byly chladné. Ten pohled mě bodal u srdce. Byl zklamaný. Pak přesunul svůj pohled na Damona a já pochopila, že chce všechno to zlo vypustit na svého bratra.

„Ne! On za to nemůže.“ vychrlila jsem ze sebe.

„Ale, Eleno. On to stejně pozná, nemusíš mu lhát.“ zamručel Damon a z barového stolku vytáhl nějakou tekutinu v křišťálové nádobě.

Alkoholiku! Pomyslela jsem si. Podíval se na mě a zvedl jedno obočí. Jako kdyby mě… Ne, to je hloupost.

Stefan ho stále propaloval pohledem a čekal, až jeden z nás něco řekne. Potom se podíval na mě.

„Jdi nahoru, Eleno.“ nařídil mi. Ne, to ne. Nesmějí se prát. Ani jsem se nehnula.

„Jdi!“ zvýšil hlas a v té chvíli jsem se naštvala. Otočila jsem se a mířila jsem ke dveřím ven.

„Kam to jdeš?“ zeptal se za mnou Stefan.

„Pryč.“ zamumlala jsem. Otevřela jsem dveře a pak je za sebou zabouchla. Svým upířím sluchem jsem slyšela, jak se Damon naštvaně obořil na svého bratra.

„Pěkně jsi to vyřešil!“ řekl a pak se ozvaly kroky. Víc jsem toho slyšet nemusela. Rozběhla jsem se domů, i když jsem tam předtím nechtěla. Zase jsem běžela nadpřirozeně rychle a uvažovala jsem, jestli Damon vážně slyšel mou myšlenku.

Doma jsem vběhla do svého pokoje a zapnula si rádio. Musela jsem se nějak uklidnit.

Po asi půl hodině mi začal zvonit mobil. Podívala jsem se na jméno. Stefan. Zmáčkla jsem červené tlačítko a mobil jsem dala pod polštář. Měla jsem chuť se někomu svěřit, nemohla jsem to v sobě dusit navždy. A pak mě to napadlo. Můj deník.

Zaslala: Caroline