Strach z neznáma (1)
– Povídka navazuje na díl 3×20 (Klaus vyzývá Caroline k tanci).
Někdo ke mně natáhl ruku.
„Jen jeden tanec lásko, pak tě nechám jít.“ Byl to Klaus. Nechtěla jsem souhlasit, ale byl neodbytný, navíc, co by mi tak mohl udělat. „Fajn, ale neříkej mi lásko!“ Na mou odpověď se usmál, skoro mě to fascinovalo.
Zrovna hráli mou nejoblíbenější píseň, nechala jsem se unášet melodií a příjemným rytmem hudby.“Umíš dokonale tančit.“ řekl po chvíli, zřejmě se snažil být milý, protože jsem se na malý okamžik usmála a věnovala mu krátký přátelský pohled.
„Proč jsi nemohl požádat o tanec někoho jiného, rozhlídni se kolem sebe, je tu spoustu dívek, které o tebe, na rozdíl ode mě, mají zájem. TAK PROČ JÁ…?“
„Vážně se na to musíš ptát?“ přerušil mě.
„Ano.“ odsekla jsem…
„Jsi krásná, jsi silná, jsi plná světla, tak trochu mě fascinuješ.“ odpověděl s úsměvem…
S náznakem pobavení jsem po pár minutách odsekla: „Jsem moc chytrá na to, abych se tvým přízvukem nechala svést.“
Jeho úsměv se rozšířil, podíval se mi do očí a zašeptal: „To je to, proč se mi líbíš“.
Takovou odpověď jsem nečekala. Brala jsem ho jako stvoření, které bezlítostně usmrtí vše živé kvůli pobavení, myslela jsem si, že je chladnokrevný zabiják bez duše, který se snaží zabít mou nejlepší kamarádku, což byla pravda, ale to, co právě řekl, mě úplně ohromilo. Teď se mi jevil jako obyčejný kluk s pronikavými oči, hlubokým hlasem s britským přízvukem a se skvělým smyslem pro humor. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, podívala jsem se mu na pár vteřin do jeho krásných, nadpřirozených očí plných vzrušení a nechala jsem se vést v jeho náruči. Mimochodem, byl výborný tanečník.
„Zítra odjíždím,“ řekl po chvíli. Úplně ve mně hrklo. „Cože?“ Myslela jsem, že jsem se přeslechla, ale ne, slyšela jsem správně, bylo to tak nečekané! „Proč? Ne, že by mi na tom nějak záleželo, ale myslela jsem si, že se ti tu líbí. Proč teď?!“
Jeho výraz najednou zvážněl. „To ano, ale jsou jisté věci, které musím zařídit mimo tohle místo.“ Po těchto slovech si mě přitáhl blíž, naklonil ke mně hlavu, a začal mi do pravého ucha šeptat větu, která mi vyrazila dech.
„Zeptal bych se tě, jestli nechceš jet se mnou, ale myslím, že je na to příliš brzy. Možná za pár let nebo století zaklepeš na mé dveře, překročíš můj práh domu a dovolíš mi, abych ti ukázal, co svět doopravdy nabízí.“
„Jak si můžeš být tak jistý?!“ vykřikla jsem. „Maloměstský život, maloměstský chlapec, to není život pro někoho tak jedinečného, jako jsi ty, snad to jednou pochopíš.“
Při slovech týkajících se maloměstského chlapce, jsem si vzpomněla na Tylera.
Naštěstí píseň dohrávala posledních pár not čisté melodie a při potlesku tancujících, se ke mně Klaus naposledy naklonil a zašeptal: „Sbohem, má, malá Caroline, budeš mi chybět. Možná se pro tebe někdy vrátím.“ Jemně mě políbil na tvář, pohladil mě po vlasech, podíval se mi do očí a s těmito slovy zmizel v davu opilých studentů.
Stála jsem sama uprostřed sálu, přemýšlela o dramatickém rozhovoru, který mě dočista ochromil a v hlavě jsem si dokola opakovala ty tři slova, která mi nedovolila se hnout.. *Má, sladká Caroline.* Pak, mi to došlo… Byl pryč…
(…)
Zaslala: Clear