The Vampire Life (3)

Šokovaně jsem se střídavě dívala na oba bratry. Do očí se mi začaly vlévat slzy a já je nechala, ať mi klidně tečou po tvářích. Bylo mi to jedno.

„Když tě Jeremy odvezl do nemocnice s úderem hlavy,“ začal vysvětlovat Stefan „tvá zranění byla o dost vážnější, než si kdo myslel. A ta nejlepší volba byla dát ti Damonovu krev.“

„A když Rebekah zajistila, abyste spadli z mostu, zemřela jsi s upíří krví v těle.“ dokončil Damon a bylo na něm vidět, jak má chuť Rebeku zabít.

„To- to znamená, že…“ nechtělo se mi to ani vyslovit.

„Jsem mrtvá?“ Nikdo nic neřekl. Stefan mi trochu stiskl ruku a Damon se na mě podíval něžně a soucitně.

„Ne…ne, to ne.“ šeptala jsem, slzy mi tekly po tvářích a tvořily tenké potůčky.

„Eleno, klid. To vyřešíme. Mluvil jsem s Bonnie, už hledá nějaké kouzlo, které tě promění zpět na člověka.“ informoval mě Stefan.

„Nic nenajde, žádné takové kouzlo není“ protočil Damon oči.

„A co když ano, Damone?“ vztekal se Stefan. Snažil se mě aspoň uklidnit, ale Damon na rozdíl od něho říkal fakta.

„Není! Buďto se nakrmí, nebo zemře! Žádná možnost číslo 3!“ oponoval Damon a vztekle propaloval Stefana pohledem.

„Byla jsem připravená umřít! Ale teď… Já nechci, nechci… nemůžu být upír!“ brečela jsem zoufale. Stefan mi hladil ruku a uklidňoval mě.

„Tvoje volba, Eleno. Jako vždy.“ Damon mi věnoval ironický úsměv, zvedl se a odešel.

Smutně jsem se za ním dívala a slzy mi tekly. Stefan mi věnoval smutný úsměv a odešel za Damonem. Nemohla jsem přestat brečet. Ze zdola jsem slyšela rozhovor a pak naštvané prásknutí dveřmi. Nenáviděla jsem, když se ti dva hádali kvůli mně. Hrozně mě to mrzelo, nechtěla jsem být ta, která stojí mezi nimi a je příčinou těch hádek. Hodně jsem přemýšlela jak to napravit, jak udělat, aby se už nehádali, ale vždy mě napadly jen dva způsoby. Buďto umřít, ale to už jsem měla za sebou a víckrát už to nechci zažít, nebo si nevybrat ani jednoho, ale to nebylo možné, protože jsem k oběma něco cítila. Promnula jsem si oči a zvedla jsem se z postele. Přece nejsem nějaký invalida. Najednou jsem se však zarazila, protože mě překvapil zvláštní pocit. Hlad. Byl to tak nečekaný pocit, že mě srazil zase zpět na postel. Nebyl to přesně hlad. V břiše mi kručelo a žaludek se nepříjemně stahoval, jako když máte hlad, ale v krku mě pálilo, jako když máte žízeň. Věděla jsem, jak se toho pocitu zbavit, ale tu vtíravou myšlenku na to, jak vyjdu ven z domu a prvního koho uvidím, chytnu, zakloním mu hlavu, oční bělmo mi zrudne, pod očima se objeví žíly, špičáky se prodlouží, zostří a pak projedou kůží, prokousnou žíly a lahodná krev poteče do mých úst, jsem zahnala.

Znovu jsem vstala z postele a šla pomalu do kuchyně. První jídlo, které mě napadlo, byl sendvič a tak jsem se dala do příprav, teda sendvič byl až druhé jídlo, které mě napadlo, to první asi neuhodnete. Po chvíli příprav mě něčí ruce chytily za boky a za krkem jsem cítila horký dech. Nechala jsem sendvič sendvičem a otočila se. Byl to Stefan. Kdo jiný? No někdo mě napadal, ale právě teď jsem měla plnou hlavu Stefana a jeho doteků.

Obtočila jsem mu paže okolo krku a přitiskla své rty na ty jeho. Nějak jsme se přitom dostali do ložnice a on mě povalil na mou postel a zuřivě líbal. Polibky jsem mu s radostí oplácela. Potom mě líbal na krk a já zavřela oči. Vychutnávala jsem si ten pocit a zajela mu rukou do vlasů.

Nic z toho nakonec nebylo, protože za a) zavolala Stefanovi Bonnie a chtěla, aby za ní přišel ohledně kouzel na moji záchranu a za b) vtrhl do pokoje Jeremy a jak nás tam tak viděl, vyvalil oči, zrudnul a zase zmizel.

Stefan se na mě usmál, políbil mě a byl pryč. Jak jsem se tak zvedala z postele (už potřetí), pohled mi sjel k oknu, z kterého byly dobře vidět domy v celé ulici. Na střeše vedlejšího domu seděl pták. Vrána, přesně řečeno. Pozorovala mě. Ten pohled, kterým se na mě dívala, mi přišel zatraceně povědomý. Když si všimla, jak se na ni dívám, máchla křídly, jako by mi chtěla zamávat, vzlétla a byla pryč. Začala jsem slušně pochybovat o svém rozumu. Pozoruje mě vrána, přesný případ pro psychology.

Znovu jsem dostala hlad a pálení v krku bylo ještě intenzivnější. Odvrátila jsem se od okna a musela jsem se usmát. Jeremy stál ve dveřích a zkoumavě si mě prohlížel. Měla jsem radost, že ho vidím, konečně někdo normální. Přišla jsem k němu a vší silou ho objala.

„Eleno! Lámeš mi páteř!“ vydechl bolestně můj bratr, jediný člen rodiny, který byl ještě naživu. Pustila jsem ho. Byla jsem šťastná, že ho vidím, musela jsem od všech těch upířích, vlkodlačích a čarodějných problémů na chvíli utéci.

„Promiň.“

„V pohodě.“ usmál se na mě, ale byl to hodně smutný úsměv. Věděla jsem proč.

„Taky je mi Alarica líto.“ Řekla jsem a myslela jsem to upřímně. Vlastně za jeho smrt můžu já. Kdybych nezemřela, on by byl taky naživu.

„Proč pořád musí někdo z našich blízkých umírat!?“ zakřičel na celý dům a já jsem trochu přivřela oči. Bylo to až moc hlasitě, nebo za to mohly mé vylepšené smysly. Jeremy si schoval obličej do dlaní, abych neviděla, že brečí, ale já tu slanost cítila ve vzduchu. Taky se mi slzy začaly drát do očí. Začínalo mě to unavovat. Pořád jen brečím! Budu s tím muset něco dělat, ale až později. Znovu jsem Jeremyho objala a slzy mi tekly proudem.

„Chybí mi.“ Zaúpěl mi do ucha.

„Mně taky.“ souhlasila jsem a z úst mi unikl tichý vzlyk.

„Dala bych všechno za to, abych je všechny mohla aspoň ještě jednou vidět.“

Nadechla jsem se a mé tělo se celé napjalo. Myšlenka na zabíjení a pití krve se vrátila. Oči mi zrudly a já jsem chtěla jen jednu věc. Krev.

 Zaslala: Caroline