Povídka č.39

Postava na silnici se postaví, celá se chvěju strachy. Pomalým krokem se blíží. Ke mně a mému převrácenému autu. Možná jsem od Stefana neměla odejít… Hlavou mi prolétne pár myšlenek.

Konečně poznávám tvář. Damon. Nechám se unášet myšlenkami, dokud se neotevřou dveře a sevřou mě chladné ruce. „Ihned mě nechej na pokoji!“ Snažím se vyprostit z jeho sevření. Marně… Jen co mě vytáhne, udělám pár kroků od něj. „Děkuji, je milejší.“ Ušklíbne se. „Ale zřejmě, si budu muset poděkovat sám.“ Se smíchem se postaví přímo přede mne. Než stačím, jakkoli zareagovat, políbí mě. Konečně, mi vztek dovolí, se pohnout. Má ruka vzlétne a zastaví se, až o jeho tvář. „Eleno.“ Zasměje se Damonův hlas. „Jaký jsi měla důvod k tomu, abys mi dala facku?“ Značnou chvíli mě pobaveně pozoruje.

„Nebojím se tě, Damone.“ Stojím vzpřímeně, můj hlas zní dost chladně a strach, který cítím, v něm vůbec nezazněl. Není to tak úplně strach spíše jen pud sebezáchovy. Damon je upír. „Stefan taky“ Znovu promluví. V jeho hlase je stále to pobavení, ale i něco jiného. Jen nevím co. „Stefana do toho netahej!“ Vnitřní obavy vystřídá vztek. Nikdy jsem nechápala, jeho přístup ke mně. Se Stefanem to je jinačí. Miluju ho, ale Damon… „Aha…“ Znovu se směje a lehce se ke mně nakloní. Jeho oči jsou hluboko v těch mých. „Eleno, polib mě.“ Vysloví tiše a v jeho hlase je jakási autorita, nařízení.

Jsem zmatená, nedokážu se na nic soustředit. Jen na to, co mi poručil. Zkracuju vzdálenost jeho rtů od mých… „Stefan!“ Vykřiknu, jak se mi podaří posbírat myšlenky, abych se aspoň trošku z jeho hypnózy probrala.
„Sakra, zapomeň konečně na něj!“ Začne zuřit. Pochoduje tam a sem. Jsem neschopná pohybu, jen tak tam stojím. Jak jsem mohla zapomenout na Stefana? Zmocňuje se mě panika.

Snažím se Damonovi uhnout pohledem, ale nedaří se mi to, za chvíli mi ho stejně uvězní a donutí mě, dívat se do jeho očí. „Zapomeň na Stefana. Nikdy tu nebyl. Nikdy jsi ho nemilovala. Neexistuje!“ Snažím se to popřít, ignorovat… „Ne, ne!“ Šeptám a snažím se jakkoliv uhnout pohledem. Jeho ruka mi chytne bradu. Cítím, jak se mě snaží přinutit, abych uvěřila. Každá chvíle se Stefanem mi mizí z myšlenek. Snažím se je, udržet, ale nejde to. Je příliš silný.

„Dobře“ Odpovím, ani nevím proč. Usměje se, zřejmě je spokojený. „ Tak dobře, to bychom měli“ Pohladí mě po tváří. Jeho prsty se zamotají do mých vlasů a on si mě přitáhne blíže k sobě. Druhou rukou mě obejme. Pomalu se ke mně začne naklánět. Nebráním se. Cítím neuvěřitelnou touhu. Damonovy oči se vpíjí do mých, dle všeho si situaci vychutnává. Políbí mě.

Snažím se mu být co nejblíže, přitisknu se k němu a polibky oplácím. Úplně zapomenu na to, že stojíme na silnici, kterou začínají pokrývat kapky deště.

Můj dech se zrychlí. Jemně přejíždím prsty pod jeho očima. Má žízeň. Trošku mě to děsí, ale chtíč je silnější. Jeho rty teď cítím na krku. Stále dýchá pravidelně a já tu pomalu omdlévám. „Damone…“ Vzdychnu.

„Au, sakra, co děláš?“ Jeho polibky se změnily. Chvíli mi jazykem přejížděl po krční tepně. Jeho sebekontrola to nevydržela a zuby projely mou kůží… Teď pro něj existuje jen krev, krev a krev. „Sakra, nech toho!“ Snažím se ho, od sebe dostat, ale on si mě jen pevněji chytne a krmí se. „Damone, ne…“ Vydechnu, jak začínám omdlívat.

Probudím se. Tady už jsem někdy byla… „Haló? Je tu někdo?“ Můj hlas zní jako ozvěna. „Eleno, jsi v pořádku? Volal mi Stefan, že tě tu najdu. Našel tě, jak se z tebe krmil Damon“ Bonniin hlas plní obavy. „Měla jsem o tebe strach“ Sama si šáhne na krk, kde jí nedávno taky kousl. „Bonnie“ Vydechnu úlevou a rukou si ohmatávám krk. Nejspíše zaschlá krev. „Kdo je Stefan?“ Zeptám se pochvíli. Moje oči si konečně přivyknou na tmu a vidím Boniin obrys. „Cože? Hezký vtip“ Odpoví sarkasticky. „Je to Damonův bratr a chodíte spolu.“ Shrne to a já zůstávám jako opařená. Na nic ohledně toho Stefana si nevzpomínám.

Zaslala: Klára Fojtíková