The Vampire Life (2)

Cítila jsem pod sebou něco studeného, ležela jsem na tom. Měla jsem zavřené oči a byla jsem plně obklopena tmou, protože jsem měla zavřené oči. Zvláštní sen. Uvědomila jsem si, že jsem mokrá a byla mi zima. Tak to asi nespím. Chtěla jsem tedy znovu usnout, když mě probral něčí hlas, který mi byl hodně povědomý.

„Panebože! Prosím, to ne!“ zašeptal ten někdo a pak se ozvaly kroky mířící ke mně.

„Co se stalo?“ zeptal se ten hlas. Říkala jsem si, proč se mě na to asi ptá, když se nemůžu ani pohnout a spím.

„Měla autonehodu a s Mattem se zřítili z mostu do vody.“ odpověděl další hlas vpravo u mě. Docela jsem se lekla, ale srdce mi nebušilo. Divné. Podle toho, co jsem si tu vyslechla, jsem buď ochrnula nebo jsem mrtvá, což by odpovídalo tomu, že mi nebije srdce. Potom mi došlo, že ani nedýchám. Napadl mě šílený nápad, nadechnout se. No proč ne? Vždyť nic horšího už se stát nemůže. Místo nadechnutí jsem se pokusila otevřít oči, ale nepovedlo se. Bude to potřebovat víc síly. Uslyšela jsem další kroky a potom vrznutí židle hodně blízko u mě. Někdo mě chytil za levou ruku a jemně ji hladil. Zprava se ozvalo tiché odkašlání, takové to co uděláte, když chcete někoho na něco upozornit.

„Jak je to dlouho?“ zeptal se hlas zleva.

„Už by se měla probudit.“ Probudit? Vždyť jsem mrtvá!

Znovu jsem se pokusila otevřít oči a ucítila jsem, že se má víčka zachvěla.

„Eleno?“ ozvalo se zleva. Hmm… jo, to jsem já, Elena Gilbertová.

„Myslím, že se probouzí.“

Asi čekali, že otevřu oči. No dobře, ale nejdřív ještě pokus o nadechnutí. Opatrně a pomalu jsem se chtěla nadechnout, když vtom se moje tělo prudce zvedlo a já se silně a dlouze nadechla. Vyvalila jsem oči, které se ihned zalily slzami. Hrozně to pálilo. Vydechla jsem a jen málem jsem vykřikla bolestí. Začala jsem ztrácet kontrolu nad svým tělem a svezla se zpět na tu studenou desku. Ještě než jsem omdlela, uviděla jsem dvě známé tváře, které se na mě starostlivě dívaly a volaly mé jméno.

Probudila jsem se a všechno bylo jiné něž předtím. Otevřela jsem oči a sípavě se nadechla. Vystrašeně jsem se snažila zvednout, ale moc se mi motala hlava. Někdo mě chytil za ruku a já se na něj ihned vystrašeně podívala. Stefan. Ležela jsem ve své posteli. Nechápala jsem, jak jsem se tu ocitla a něco mi přišlo divné. Něco na mně bylo divné.

„Stefane.“ vydechla jsem nechápavě.

„Klid, jsem u tebe.“ Ujišťoval mě a lehce se usmál.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a zkoumala jeho obličej. Přišlo mi, jako bych viděla víc detailů jeho tváře.

„Měla jsi nehodu.“

Pomalu se mi začala vybavovat jízda v autě s Mattem a potom i pád do vody. Vyděsila jsem se.

„Matt je…“

„Naživu.“ dokončil za mě někdo. Střelila jsem pohledem k oknu. Na jeho parapetu seděl Damon a se smrtelně vážnou tváří se mi díval do očí. Pohled jsem mu oplácela a nevím jak, ale nějak jsem si všimla, že v jeho duhovkách se mísí světle šedá s nebesky modrou a dohromady dávají tuhle přenádhernou barvu jeho očí.

„Zeptej se Stefana, hrdiny.“ V hlase mu zazněla hořkost, ironie a spousta hněvu. Podívala jsem se tázavě na jeho bratra, který kývl hlavou.

„Nic mu není.“

Ze srdce mi spadl obrovský balvan a hlasitě jsem si oddechla.

„Díky Bohu.“ Nepřežila bych, kdyby se mu něco stalo. Napadla mě ještě jedna otázka.

„Jak jsi mě…“

„Zachránil?“ dokončil Damon.

„Nezachránil.“ dodal ještě. Srdce mi vynechalo tak dva údery.

 Zaslala: Caroline