Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 6

Část 1 – 1923:
Kapitola 6.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

 

 

„Promiňte, my se známe?“ zvedl Damon překvapeně obočí. Zaskočilo ho, s jakou jistotou stará paní jeho jméno řekla, ale nedal na sobě nic znát.

„Ach ne. Omlouvám se.“ Mávla po chvíli rukou. „Musela jsem si vás s někým splést.“ Sama sobě se zasmála a otočila se na přicházející Annie.

„Tak se tu mějte krásně, paní Websterová.“ Objala ji dívka a otočila se na Damona.

„Můžeme jít?“ Upír téměř nedokázal skrýt svoje nadšení, když se Annie konečně objevila ve dveřích s tím svým nádherným úsměvem a dokonalou vůní. Nabídl jí rámě.

„Ale jste mu tak podobný.“ Kroutila Elizabeth stále nechápavě hlavou.

„Víte, možná myslíte mého otce,“ vypadlo z Damona najednou. Annie k němu překvapeně zvedla pohled.

„No ovšem.“ Spráskla paní Websterová rukama. Upír si oddechl.

„Opatrujte se, uvidíme se ve středu.“ Annie naposledy zamávala staré ženě a zavěšená Damonovi na ruce se nechávala odvést k autu.

„Užijte si výlet, děti.“ Zakřičela za nimi Elizabeth, ještě než zmizela za dveřmi. Annie s Damonem sešli krátké schodiště a zastavili se u vozidla. Upír jí galantně otevřel dveře a dívka nasedla. Pak počkala, než její společník usedne vedle ní.

„Tak kam vyrazíme?“ Obrátil se na ni, když už motor příjemně vrčel.

„Vlastně jsem doufala, že mě vezmeš někam, kde to znáš ty.“ Pohlédla na něho tím svým neodolatelným nevinným úsměvem a on okamžitě roztál.

„Jsem rád, že to říkáš.“ Kývl a zatočil volantem, aby mohli konečně vyjet. „Jenom by ses měla smířit s tím, že nebudeš doma před západem slunce.“ Zařadil se do provozu.

„To snad nějak zvládnu.“ Zasmála se. To bylo přesně to, na co čekal. Pohodlně se uvelebil do sedačky a užíval si vnitřní teplo, které z Annie sálalo.

Po cestě oba mlčeli. Annie si užívala okolí, které jí probíhalo před očima a Damon se snažil vstřebat tolik hřejivého pocitu, kolik jenom dokázal. Silnice je postupně zavedla až na úplnou hranici města a pak ještě dál do polí. Nakonec minuli poslední farmu a zabočili na polní cestu, která se táhla podél vysokého větrolamu z jedné strany a rozložitého zoraného pole z druhé, až pod malý kopeček, na jehož vršku se rozprostíral košatý dub.

„Tady jsem nikdy nebyla,“ vydechla Annie omámeně, když zastavili.

„Tak to máme co dohánět.“ Vysedl a vytáhl z kufru piknikový koš. Annie vyskočila za ním a vzala kostkovanou deku.

„Páni, kolik toho vezeš.“ Užasla, když stoupali nahoru a košík laškovně cinkal.

„Jenom tolik, kolik je potřena,“ odpověděl pohotově. Kopec nebyl vysoký, takže se ani jeden z nich vůbec nezadýchal. Damon z důvodů známých pouze jemu a Annie jelikož byla na procházky zvyklá.

„A jsme tady.“ Roztáhla deku do trávy a počkala, až jí Damon pomůže narovnat všechny strany, pak si oba sedli a upír položil piknikový koš mezi ně.

„To je nádhera,“ vydechla dívka tiše a rozhlédla se po okolí.

„Krásný výhled, viď?“ Damon se opřel dozadu o dlaně a tajně pozoroval její okouzlený výraz ozářený žlutými paprsky pozdně odpoledního slunce. Hodiny na kostele někde v dáli zrovna odbyly pátou hodinu po dvanácté a zvuk zvonu se nesl tichým šustěním přes pole až k nim.

„Podívej, tam jde vidět moje univerzita.“ Otočila se na něho rozzářeně a svojí ladnou ručkou ukazovala kamsi do dálky.

„A támhle je hotel, kde bydlím,“ řekl upír a taky natáhl paži.

„Bydlíš v hotelu u jezera?“ Žasla.

„Je to tam moc hezké,“ připustil.

„Říká se to,“ souhlasila s úsměvem.

„S plným žaludkem nám to hledání možná půjde lépe.“ Otevřel piknikový koš a vytáhl sendviče. Nejedl lidské jídlo často, ale bylo by nevychované nevzít si taky.

„Díky,“ usmála se zdvořile a vzala si svůj balíček. Damon pozoroval, jak ho rozbalila a kousla si.

„Páni,“ zahuhlala hned na to s plnou pusou. Pak si před ni omluvně dala ruku a rychle polkla.

„Nejsou dobré?“ zajímal se starostlivě.

„Blázníš?“ Vyvalila na něho oči. „Jsou výborné.“ řekla a hned si ukousla další sousto.

„Koupil jsem je odpoledne v jednom pekařství,“ vysvětlil spokojeně.

„Tak tam mě musíš jednou vzít.“ Roztáhla ústa do dychtivého úsměvu, který ale hned zase zmizel. „Pokud teda budeš chtít.“ Začervenala se.

„Vezmu tě tam rád.“ Zasněně se jí podíval do tváře. Vzal bych tě kamkoliv. Domyslel si sám pro sebe.

Dojedli zbylé sendviče a Damon vytáhl z košíku pro každého jednu lahev limonády. Otevřel první a podal ji Annie, pak otevřel i druhou pro sebe.

„Díky,“ špitla, „ale nemusel sis dělat takovou práci s přípravami.“

„Dělám to rád,“ odpověděl s radostí.

„To abych tu zůstala celou noc.“ Rozpustile zúžila oční víčka a pokrčila rameny. Upír se jenom usmál, kdyby Annie jenom tušila, jak moc toužil po tom unést ji k sobě do hotelového pokoje a už nikdy nikam nepustit, vyděsilo by ji to. Ostatně, jeho samotného to děsilo taky. Ale s ní bylo všechno tak jednoduché. Jako by se celá jeho existence vznášela na obláčku.

„Takže tvoje rodina pochází taky z Mystic Falls?“ Její hlas ho probudil ze snění.

„Ano,“ řekl pomalu, aniž by si vlastně uvědomoval, na co odpovídá.

„A co tě tedy přivedlo až do Chicaga?“ Natočila zvědavě hlavu na stranu. Damon se chvíli zamyslel nad tím, co povědět. Chtěl, aby to znělo věrohodně.

„Otec byl nemocný a já se o něho musel starat,“ vymyslel první lež, která ho napadla, „pak zemřel a já jsem se rozhodl, že zůstávat dál doma už nemá cenu.“ Pokrčil rameny.

„A co tvoje maminka?“ Vyvalila na něho udiveně oči.

„Mámu jsem nikdy nepoznal.“ Zakroutil smutně hlavou.

„Ach, to je mi líto,“ šeptla a položila mu svou malou dlaň na hřbet ruky, kterou se podpíral. Sklopil pohled a užíval si, jak jí v konečcích prstů tepe krev. Chvíli bylo ticho, jenom vítr prohánějící se korunou vysokého dubu, u jehož kořene seděli, tiše odměřoval čas. Annie už mezitím zase hleděla kamsi do dálky a tenkým prstíkem ukazovala na různá místa Chicaga. Damon nevnímal, co říká. Poslouchal jenom tón jejího tenkého hlasu a nechával se jím nést do nebe. Nakonec si lehl na záda a pozoroval šedivějící oblohu, na které pluly mraky.

„Nikdy mě nenapadlo, že budu mít tak velké město jako na dlani.“ Otočila se na svého společníka a všimla si, že změnil polohu.

„Jsi příliš zaměstnaná povinnostmi,“ objasnil jí její situaci okamžitě.

„Jako bych měla na výběr.“ Zakroutila nad ním hlavou a taky se položila do měkké trávy tlačící se pod dekou.

„Teď už máš.“ Natočil hlavu, aby na ni viděl. „Mohl bych ti zaplatit školu i byt.“

„Nemyslíš, že na takovou nabídku je trochu brzo?“ zamračila se s očima upřenýma do mraků nadýchaných jako kupičky vaty.

„Annie,“ řekl Damon naprosto vážně, „nechci, aby sis o mně myslela něco zlého.“

„Ale?“ doplnila, co chtěl zrovna říct.

„Ale…“

„No?“ Pohlédla na něj a upír cítil, jak se mu hlas zadrhává v hrdle. Nedokázal slovy vyjádřit, co právě cítil. Teplo, které se mu vlnilo v hrudi, stoupalo pomalu jako příliv na moři.

„Jsi,“ začal pomalu, „velice zvláštní dívka,“ zase se odmlčel, „a já…“

„Páni!“ Vykřikla najednou a prudce se posadila ukazujíc někam za něj. „To je srnka?“ Zaostřila do dálky na pole.

„Annie vůbec mi to neulehčuješ,“ zakroutil poraženě hlavou a taky se otočil.

„Je?“ Oči jako by se jí rozzářily.

„Ano je,“ potvrdil jí to Damon naprosto sebejistě.

„Chtěla bych ji vidět zblízka,“ zasněně se zadívala na malý tmavý puntík na polní cestě u větrolamu.

„Vezmu tě do zoo,“ chytil se toho okamžitě upír.

„Ne to ne,“ začervenala se a zase si lehla na deku.

„Ale ano,“ Damon si lehl na bok. „Annie chtěl bych tě vzít všude, kam bys jen chtěla.“ Konečně dokázal říct aspoň část toho, co se mu hromadilo na jazyku.

„Nepřeháníš to trochu?“ Tváře jí zrůžověly ještě víc. Upír jenom zakroutil hlavou a usmál se. Toužil se dotknout těch líček, ale neodvažoval se vztáhnout ruku, bál se, že by se mu Annie rozplynula pod rukou jako sen.

„Ani mě neznáš.“ Sepjala pochybovačně rty k sobě.

„Co když bych tě chtěl poznat?“ zeptal se přímo.

„Pověz mi, Damone Salvatore,“ zašeptala a natočila hlavu k němu, „proč zrovna já?“ Nedočkavě na něho upřela svoje oči barvy hořké čokolády a čekala. Damon nejdřív váhavě sklopil hlavu, kousl se do rtu a zamyslel. Měl teď příležitost jí všechno říct, ale chtěl?

„Ani nevím, možná pro to, že jsi tak výjimečná,“ vydechl nakonec první větu, která mu vklouzla mezi rty.

„To ale není úplná pravda.“ Zakroutila odmítavě hlavou.

„Myslíš si, že něco skrývám?“ Zvedl překvapeně obočí.

„Ano.“ Kývla.

„No,“ s úsměvem se překulil z boku na záda, „všichni přece máme svoje tajemství.“

„To je pravda.“ Nezbývalo jí nic jiného než souhlasit.

„A co tedy skrýváš ty?“ zajímal se zvědavě.

„Když ti to řeknu, už to nebude moje tajemství,“ odpověděla mu s úsměvem.

„Tak mi pověz něco jiného, něco o sobě.“ Založil si ruce za hlavu a pohodlně se uvelebil. Annie chvíli váhala, jestli je Damon opravdu ten pravý člověk, kterému by o sobě měla vyprávět. Cítila se s ním zvláštně. Stále sice nedokázala pochopit, proč by si vybíral zrovna ji, ale pohled, kterým se na ni díval, ji nejenže přiváděl do rozpaků, ale také v ní vyvolával pocit jistoty a bezpečí.

„Vyrůstala jsem v Sirotčinci svatého Martina tady v Chicagu,“ začala nakonec pomalu se svým krátkým příběhem. „Rodiče jsem sice nikdy nepoznala, ale nečekej žádný srdceryvný příběh o mizerném dětství. Měla jsem se tam opravdu dobře,“ odmlčela se a na chvíli se zahleděla do neslyšně plujících mraků. Damon vyčkával. Annie se po pár sekundách ticha znovu nadechla a pokračovala: „Mám přátele, kteří jsou pro mě jako rodina a to je mnohem důležitější,“ zasněně se usmála. „A taky jsem asi nikdy neviděla srnku.“ Pokrčila rameny a napila se limonády přímo z lahve. Damon ji ještě chvíli pozoroval, než se posadil a vložil svoji prázdnou láhev do košíku.

„Začíná se ochlazovat,“ nadhodil.

„Asi ano,“ přikývla. „Měla bych už jet domů.“ Dopila svoji láhev a taky ji strčila do prázdného piknikového koše.

„Dobře, tak to tady sbalíme a já tě zavezu.“ Dělal to nerad, ale jestli chtěl Annie ještě někdy vidět, neměl by ji děsit tím, že ji tu bude držet násilím. Obloha už tak jako tak tmavla a mračna se honila stále rychleji, až to vypadalo, že bude každou chvíli pršet. Upír posbíral všechny papírky a ubrousky a uklidil je do košíku, pak pomohl Annie složit huňatou deku a o pár minut později už šli z kopce směrem k zaparkovanému automobilu.

 

Cesta zpět trvala o něco déle. Annie se v autě zabalila do deky, protože venku už nebylo nejtepleji a drncání auta ji za chvíli uspalo. Seděla Damonovi schoulená na sedačce s hlavou nakloněnou do strany a tiše oddechovala. Upír jel celou cestou pomaleji, aby ji nevzbudil a každou chvíli utíkal pohledem z cesty na spící dívku. Nemohl si pomoct, ale když tam tak klidně spala, vypadala nevinně jako anděl.

Když vjeli do centra města, ulice už ozařovaly jen pouliční lampy a lidé se procházeli po chodnících v dlouhých róbách a teplých kabátech a mířili do divadla nebo na společenskou večeři. Všechno dostalo zlatavé pozlátko strojených úsměvů a třpytivých šperků. Damona to ale nezmátlo a dokonce se přistihl, že mu společnost namyšlených dam vůbec nechybí. Znovu obrátil pozornost na Annie spící vedle něho a nitro se mu naplnilo smutkem. Nebude to dlouho trvat a zastaví před jejím domem, kde ji probudí a ona odejde. A nejhorší na tom bylo, že on ji bude muset nechat odejít.

Objel ještě pár bloků, ale čas byl neúprosný, a čím víc se připozdívalo, tím větší bylo riziko, že se Annie vzbudí dřív, než vůbec zastaví. Rozhodl se nic dál nenatahovat a zabočil do hlavní ulice, která vedla přímo do mizerně osvětlené čtvrti, kde stál vysoký, chatrně vypadající a starý dům. Auto zastavilo a Annie nespokojeně zamručela.

„Au.“ Chytnula se za krk a promnula si lehce přetažený sval.

„Už si doma,“ zašeptal Damon a s úsměvem pozoroval, jak se dívka ještě omámeně rozhlíží.

„Páni, já jsem usnula.“ Zakroutila užasle hlavou a vyhlédla z okýnka.

„Zdá se, že mám pohodlné auto,“ ušklíbl se na ni.

„A teplou deku,“ doplnila ho.

„Poslyš, Annie,“ odkašlal si Damon nejistě. „myslíš, že by sis ten dnešek chtěla ještě někdy zopakovat?“

„Páni,“ vydechla překvapeně. „Nevím, jestli bude ještě někdy počasí na sezení v trávě.,“ zakroutila hlavou a založila si pramen rozčepýřených vlasů za ucho.

„Když se dobře oblečeš, můžu tě vzít do zoo,“ navrhl.

„Nebo sebou můžeš vzít deku,“ usmála se.

„Beru to jako ano. Kdy tě mám vyzvednout?“ Obličej se mu rozzářil, ale nebylo to nic proti jasnému štěstí, které přímo sálalo z jeho srdce.

„No,“ zaváhala. Nemohla zapomínat na Jamese, slíbila mu přece, že půjdou do divadla. Na tohle nebyla zvyklá, nechodila často ven, a když už někam, tak do knihovny, nebo do práce. „Mohla bych to zvážit,“ kývla.

„A jak zjistím, až se rozhodneš?“ Damonovi bylo jasné, že ji nemůže pustit z auta, dokud nedostane jasnou odpověď a tou odpovědí myslel „ano“.

„Já n-nevím, Damone, opravdu nevím, co ti na to mám říct,“ koktala. Byla v rozpacích, nechtěla ho odmítnout, ale věděla, že s někým jako je on, s někým z vyšší společnosti by stejně neměla budoucnost.

„Zítra ráno bych tě mohl vyzvednout, co ty na to?“ nadhodil radostně.

„To asi není dobrý nápad. Musím do školy.“ Skousla si spodní ret.

„Annie.“ Opatrně jí položil dlaň na hřbet ruky a chtěl pokračovat, ale horkost, která mu stoupla do hrudníku, mu nedovolila na pár sekund říct ani slovo. Polknul a pokusil se podivný pocit ignorovat. „Dej mi ještě šanci. Prosím,“ dokončil s obtížemi větu. Annie sklopila pohled na jejich ruce a lehce se začervenala. Možná, že se nechala ovládnout situací a možná to tak opravdu chtěla, ale nakonec se přece jenom rozhodla.

„V sobotu mám čas,“ špitla a usmála se.

„Skvělé.“ Damon v tu chvíli nemohl být šťastnější.

Hned po tom, co se rozpačitě rozloučil s Annie, nastartoval auto a vyrazil zpátky do hotelu. Konečně se mu to podařilo. Ten večer už necítil smutek a prázdnotu, bylo jisté, že Annie uvidí znovu a pak zase a zase a nakonec bude jen jeho. V duši se mu usadil mír, protože teď už věděl, že konečně dostal svůj lístek do nebe.

 Zaslala: Night.Being