Helpless (17) – Prohra

Ticho, které následovalo po otevření balíčku s uříznutým prstem, přerušilo až hlasité dopadání zvratků do prázdné vázy. Elena to nevydržela a nechala svůj žaludek vyjádřit její pocity za ni. Stefan krabičku zavřel a vzkaz zmáčkl v dlani, pak se rozhlédl po ostatních. Bonnie stála, mlčela a zatínala pěsti tak silně, až jí klouby zbělely a mezi prsty se prodraly první pramínky krve. Její mysl nedokázala myslet na nic jiného než na pomstu. Alaric byl jediný, kdo si zachovával chladnou hlavu. Bylo na něm vidět, že se usilovně snaží přijít na to, co mohlo Damona tak změnit, co mu mohlo tak ublížit, že se rozhodl zničit všechny kolem sebe, včetně sebe.

„Pardon,“ špitla Elena a i s vázou zmizela do koupelny.

„Za tohle zaplatí, to ti přísahám,“ procedil Stefan skrze zaťaté zuby a možná trochu prudčeji, než měl v úmyslu, odložil nemilý dárek na botník. Bonnie vrhla na Stefana krátký pohled, Alaric se nadechoval, že něco namítne, tušil, co mělo přijít.

„Zaplatí, ale ty u toho nebudeš,“ zakroutila hlavou.

„Bonnie.“ Alaric k ní přistoupil ve snaze ji trochu uklidnit.

„Ne,“ udělala krok dozadu a konečně povolila zatnuté pěsti. „Damon za to nejen zaplatí.“

„Bonnie, pořád je to můj bratr,“ zamračil se Stefan a i když to znělo neuvěřitelně i v jeho hlavě, nechtěl Damona mrtvého. Chtěl, aby zaplatil za to, co udělal a chtěl ho pryč ze svého i Elenina života, ale nechtěl, aby zemřel.

„Děláš si srandu?“ zasmála se čarodějka hystericky. „Po tom všem, co udělal, si nezaslouží nic jiného než smrt.“ Přeskočila pohledem ze Stefana na Alarica a zase zpátky.

„Je mi líto, Stefane, ale v tomhle jsem při Bonnie.“ Alaric si stoupl vedle rozčílené dívky.

„Nemůžu vás nechat zabít mi bratra, možná nebyl vždycky dokonalý, a určitě by měl zaplatit za to, co udělal, ale ne takhle!“ rozčílil se Stefan.

„Vážně? I po tom, co udělal Eleně?“ vrátila mu Bonnie ještě rozzuřenější pohled a viděla, že zasáhla bolavé místo.

„Damon je můj problém a já se o něho postarám,“ zavrčel upír.

„Damon je zrůda a musí…“ hlas čarodějky se zasekl, když se z venku ozvalo hvízdání pneumatik.

„Elena,“ vydechl Stefan a už byl venku.

 

Prudce zatočila volantem a už se řítila po silnici mezi upravenými zahrádkami směrem do centra Mystic Falls. Všimla si Stefana, jak
na poslední chvíli vyběhl na příjezdovou cestu, ale bylo pozdě. Rozjeté vozidlo nešlo zastavit. Nemohla nechat své přátele, aby se pohádali do krve jen kvůli jejím chybám. Nemohla nechat Bonnie, aby udělala něco, co by ji změnilo od základů. Nemohla dovolit, aby se její kamarádka stala vrahem. Ať už byl Damon jakýkoliv, ať už udělal cokoliv, byl pořád součást jejich životů, a kdyby ho Bonnie zabila, její duši by to poznamenalo až příliš. Jediné východisko bylo jet za Damonem a doufat, že ho donutí odvézt ji daleko od jejích přátel. Dost daleko na to, aby byli všichni v bezpečí.

Po tvářích jí stékaly slzy, když myslela na to, co všechno bude muset udělat, aby jí Damon odpustil prozrazení a útěk, ale byla odhodlaná udělat cokoliv. Nemohl jí ublížit, už ne.

Silnice byly prázdné. Lidé byli dávno doma nebo na stále probíhající pouti a užívali si klidného sobotního večera. Vzduch byl teplý a těžký, obloha se během několika málo minut zatáhla a zakryla hvězdy i měsíc. Okolí dokonale potemnělo, a když Elena konečně zaparkovala před Mystic Grillem, rozpálený asfalt smáčely první kapky letního deště.

 

Slyšel zastavující auto a cítil její sladkou vůni ještě před tím, než vůbec překročila práh dveří. Pohled od svého drinku ale nezvedl, místo toho se naklonil k dívce, která seděla vedle něj, a donutil ji, aby se mu podívala do očí. Přesně vnímal okamžik, kdy na něj spočinul Elenin pohled a přísahal by, že lehký závan žárlivosti se dostal přes přeplněný bar až k němu. Slyšel její kroky a obrátil k ní svou pozornost přesně ve stejné chvíli, kdy se zastavila u jeho vysoké stoličky.

„Kam jsi je zavřel?“ Mračila se a tiskla k sobě rty tak urputně, až jí se jí úplně odkrvily.

„Rád tě zase vidím,“ usmál se na ni sladce a vyklopil do sebe zbytek Bourbonu. „Omluvte mě,“ kývl potom na slečnu vedle něho a seskočil ze židle.

„Kam jsi je zavřel?“ Bouchla mu malou pěstičkou do hrudníku těsně před tím, než ji nešetrně chytl za zápěstí a táhl ven z baru. Lidé se po nich otáčeli, ale nikdo nevypadal, že by chtěl Eleně nějak pomoct. Před barem ji Damon prudce strčil před sebe.

„Ty zrůdo!“ vřískla hned, jak si byla jistá, že sou tam sami. Upír vypadal, že chvíli přemýšlí, pak vytáhl mobil a něco na něm naťukal.

„Proč jsi zabil Tylera?“ Věnovala mu jeden ze svých přesně naučených vyčítavých pohledů.

„Doufal jsem, že přijdeš sama,“ zakroutil nespokojeně hlavou.

„Jsem…“ nestačila větu dokončit a už se těsně vedle ní zjevil Stefan.

„Nazdárek,“ usmál se na něho Damon samolibě.

„Jestli na Elenu jenom vztáhneš ruku,“ zavrčel výhružně.

„Tak co?“ Zvedl starší z bratrů pobaveně obočí. Stefan se už hrbil k útoku, ale Damon ho zastavil jednoduchým gestem ruky.

„Být tebou dám si pozor.“ Zvedl do vzduchu mobil. „Stačí jediný špatný pohyb a pošlu zprávu šesti dívkám v baru, všechny jsou ovlivněné, a jakmile jim zpráva přijde, vypijí jed, který sem jim přilil do pití.“

„Damone, ne!“ křikla Elena s vyděšeně vytřeštěnýma očima. „Stefane, odejdi.“ Otočila se hned na to na bývalého přítele.

„Nemůžeš s ním odjet!“ Upír trochu povolil napětí v těle, když se obrátil na Elenu.

„Ale ne, ale ne,“ parodoval Damon Elenin vysoký hlas. „Musím ochránit své přátele.“ Přistoupil k ní a vzal ji kolem ramen. Nebránila se, jen sklopila hlavu, aby se nemusela dívat na Stefanův ublížený obličej.

„Dej od ní ty ruce pryč,“ procedil upír skrze zaťaté zuby, ale ani se nepohnul. Riziko dalších ztracených životů bylo příliš velké.

„Tak si vyber, ona nebo šest neznámých holek.“ Pokrčil Damon nezaujatě rameny.

„Tohle nemůžeš vyhrát, Bonnie je už na cestě,“ varoval ho bratr.

„Zabije tě,“ zašeptala Elena varovně. Damon se k ní překvapeně otočil a sundal jí ruku z ramene. Na chvíli bylo na parkovišti před Mystic Grillem hrobové ticho. Malý deštík se začínal pomalu měnit v nelítostný liják a bubnování velkých dešťových kapek do kapot zaparkovaných aut odměřoval čas.

„Fajn, uděláme dohodu,“ Damon se probral jako první a strčil mobil do kapsy, ale pro jistotu nechal prst na ikonce Send, „nechám ty nebohé holčičky jít, když Elena pojede se mnou.“

„A co mámy Bonnie a Caroline?“ řekla nasupeně Elena, divoce mrkajíc mezi přibývajícími kapkami vody.

„Prozradím, kde jsou, až budeme dost daleko z Mystic Falls,“ usmál se vítězoslavně.

„Nepřipadá v úvahu,“ zakroutil Stefan rozhodně hlavou.

„To není tvoje rozhodnutí!“ okřikla ho Elena. „Pojedu s tebou.“ Obrátila se pak pomalu na Damona. Mokré oblečení se jí nalepilo na kůži a ona si teď jenom přála, aby to měla všechno za sebou.

„A jak mu můžeme věřit, že nám řekne pravdu?“ Rozmáchl se Stefan poraženě rukama.

„Nemůžeme,“ vydechla Elena zoufale a už na sobě zase cítila Damonův chladný dotyk, když ji bral za ruku a odváděl k autu.

„Tak zas někdy, bráško,“ mrkl a otočil se k odchodu.

„Eleno!“ Slyšela Stefanův nešťastný hlas a srdce se jí rozpadalo na tisíc kousků, ale nemohla nic udělat. Damon ještě pro jistotu vytáhl mobil z kapsy a provokativně s ním zamával ve vzduchu, než donutil Elenu nastoupit do auta.

„Věděl sem, že se vrátíš.“ Damon si sedl na místo řidiče a nastartoval. Dívka nic nenamítala, zapnula si pás a zahleděla se z okýnka. Nechtěla s ním mluvit, nechtěla mu nijak dávat najevo, že vyhrál. Už to dávno sám věděl.

 

Stefan zůstal stát sám na parkovišti a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Nechal ji odejít, nechal Damona, aby mu Elenu vzal přímo před nosem. Zase. Proč nic neudělal? Neměl Damona nechat ovládat situaci, co když jen blafoval? Ale mohl to riskovat? Elena by mu nikdy neodpustila, kdyby zachránil ji na úkor toho, že někdo zemře. Bonnie se blížila, cítil její hněv. Bylo ale pozdě. Prohráli.

 

***

Mokré oblečení už pomalu usychalo, ale Eleniny slzy tiše se jí kutálející po tváři ne a ne přestat. Objímala si pažemi ramena a snažila se najít aspoň nějakou pohodlnou polohu, ve které by se jí podařilo zahřát. Damon zapnul v autě klimatizaci a nechal teplotu vevnitř stoupnout vysoko nad dvacet stupňů. Jí to ale nestačilo.

„Proč jsi mě zpátky na tom parkovišti varovala?“ Damon proťal těžké ticho, které hučelo Eleně v uších zároveň s tím, jak míjeli jednu značku za druhou. Neodpověděla, nechtěla s ním mluvit, chtěla jen zapomenout. Zavřela oči a opřela se o studené sklo okénka spolujezdce.

„Hej.“ Upír trochu zvýšil hlas a sáhl po řadící páce. Elena ucítila pohyb u svého kolena a trhla sebou. Damon se tomu zasmál. „Snad nemáš strach?“

„Dej mi pokoj,“ hlesla unaveně.

„Začínám mít pocit, že se ti to se mnou snad i líbí.“ Na chvíli strhl pohled ze silnice na dívku vedle sebe.

„Jak tě něco takového mohlo napadnout?“ znechuceně nakrčila spodní ret.

„Proč jsi mě varovala před Bonnie?“ Nedalo mu to a zeptal se znovu.

„Byla rozhodnutá tě zabít a já nechci, aby se z mé nejlepší kamarádky stal pomstychtivý vrah,“ vysvětlila suše a dál hleděla na průtrž mračen venku.

„Já ti nevím, Eleno…“

„Nemůžeš chvíli mlčet?“ přerušila ho prudce. „Máš, cos chtěl, vyhráls!“ Rozhodila rukama.

„Ano, já vím.“ Pokýval spokojeně hlavou.

„Fajn,“ vydechla a opřela se do měkké sedačky. Doufala, že teď už bude mít klid.

„V palubní desce je můj mobil. Můžeš zavolat Bonnie, že její máma je v hrobce a Elizabeth ve studni.“ Ukázal k jejím kolenům. Nejdřív se na něho jen nechápavě podívala, ale když z jeho tváře vyčetla, že neblafuje, okamžitě sáhla po telefonu a vytočila číslo Bonnie. Telefon chvíli zvonil, ale zatím to nikdo nebral.

„Jsi si jistá, že s ní chceš mluvit?“ Zvedl Damon překvapeně obočí. Elena mu na tak hloupou otázku nic neřekla, moc dobře věděla, že zná odpověď. Přehrála si v hlavě dopředu všechny možné scénáře rozhovoru s Bonnie a nakonec se rozhodla zavěsit ve stejné chvíli, kdy se z druhé strany spojení ozvalo nejisté: „Haló?“

„Myslel sem si to,“ ušklíbl se, když viděl, jak telefon odkládá.

„Takže co přesně se mnou máš v plánu?“ Znovu vzala mobil do ruky a začala ťukat textovou zprávu.

„Ještě nevím,“ pokrčil rameny, „mohl bych tě postupně připravit o rozum a pak tě zabít,“ začal uvažovat nahlas, „nebo z tebe udělat upíra, to by byla sranda,“ zasmál se, „ale nic z toho tě neděsí, takže budu muset vymyslet něco originálního.“ Uzavřel to nakonec.

„To je super, už se nemůžu dočkat,“ utrousila ironicky.

„Ještě není konec, lásko,“ řekl tajemně a zastavil u krajnice dlouhé silnice lemované nekonečnými lesy.

„Co tu chceš dělat?“ Nechápavě se rozhlédla.

„Zahrajeme si takovou malou hru.“ Damon vypnul motor. „Vystup si.“

„Cože?“ Vyvalila na něho oči.

„Ale no tak,“ naklonil se před ni a otevřel jí dveře auta, „nekaž mi zábavu.“

„Je noc, Damone,“ řekla, jako by to nebylo úplně jasné.

„Za pár hodin bude svítat a můžeš si sebou na cestu vzít mobil.“ Usmál se sladce.

„Tohle nemyslíš vážně, že ne?“ Nedokázala si představit, co bude dělat teď, uprostřed lesa, uprostřed noci, uprostřed ničeho a sama.

„Sakra, Eleno, vystup si!“ křikl a práskl do volantu. Dívka leknutím nadskočila.

„Fajn, fajn, jak chceš.“ Zakroutila nechápavě hlavou a s divoce bušícím srdcem vykročila do krajnice porostlé mokrou trávou.

„Pár kilometrů po téhle lesní cestě je chata, budu tě tam čekat.“ Zamával jí a znovu nastartoval motor, pak se rozjel a zabočil do úzké mezery mezi stromy, které si Elena před tím v té tmě ani nevšimla.

„No to je perfektní,“ zanaříkala a vytáhla mobil z kapsy, aby na něm mohla rozsvítit světlo. Jistě, že ji napadlo zavolat Alaricovi nebo někomu, aby pro ni přijel, ale to by se dostala do stejné situace, ze které se před chvílí horko těžko dostala. Nebo by mohla počkat a stopovat tak dlouho, než by jel někdo kolem, ale byla unavená, zranitelná a kdo ví, jaké individua jezdí po takhle opuštěné cestě ve tři ráno. S Damonem aspoň věděla na čem je.

Oblečení se jí téměř okamžitě zase nalepilo na prochladlé tělo a tak jí nezbývalo nic jiného než se pokusit co nejrychleji dostat do tepla chaty, o které Damon mluvil. Bude mít mezitím aspoň dost času přemýšlet o tom, jak hloupá byla, když si myslela, že tohle může nějak vyjít. Botasky jí navlhly a každý krok provázelo mlasknutí gumové podrážky o vlhkou lesní půdu. Vydala se po hliněné cestě s mobilem nataženým před sebou a doufala, že bude mít přístroj dost baterky aspoň do úsvitu.

 

Šla už několik desítek minut, zuby se jí třásly i přes to, že déšť ustal a bylo léto. Kolena se jí podlamovala. Byla pořád hrozná tma a mobil už začínal hlásit, že potřebuje dobýt. Každou chvíli za sebou uslyšela křupnutí větvičky a pokaždé s takovým zvukem trochu přidala do kroku. I když věděla, že je tu úplně sama, chloupky v zátylku se jí několikrát nepříjemně zježily. Teplý letní vítr se začal opírat do korun stromů a to ji aspoň trochu zahřálo.

„Eleno.“ Tichý hlas se nesl mezi stromy jako ozvěna. Lekla se, nevěděla, jestli si s ní její mysl hraje, nebo ji Damon opravdu přišel strašit. Mobil znovu zapípal a pak zhasl úplně.

„Eleno,“ zašeptal někdo zase a ona bezpečně rozeznala upírův hlas.

„Tohle není vtipné, Damone,“ křikla do tmy před sebou. Noční obloha byla stále zatažená, takže neviděla na krok. Rozhodla se ale klopýtavě pokračovat dál.

„Utíkej,“ zašeptal Damon a ona vycítila, že stojí těsně za ní.

„Přestaň!“ Otočila se, ale bylo to marné. Temnota jí tlačila do dokořán otevřených očí a ona mohla jenom tápat rukama před sebou jako slepec. Na hřbetu ruky ucítila letmý dotek, trhla sebou a znovu se slepě rozmáchla kolem.

„Utíkej, Eleno.“ Srdce se jí rozbušilo na poplach. Je tohle ta chvíle, kdy ji zabije? Nevěděla, jestli jde po cestě nebo lesem, ale pomalu si vybrala směr a rozešla se, aniž by věděla kam. Byl to jen okamžik, ale po zádech jí přejel mráz, jako by se na ni někdo snažil z té tmy dosáhnout. Zrychlila. Odněkud se ozval Damonův pobavený smích a Elena poprvé zakopla o větvičku a zapotácela se, ale nespadla. Mraky postupně mizely a mezi korunami stromů začal lehce svítit měsíc.

„Tohle není sranda,“ hlesla si, ale spíš jen tak pro sebe. Nevěděla, jestli ji slyší, nebo se přišel pouze na chvíli pobavit. Zastavila se, když rukou nahmatala strom a opřela se o něj. Šustění kolem utichlo zároveň se smíchem a nepříjemný pocit zmizel. Několikrát si oddechla a zajela rukama do vlasů.

„Uteč!“ Nestačila ani mrknout a Damonův výkřik jí zazněl přímo u ucha. Lekla se tak, že sama hlasitě vypískla, a když se narovnala, hleděla upírovi přímo do modrých očí.

„Panebože,“ vydechla a s rukou přiloženou na hrudníku lapala po dechu.

„Překvapení,“ usmál se spokojeně a vztáhl ruku k jejímu zipu od mikiny.

„Nech toho,“ pokusila se mu ruku ledabyle odstrčit, ale už dopředu věděla, že to nevyjde.

„Vidím, že ses stačila převléknout.“ Sjel její oblečení kritickým pohledem.

„Jo, Bonnie mi půjčila svoje věci,“ přiznala bez vytáčení.

„A půjčila ti Bonnie i spodní prádlo?“ zašeptal jí do ucha a začal zip pomalu rozepínat.

„Nechutné,“ odvrátila od něho pohled a snažila se ignorovat Damonovu druhou ruku stoupající jí po stehně. Měsíc z oblohy už jasně ozařoval všechno kolem a ona viděla přesné obrysy stromů i keřů v blízkém okolí.

„Chceš ještě utíkat?“ Narovnal se a zkoumal reakce jejího obličeje. Přistihla se, jak v rozpacích tápá po odpovědi. Po něčem, co by mu mohla odseknout, jako vždycky.

„Už mi neubližuj, prosím,“ zašeptala nakonec.

„Lásko.“ Výmluvně jí založil pramen vlasů za ucho. Jeho obličej schovaný ve stínu neviděla, ale v hlase nezazněl jediný kousek citu. Naklonil se blíž a Elena automaticky pootevřela ústa, očekávajíc polibek.

„Řekni mi, ještě jednou, proč tohle vlastně děláš?“ vydechla, když už se jejich rty skoro dotýkaly.

„Protože tě miluju,“ řekl automaticky, pak ztuhnul. Možná se jí to jen zdálo, ale v tom tichém chladném tónu, kterým s ní většinou mluvit, se něco změnilo. Pozorovala, jak se odtáhl a narovnal, jeho tvář ozářilo měsíční světlo, ale rysy byly jako z kamene.

„Věřím ti,“ špitla téměř neslyšně.

 Zaslala: Night.Being