Klaroline – Má to tak být? (2)

(Tyler) Měl ten nejnávistnější pohled, co jsem kdy viděla. V jeho očích se odrážela překvapivost, vztek, zuřivost, všechno v jednom. Dlouho nikdo nepromluvil.
„Tak já snad abych šel,“ řekl Klaus a pomalu odcházel ke dveřím. Já zůstala stát, jak kamenná socha.

Když Klaus konečně odešel. Tyler neřekl ani slovo a odešel taky. Co jsem to jenom udělala? Proč jsem ho jenom líbala? Jak tohle vysvětlím Tylerovi? Zítra za ním musím zajít.

Zalehla jsem do postele a nemohla zapomenout, co se stalo. Natož na tu pusu…

Ráno jsem se vzbudila s dobrou náladou. Sluníčko svítilo, ale pak jsem si vzpomněla na včerejšek a dobrá nálada zmizela.

Byla sobota a já si říkala, že si půjdu ráno zaběhat a pak rovnou skočím za Tylerem a vysvětlím mu to…

Půlhodinka běhání stačí, řekla jsem si a vyrazila za Tylerem. Ať už to mám za sebou.

Zazvonila jsem. Dlouhou dobu nikdo neotvíral až pak… konečně paní Lockwoodová.

„Dobrý den je Tyler doma?“ zeptala jsem se.

„Ano je venku na zahradě. Chceš doprovodit?“

„Ne, to je v pořádku.Vím, kde to je. Děkuju.“ Poděkovala jsem a vyrazila jsem k zadnímu vchodu, který vede do zahrady. Kolem byla spousta stromů, kerřů a různých, nádherně vypadajících květin .A uprostřed toho všeho byla lavička, na které seděl on. Měl ruce v dlaních. Vypadalo to, jako by o něčem usilovně přemýšlel. A taky měl proč.

Přistoupila jsem k němu blíž a přisedla jsem si k němu na lavičku. Chtěla jsem začít vysvětlovat, ale on mě předhonil a začal první.

„Nechci nic slyšet. Já ti věřil a ty jsi mi vrazila kudlu do zad. Víš jak to bolí?“

„Já…,“ začala jsem „…moc se omlouvám, nevím co to do mě vjelo. Já… to jsem nechtěla, mrzí mě to. Vím, jak to bolí, ale o nic nešlo. Byla to jen pusa! Nic víc! Jen jedna pusa a ty z toho děláš hroznou vědu! O nic nešlo! Věř mi Tylere!“

„Věřit ti? Po tom všem? Jednou někde nejsem a ty se mi takhle pomstíš!“

„Tylere, nevím ,co na to mám říct, ale zpátky to vzít nemůžu. Je mi to líto. Dáš mi další šanci prosím? A dokážu ti, že tohle všechno byl jenom jeden velkej strašnej omyl.“

„No já jsem o tom včera hodně dlouho přemýšlel a dneska jsem došel k závěru. Měli bychom se rozejít,“ dořekl. V tu chvíli jako by ve mně vybuchla bomba! Chtělo se mi brečet, ale slzy se nevím proč nedokázaly dostat na povrch.

„Dobře jak chceš,“ řekla jsem s posledním donucením. Zvedla jsem se a ze zahrady jsem odcházela celá uplakaná. Vyhrál jsi! Jestli je tohle to, co jsi celou dobu chtěl, tak se ti to povedlo. Máš mě, kde jsi chtěl, Klausi!!!

Zaslala:elis