Dost už bylo gest (1) – Noční můra či skutečnost

Info: Děj se odehrává následně po 3×22. (Vím, že je to trochu pozdě, když už se nám čtvrtá série znovu rozjela. Tohle se mi válelo celý prázdniny v šuplíku a ani jsem to vydávat nechtěla, ale po zhlédnutí nového dílu jsem si řekla, že by nebylo špatný uveřejnit vymyšlený sled události mezi koncem třetí a začátkem čtvrté série, např. jak všichni reagovali, když se dozvěděli o Elenině nehodě s upíří krví v těle… v seriálu mi to přišlo jaksi přeskočený.)

Co vy na to? 

 

„Kde je?!“ Vyštěkl upír a jen tak tak se ovládal, když se snažil ne příliš hrubě a nápadně protlačit shlukem lidí postávajících bezcílně na chodbě nemocnice.

„Počkej, Damone. Poslouchej mě!“

„Kde je Elena?!“ Zopakoval ještě ostřejším tónem.

„Poslyš, když ji sem Jeremy přivezl, tolik se o ni bál a já jsem mu prostě nedokázala říct… Situace byla mnohem vážnější. Ten úder do hlavy jí způsobil cerebrální krvácení, to je krvácení přímo do mozku. A já jí pomohla, ona potřebovala mou pomoc,“ odpověděla mu mladá žena oděná v bílém lékařském plášti, zatímco na něho upírala vědoucí pohled.

„Udělalas co?“ Oněměle a naprosto šokovaně zůstal zírat na Meredith, která jen stěží zadržovala slzy urputně se deroucí přes řasy umně namalované pečlivými tahy.

„Nemohla jsem tušit, co se stane. Je mi to tak líto. Tohle jsem opravdu nechtěla, věř mi.“

Damon si v zoufalém gestu oběma rukama prohrábl už tak rozvrkočené vlasy od boje s Alaricem a rozhlédl se kolem sebe. Pár přihlížejících po něm nervózně pokukovalo, až náhle pocítil neovladatelnou chuť skočit jim po krku a konečně si na někom vybít vztek, paniku i stále narůstající strach.

„Jak je to dlouho, už se…?“

„Ne. Nebo alespoň myslím, že ne. Je u ní Stefan a na všechno dohlíží. Zavedla jsem je dolů, do suterénu, touhle dobou už tam nikdo nebývá. Tudy,“ pohodila rukou kamsi za sebe.

Roztřesená Meredith se otočila a vedla ho ke schodišti pro zaměstnance nemocnice. Čipovou kartou, opatřenou její fotografií a jmenovkou vyvedenou jednoduchým písmem, mu po pípnutí otevřela prosklené dveře a navedla ho: „O patro níž, a pak doprava.“

Starší Salvatore měl jako obvykle na jazyku tisíce jadrných poznámek na adresu Stefanova „dohlížení,“ Meredithina nedávného objevení medicínského „zázraku“ či nutnosti ukazovat správnou cestu někomu tak vnímavému, nevyslovil však jedinou z nich. Čím níže sestupoval, tím ho sužovaly větší obavy z toho, co by ho dole mohlo čekat.

Došel k bílým dvoukřídlým lítačkám se dvěma malými okénky a se staženým hrdlem jedním z nich nakoukl do útrob místnosti.

Stačil mu kradmý pohled, aby spatřil zdrceného bratra sklesle se hrbícího nad bezvládným tělem mladé dívky. Nad tělem jeho Eleny, krásné, sladké a nevinné Eleny…

Dovolil obličejovým svalům ztvrdnout v ďábelské rysy, rozrazil dveře a nakráčel do prostoru, který byl momentálně osvětlen pouhou spoře svítící a ke všemu hrozivě poblikávající zářivkou.

V takovém přítmí vypadala Damonova zkřivená tvář o mnoho děsivěji.

„Vidím, žes ji s naprosto čistým svědomím položil na ten plechovej stůl pro mrtvoly, že, bratře?“ Z jeho hlasu čišela zlost, i když ona poznámka zároveň přetékala ironií.

„Teď ne, Damone.“

Stefanova odpověď byla plná smutku, rezignace a přiznané viny. To jeho bratra ani v nejmenším neodradilo od rychlého přískoku, při němž ho čapl pod krkem a mrštil jím proti protější stěně. Místností označenou decentní tabulkou Pitevna se rozlehla ohlušující rána spolu se zakřupáním kostí doprovázeným Damonovým zlostným vrčením.

Po Stefanovi, jež se s bolestným zasyknutím pokoušel zvednout ze země, ve zdi zůstala promáčklina hodná nárazu splašeného buldozeru.

„Co se, do prdele, stalo?!“ Zeptal se Damon a dál očima propichoval sourozence, který se namáhavě vysoukal na vláčné nohy.

„Rebekah-ona-nedodržela dohodu,“ vyrážel ze sebe skučivě.

Ta děvka, měl jsem ji v tom skladišti nechat chcípnout, pomyslel si Damon.

Cítil, jak se mu v celém těle vaří krev, podlévají oči a zabarvují se do ruda. Než-li si toho stačil Stefan vůbec povšimnout, nebezpečně rozpoložený Damon se otočil na patě a nadpřirozenou rychlostí vyrazil stejným směrem, kterým přišel.

 

Prostovlasá dívka se rozhlížela po okolí, seč mohla, ale i nadále pro ni ono místo zůstávalo neznámé. A hustá mlha líně se povalující všude kolem jí v identifikaci dvakrát nepomáhala. Po krátkém zaváhání se s předpaženýma rukama vydala vpřed po nerovné pěšině.

Připadala si, jako by kráčela po nějaké lesní stezce a měla při tom zavázané oči. Avšak jaksi podvědomě věděla, že jde správně. Ještě několik kroků.

Sveřepě se kousla do spodního rtu a postupovala kupředu, až zahlédla, že se před ní cosi rýsuje.

Ano, byl to dětský kolotoč umístěný uprostřed pískoviště zdobeného otisky stovek drobných stop od malých botiček.

Z rázu ji přepadl podivný pocit vycházející ze sevřeného žaludku, zastavila se, aby se mohla porozhlédnout. Přísahala by, že se během několika vteřin ochladilo hned o dobrých pět stupňů. S každičkým výdechem se jí před ústy vznášela rychle mizící pára, objala se tedy oběma rukama a přes mokré rukávy trička si třela prochladlé paže.

Kde jsem přišla k mokrému oblečení? Lámala si nad tou záhadou hlavu, dokud nedoklopýtala až ke zmiňované oprýskané atrakci.

Na kratičký okamžik zaváhala a znovu se nervózně ohlédla za sebe. Pak se i přes nepříjemný pocit nechala vést neznámou silou, posadila se na sedačku a oběma dlaněmi sevřela bezpečnostní madlo tak pevně, že cítila kapičky krve stékající z ranek od nehtů až na chladnou železnou konstrukci.

Jakmile se dal řetízek do pohybu, otáčel se stále víc a víc a ještě víc.

Zatočil se s ní celý svět…

Motala se jí hlava, a to pro ni zcela neznámým způsobem. Že by dozvuk toho prapodivného snu?

„…a když jsem ho uviděl, došlo mi to. Byl to duch. Nikdy jsem Mattovi neměl dovolit, aby ji odvezl,“ Jeremyho hlas zněl, jako by promlouval skrz hodně silné sklo.

„Nesmíš se z toho obviňovat, ty za to nemůžeš,“ odpověděl mu Stefan, to již uslyšela o něco zřetelněji.

Zatoužila je ihned oba dva vidět, ale ta tíha, jíž pociťovala na hrudi, byla téměř k nevydržení.

„Jistě, že za to nesu zodpovědnost! Kdyby zůstala doma, tak by se jí nic z těch příšerností nestalo, neležela by tu takhle a nebyla… mrtvá,“ chrlil ze sebe nepřirozeným vysokým tónem Jeremy překotně.

Mrtvá? Ale to já přece nejsem. No tak, podívejte se na mě!

Elenina víčka se nepatrně zachvěla a dívka sebou prudce trhla, když se jí podařilo poprvé se mocně nadechnout.

„Eleno!“ Vykřikli její mužští společníci naráz, přistupujíc k ní blíže.

Ze všeho toho vzduchu se jí udělalo nevolno, opřela se o loket, předklonila se přes okraj stolu a začala dávit vodu, která ji tlačila v žaludku, zatímco v mezipauze vykašlávala tekutinu nahromaděnou v plicích. Naštěstí to netrvalo dlouho.

Hřbetem ruky si otřela ústa, a pak se rozhlédla kolem sebe. Byla stále mrtvolně bledá a měla modré rty. Nezúčastněný člověk by si mohl myslet, že na posezení snědla balíček barvících lízátek.

„Stefane, ty… jsi v pořádku?“ Zeptala se ochraptěle.

Jeremy se nemohl ubránit pomyšlení, že právě takhle si vždycky představoval hlasy ze záhrobí. Přejel mu mráz po zádech.

„Jo, jsem. Je to už přes hodinu a zatím žádné stopy po přeměně v sušené ovoce,“ odvětil upír se staženým obočím.

„Takže Damon…“

„Taky beze změny,“ řekl a se starostlivým úsměvem na tváři se optal: „Jak je tobě?“

„Divně. Co se stalo? Strašně mě bolí hlava,“ na znamení svých slov si položila dlaně na spánky a lehce si je promnula bříšky prsů.

„Umm. Nepamatuješ se? Jela jsi s Mattem v autě a na Wickery Bridge jste… sjeli jste z mostu, a pak-“

„Matt! Co je s ním?! Je v pořádku?“ Dožadovala se Elena horlivě odpovědi, přehodila doposud natažené nohy přes bok stolu, posadila se a vpletla si prsty do dlouhých zacuchaných vlasů.
„Dostane se z toho, je od nárazu jen malinko potlučený.“

„Dobře, to je dobře,“ usmála se na ně.

„Ne, to není! Tys v tom autě přece umřela, Eleno! A byla bys teď nadobro mrtvá, jenže Meredith ti dala upíří krev!“ Křičel na ni Jeremy, obličej zkřivený v pološílené grimase.

„Cože?!!“Vyhrkla na bratra s vykulenýma čokoládovýma očima a pusou otevřenou dokořán v bezhlasém údivu.

Zaslala: Alalka