Navždy s tebou

4.září 2250
Milý deníčku, je mi tak líto, že jsem se ti tak dlouho s ničím nesvěřila. Byla jsem zaměstnaná. Ale tvá nevědomost je možná lepší – určitě lepší – než pravda. Ale pak jsem si uvědomila, že to k tobě není fér. Taky bych to chtěla vědět. A já ti to dlužím. Nemůžu odejít, aniž bych se nerozloučila. Ale věř mi. Věř mi, jestli můžeš. Je to ta nejlepší možnost. Doufám, že to pochopíš. A promineš mi.
Když někoho miluješ, staneš se tím nejzranitelnějším tvorem na světě. Je to prokletí. Prokletí, kterého se nemůžeš jen tak mávnutím proutku zbavit. Nikdy nezmizí. Neexistuje na něj žádný lék. Žádné kouzlo. Máš to na celý život.
Je tady nebezpečí, že se jednomu z vás něco stane. Něco strašného, naprosto nepředvídatelného. A pak o něj přijdeš. Já o něj přijdu. Měla jsem to čekat. Něco uvnitř mě to vědělo. Pamatuješ si ještě na to, co jsem ti napsala před rokem? Že se stane něco hrozného? Ale já tomu nevěřila. Opět. Za všechno si můžu sama. To já jsem ho zabila. Kdyby se za mě neobětoval, neskočil mu do rány… Žil by.
Pomstila jsem se. Trvalo to rok. Celý jeden rok. Ale s Damonem jsme se mu pomstili. A já ho začala mít opravdu ráda.
Ale stejně. Musím odejít. Za Stefanem. Možná si říkáš, že to přece není možné, ale já tomu věřím. Věřím tomu, že až taky umřu, znovu se setkáme. Na lepším místě. V lepším světě. Budeme to pořád my. A budeme šťastní. A doufám, že šťastný bude i Damon. Tolik toho pro mě udělal. Nahrazoval mi Stefana. Ale nikdy ho nenahradil úplně. Jak by taky mohl?
Takže… měj se. Snad se ještě někdy potkáme.
Elena Salvatorová

Podívala jsem se na Damonovu fotku. Vtiskla jsem mu polibek na čelo.
„Promiň,“ zašeptala jsem.
Na chvíli se mi zdálo, jako by fotka ožila. Ale to si jen moje představivost se mnou pohrávala. Přála jsem si to. I když miluju Stefana milionkrát víc, malá část mě si to přála. Přála jsem si, aby mě Damon zastavil, abych mohla být navěky šťastná… s ním. Ale to jsem nemohla. Protože ho doopravdy nemiluju, ne tak jako Stefana.
A teď, po tom, co jsem se pomstila – jsme se pomstili –, mě tady už nic nedrží. Nic, jen on. Jenže ani on mě nedokáže „zachránit“. Protože já nechci být „zachráněná“.

Schovala jsem jeho fotku tam, kam patří – do deníku. Vedle Stefana. Naposledy jsem se na ni podívala. Už jsem chtěla deníček rychle zaklapnout. Nemohla jsem to vydržet. Ale pak, na další stránce, jsem uviděla Stefana. A bylo mi jasné, že bych se klidně mohla dále dívat na Damona a nic by se mnou nehlo. Mohli byste mě rozkrájet na milion malinkých kousíčků a nic by se nestalo. Už ne. Za chvíli se setkám se Stefanem…
Nalistovala jsem v deníčku první stranu. Založila jsem si tam lísteček. Pro Damona. Otevřela jsem ho a znovu si ho přečetla. Nevěděla jsem, jak na něj bude reagovat. Ale jedno vím, je silný. Zvládne to. Je dost silný na to, aby unesl pravdu. A zaslouží si, abych k němu byla upřímná, po tom všem. Položila jsem ho na zem, na deníček.
Můj čas nastal. Všechno, co mělo být splněno, splněno bylo. Zahleděla jsem se na měsíc. Úplněk. Postavila jsem se k oknu a jen tak ho sledovala.
V tu chvíli mě přepadl náramný pocit. Věděla jsem, že tam někde je a sleduje mě. Musí být. Usmála jsem se na měsíc. „Teď už nám nic nezabrání,“ zašeptala jsem s vědomím, že mě slyší.
Venku jsem uslyšela zvuky. To bylo ale to poslední, čím jsem se zabývala. Budu se Stefanem. Konečně budu se Stefanem… Po tak dlouhé době. Zvuky se stále přibližovaly.
Došla jsem si pro kůl a naposledy se rozhlédla po pokoji. Probodla jsem si srdce.
„Neee!“ zařval Damon. Dveře se se strašným skřípotem rozletěly.
Ale už bylo pozdě. A já jsem byla šťastná. Šťasná jako nikdy. Věděla jsem, že ho nevidím naposledy. On za námi přijde. Jednou. Přijde za námi, do lepšího světa. On si nás najde. Já si ho najdu. A Stefan mi pomůže. Jednou se zase všichni setkáme. Možná i s Katherine. Nedovolím, aby kdokoliv… kdokoliv z nich byl nešťasný.

Podíval jsem se na Elenu. Mrtvou Elenu. Elenu, která se ze zoufalství zabila. Zabila se kvůli mně. Poprvé po třech dnech jsem od ní dokázal odtrhnout oči. Všiml jsem si psaníčka na jejím deníku. Vzbouzelo ve mně zvědavost. Na jeho přední straně bylo velkým Eleniným písmem napsáno: Pro Damona.
Otevřel jsem ho. A „se slzami v očích“ začal číst.

Damone, budu k tobě upřímná, protože vím, že pravdu sneseš. Vím, že budeš smutný. Ale musíš vědět, že nebyla jiná možnost. Tohle bylo jediné řešení.
Vím, že po tom, co Stefan umřel, společně s ním zmizela i tvá nenávist k němu. A doufám, že to tak zůstane i teď.
Teď, když víš, že jsem si vybrala jeho. Ale chci, abys věděl, že jsem tě milovala. Stále tě miluju.
Takže prosím, moc tě prosím, i když vím, že tě žádám o moc. Nebuď smutný. A ani já nebudu, protože vím, že tohle není naposledy, co se spolu vidíme. Vím, že se v budoucnu ještě setkáme. Řekl jsi mi, že mi věříš. Tak mi věř i v tomhle.
Jsem s tebou. Jsme s tebou. Stefan, já i Katherine. Zamysli se. A uvidíš, že je to pravda. Zrovna teď tě všichni pozorujeme.
Miluju tě.
Elena

Zaslala: Teriiisek