Naděje

Procházela jsem se po pláži. Ne, procházela není to správné slovo. Tápala jsem po nicotném kousku Země. Byla jsem bosá. Kameny mě bodaly do chodidel. Tu a tam jsem stoupla na ostřejší kámen a jeho ostrý hrot se mi zaryl do kůže. Tu bolest jsem ale nemohla cítit. Ta bolest, kterou jsem cítila právě teď, nebyla od kamenů. Kousek mojí mysli byl šťastný, že na této pláži nikdo není. Zbytek se potýkal s tou užírající bolestí. Bolestí, kterou jsem už nenáviděla skoro jako jeho. Studený vítr se mi otíral o záda. Uvědomovala jsem si, že by mi měla být zima. Chodila jsem v té studené vodě už pár hodin. Já jsem však necítila už asi nic. Jenom bolest a nenávist.
Alespoň něco k němu cítím, pomyslela jsem si a v duchu se pousmála. Na tváři bych úsměv vytvořit nedokázala. Můj obličej vypadal jako z vosku. Jenom neživá maska bez výrazu. Moje oči byly červené od ustavného pláče. Vlasy vypadaly asi hrozně, ale už pár dní jsem se nepodívala do zrcadla, tak jsem ani nevěděla, jak vypadají.
Něco studeného mi dopadlo na dlaň. Nevšímala jsem si toho. Asi to je další slza, která si dělá, co chce. Byla jsem tak polomrtvá, že jsem ani nevěděla, jestli pláču. Další kapka padla na kalhoty. Byla jsem tak zoufalá, že jsem se vzteky rozeběhla podél pobřeží ke skalkám. Hroty kamenů se mi zarývaly do prstů u nohou a dělaly mi na nich hluboké škrábance.
Chtěla jsem, potřebovala jsem utéct, ale moje nohy mi to nedovolily. Pociťovaly bolest, kterou kůže necítila. Unaveně jsem se zastavila. Když se mi pohled zastavil na mých znavených nohách, viděla jsem na nich červeň. Tvořila se dál a dál. Kameny by mi tohle nezpůsobily. Pomalu jsem se otočila, abych se podívala, kudy jsem to běžela. Kousek za mnou bylo ohniště a kolem bylo mnoho odpadků. Mezi nimi i prázdné rozbité flašky od piv. Ty střepy byly příčinou toho krvácení.
Pohled na krev mi připomínal tu dobu s ním. Pomalu jsem začínala pociťovat bolest od řezných ran a padala jsem k zemi. Moje tělo dopadlo na studené a mokré kameny. Teď je ze mě to, co nikdy nechtěl, aby se stalo. Jsem skoro mrtvá. Umírám a bez něj. Nechtěla jsem žít. Bez něj to bylo nemožné.
Pomalu jsem zavřela oči a vzpomínala na dobu, která byla nejradostnější v mém nepříliš šťastném životě. Vzpomněla jsem si, jak byl první týdny odtažitý od všech ve škole, jak mě přehlížel, jak jsem se zamilovala, jaký byl náš první polibek, jak jsem poznala Damona. Vzpomněla jsem si i na Bonnie, Meredith, Caroline a můj ztracený deník, na Matta, Vicky a všechny teď už bývalé kamarády. Kdo by se kamarádil s mrtvolou…?
Dříve, když jsem byla královnou školy a nevěděla jsem nic o příšerných, krvesajících, mýtických bytostech, dříve, když ještě žili rodiče a já nosila rovnátka, dříve jsem si myslela, že vím, o čem je život. Teď vím, že jsem byla naivní dítě. Kdo by čekal, že vám rodiče umřou a nechají vás tady…? Kdo by čekal, že jediná láska vašeho života je příšera…? A kdo by čekal, že vám tahle příšera rozerve srdce na cáry…? Já rozhodně ne.

„Proč jsi mě opustil…?!“ zařvala jsem do ticha.
Už jsem ten nápor emocí nezvládala. Potřebovala jsem ho dostat ven. Pryč z mé mysli, mé duše, mého srdce. Pomalu jsem otevřela zalepené oči a rozhlédla se po okolí. Začalo pršet. Ale déšť to ze mě nesmyje.
Podívala jsem se na cestu, kudy jsem sem přišla. Po tváři se mi roztáhl úsměv blázna. Už jsem věděla, co udělám. Nevěděla jsem sice, jestli se dokážu zvednout, ale alespoň to zkusím. Nohy jsem už necítila, tak jsem se musela plazit. Mé promočené oblečení se mi trhalo, ale co na tom? Přelézt deset metrů mi připadalo jako výstup na Mount Everest. Mnohokrát jsem musela odpočívat, abych popadla dech. Když jsem dýchala, chrčelo to ve mně jako v míchačce, ale nevzdávala jsem to. Moje tělo a duše toužilo po konci toho trápení.
Konečně jsem byla tak blízko, abych sebrala onu pomyslnou trofej. Svými promodralými prsty jsem pevně uchopila střep a natáhla paži. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik energie, ale bylo jasné, že brzy bude konec. V pohádce by se tu teď měl objevit nějaký neznámý zachránce, vytrhnout mi střep z ruky a šeptat, že všechno bude dobré. Ale tohle není pohádka, pouze holá skutečnost a žádný happy end se konat nebude.
Palcem jsem zkusila ostrost střepu, a když mi sklo projelo bříškem prstu, usmála jsem se. Poprvé za několik měsíců. Divila jsem se, že to mé svaly na tváři dokážou. Moje ruka se začala přibližovat k zápěstí. Bude to bolet? ptal se mě nějaký malý hlásek v mé mysli. Nebude, utěšovala jsem ho, a dál se přibližovala k zápěstí. Držela jsem jako u doktorky, která mi brala krev. „Neboj se, Elenko, jen to trochu štípne a bude to dobré,“ uklidňovala mě tehdy.
Neboj se, Elenko, jen se neboj, říkala jsem si pořád dokola. Už jsem ucítila hrot střepu. Byl možná teplejší než moje kůže, což mi v té euforii přišlo až komické. Zabrala jsem. Čekala jsem alespoň nějaké to štípnutí, nebo cokoliv. Jenže ono nic. Jako bych řezala do gumy, do vosku, jen ne do sebe samé. Zaryla jsem hlouběji, doufajíc, že něco ucítím. Nic. Ale začínalo mně být tepleji. Odvážila jsem se podívat na svou ruku a zjistila, že je to krví. Mou krví, která tekla po mé porcelánové kůži a po kamenech okolo ruky. Zaryla jsem ještě víc. Teď už bylo všechno jedno. Odhodila jsem střep a nechala krev plynout po mé kůži.
Dívala jsem se do té rudé tekutiny a jakoby se mi přehrával film. Film o mně. O celém mém životě. Upřeně jsem ho pozorovala. Začaly mi téct slzy a já doufala, že dokážu odvrátit hlavu, abych se nemusela dívat. Pochvíli se v krvi začal objevovat JEHO obličej. Bylo tam všechno. Chtěla jsem se dívat na jeho tvář, ale už jsem věděla, že mě síla opouští. Neudržela jsem už ani otevřená víčka, a tak jsem se podvolila a nechala je zavřené. Film běžel dál. Bylo tam všechno. A já jsem za to byla vděčná. Takhle si zrekapitulovat život, když jste na prahu smrti, je to nejlepší, co se vám může stát. Už jsem necítila nic, co bylo okolo mě. Jako by mi zbyla jen mysl. Zbývaly vteřiny do konce a já sbírala poslední sílu na mou poslední větu v životě. „Miluji tě, Stefa…“ Jdu pryč. Jdu… já… jdu… já… jsem pryč.

„Miluji tě, Stefa…,“ vydechla dívka, která si sama vzala život. Ani nedokončila větu, kterou si tak přála doříct. Poslední slza jí teče po tváři. Škoda takového života. Kdyby počkala o pár hodin déle, mohla žít šťastně až navěky. Myslela si, že ji opustil. On by to nikdy nedokázal. Musel to říct pod nátlakem svého bratra Damona a pak odejít. Damon si od toho sliboval, že s ním Elena zůstane. Nechápal, že se na lásku jen tak nedá zapomenout.
Až Stefan ráno přijde k jejímu bílému tělu a políbí ji do vlasů, sundá si svůj prsten a hodí ho do moře. Lehne si vedle ní a bude tam ležet, dokud ho slunce nespálí, doufajíc, že se za chvíli setkají. Chudák. Kdyby jen věděl, že se tohle nikdy nemůže stát.

Zaslala: Kateřina Hlávková