První setkání (3) – Hřbitov

Poznámka: Takže máme tady pokračování. Nechala jsem se inspirovat nápadem Lendy3, tak uvidím, co z toho vznikne. Pěkné počteníčko! :-)

Elena za sebou rázně zavřela dveře. Připadalo jí, že v tom domě nevydrží už ani minutu. Každý předmět v domě jí připomínal rodiče a tupé zírání z okna ji už unavovalo. Na ulici pocítila chladný závan větru a když vzhlédla, spatřila temné mraky, které se pomalu natahovaly po obloze a zakrývaly její modré hlubiny. Jakoby i počasí truchlilo. Elena si přitáhla bundu k tělu a zhluboka se nadechla. Tak kam teď? Dlouho se nerozmýšlela a vydala se ke hřbitovu. Cestou se jí v hlavě honily chmurné myšlenky, které již dlouho nemohla zahnat. Povzdechla si. Proč? Proč se tohle muselo stát zrovna jí? Copak někomu udělala něco strašného? Tak proč se to stalo? Proč? Proč? Po tváři jí skápla slza. Ten den s ní počasí asi opravdu soucítilo, protože z temných mraků se začaly snášet malé kapky deště. Elena přidala do kroku a za chvíli již přecházela přes most, za kterým se rozkládal hřbitov. Jakmile se špička její boty dotkla trávníku na druhé straně řeky, zmocnilo se jí neblahé tušení. Poplašeně se ohlédla.

Damon se elegantně vyhoupl do větví vysokého stromu. Dole pod ním se nacházel hřbitov, který zkušeným zrakem lovce hbitě prozkoumal. Nic, nikdo. To se dalo čekat. Pomyslel si s úšklebkem. Jaký blázen by se asi odpoledne toulal na hřbitově, ještě k tomu, když měl špatnou náladu, což znamenalo, že bude pršet. Když se probral ze svých úvah, zjistil, že už má pořádnou chuť něco malého zakousnout. Ale na veverky fakt nepudu, to bych tomu pitomci lezl do revíru. Ušklíbl se. Najednou ho ale něco upoutalo. Ucítil sladkou vůni krve a dole na silnici spatřil dívku, která se rychle ubírala směrem k hřbitovu. Skvěle, večeře je tady. Pomyslel si. A že to teda trvalo! Počkal, až dívka dojde na most a seskočil dolů. A pak už pro něho existovala jen krev.

Stačila si jen uvědomit, že před ní stojí muž v černém. Začala se nadechovat, aby něco řekla, ale v té chvíli ucítila strašnou bolest. Podlomila se jí kolena a pak ji pohltila tma.

Když jí nohy vypověděly službu, pevně ji zachytil, aby nespadla. Užíval si tu chvíli, vychutnával si její lahodnou krev. Pak ucítil tupý náraz, který ho vymrštil pryč od jeho kořisti a on přistál na mokré zemi.

Stefan cítil jen vztek. Vztek a neukojitelnou touhu svého bratra roztrhat na cucky. Během sekundy ho popadl za koženou bundu a přimáčkl ho k nejbližšímu stromu.

„To si na anděla strážnýho musíš hrát zrovna, když jsem já na lovu?“ „Ne. Já si na anděla nehraju. Jak bych mohl? Ty dobře víš, že všichni patříme do pekla.“ „Ále, mohl by si nechat těch svejch keců? Jestli si potřebuješ vylívat srdíčko, tak si vem deníček a zalez do kouta. Jestli je to všechno, co jsi mi chtěl sdělit, tak jsi mohl počkat, až se nakrmím. Teď mě omluv, ještě jsem nedojedl svačinu.“ „Ty seš nemožnej, copak už se ani nekoukáš kdo je ta tvoje „svačinka“?“ Damon se naklonil a podíval se přes jeho rameno na dívku, která ležela na zemi. Úsměv mu ztuhl na rtech. To přeci není možné, vždyť ona je mrtvá! A navíc upír. Ne, ne, ne. To nejde. Tomu nemůže uvěřit. S pohledem stále upřeným na ni, se vytrhl Stefanovi a zmizel v šeru mezi stromy.

Stefan se nenamáhal Damona zastavit. Místo toho zvedl Elenu ze země a opřel ji o kámen. Chvíli se na ni díval. Jmenovala se Elena Gilbertová, navštěvovala zdejší střední školu, měla bratra a po smrti jejích rodičů se o ni a jejího bratra starala její teta. Pár dní po té autonehodě strávila v nemocnici, ale teď je již očividně v pořádku. Fyzicky. To všechno se mu podařilo zjistit. Stále však netušil, jak je možné, že je jí tak podobná. Katherine děti neměla, tedy alespoň nikdy o ničem takovém nemluvila. Ale Katherine měla hodně tajemství a nemanželské dítě mohlo být klidně jedním z nich. Povzdechl si. Musel počkat, až se probere z mdlob, aby jí mohl vymazat vzpomínky na to, co se na hřbitově stalo. Nemusel čekat dlouho. Po chvíli se její oči otevřely.

„Co… to…,“ začala koktat. „Pšššt…“ Stefan si přiložil prst na rty a pak se zadíval do jejích krásných očí. Tohle dělal nerad, ale bylo to pro její dobro. „Šla jsi na hřbitov, podívat se na hrob svých rodičů. Nikoho jsi zde nepotkala, nic zvláštního jsi neviděla, nic se ti nestalo. Na mě si pamatovat nebudeš. Teď půjdeš v klidu domů a tomuhle místu se budeš dlouho vyhýbat. Toto,“ Stefan jí omotal kolem krku šátek „si nesundáš do té doby, než se ti ty ranky zahojí. Tak běž.“ Pomohl jí vstát a pak zmizel.

Elena se rozhlédla po hřbitově. Chvíli si připadala zmatená a nevěděla, co tady dělá. Ale pak si vzpomněla. Byla se přeci podívat na hrob svých rodičů. Podívala se na hodinky. Teď musí jít domů, aby teta Jenna neměla strach, že se jí něco stalo. Dotkla se šátku na svém krku. Kde ten šátek vzala? Ale dlouho nad tím nepřemýšlela. Naposledy se podívala na hrob a pak se zadívala do tmy, která se plížila mezi stromy za hřbitovem. Přišlo jí, že zahlédla nějaký stín, rychlý pohyb mezi kmeny. Když se tam znovu podívala, neviděla již nic. Nejspíš se jí to jen zdálo. Otočila se a po pěšince se vydala k domovu. Siluetu, která se opět po chvíli vynořila mezi stromy, už neviděla.

Zaslala: Jitka