Těžká zkouška (15)

Aniž bych se pokoušela skrývat rozladěný výraz, cpala jsem učebnice z předchozí hodiny s jen pramálo smyslu dávajícími ručně psanými poznámkami nevrle do skříňky, zároveň co jsem se pokoušela vytáhnout knihy uložené vespodu.

Jakmile se mi to podařilo, ozvalo se chodbou tak hlučné zabouchnutí kovových dvířek, až se několik studentů postávajících poblíž zvědavě ohlédlo.

Poslední školní den týdne stál za starou belu už od samého rána. Nejdřív jsem nemohla dostat Jeremyho z postele, protože večer mírně přebral a bolela ho hlava… jak jsem koneckonců předpokládala.

Pak jsem musela celou cestu do školy poslouchat Alaricovo lamentování, jelikož bylo jasné, že pozdnímu příjezdu už se prostě vyvarovat nedokážeme. A k mé smůle byla první hodinu zrovna biologie, na jejíž test jsem se díky všem těm nečekaným událostem nepřipravila tak, jak jsem si představovala.

Po zbytek dopoledne, kdy jsem kvůli komusi nejmenovanému byla roztržitá a nesoustředěná, bych se radši ani neviděla.

Co to se mnou, u všech čertů, sakra, je?

Kroutila jsem hlavou sama nad sebou, když jsem loudavě kráčela hlavní chodbou poté, co jsem se pro nedávné nachlazení omluvila z šesté hodiny – tělocviku.

Po nepříjemném rozhovoru s Caroline a Bonnie, který jsem absolvovala během přestávky na oběd, jsem si přála být aspoň na chvilku sama.

 

*FLASHBACK*

Měla jsem své dvě přítelkyně vážně moc ráda a byla jsem jim vděčná za to, že si mám v případě potřeby s kým promluvit, ale tentokrát mě jejich nekončící vyptávání a polemizování ohledně důvodů Stefanova návratu nehorázně otravovalo.

Caroline pořád dokola omílala názor, že záchranou Damona, pomocí Jeremymu a varováním určeném mé osobě definitivně přestoupil na stranu dobra, zatímco tmavovlasá čarodějka rozvíjela dosti do extrémů zahnanou teorii o špehování a tajné práci pro Klause.

Nějak jsem neměla náladu vyvrátit ani jednu, proto jsem zatvrzele mlčela a pouze se ďoubala v bramborové kaši a jakési hmotě vydávající se za hovězí karbanátek.

Po několika pokusech jsem se rozhodla dát šanci raději okurkovému salátu, když v tom mou pozornost upoutala ostrá výměna slov následovaná kamarádčiným vyčítavým tónem.

„Seš zaujatá akorát proto, že nemáš ráda upíry! Doufám, že jsi nezapomněla, že hned vedle tebe jeden sedí,“ prskala Caroline nevraživě.

„Ne, na to se ani zapomenout nedá,“ odštěkla Bonnie a zvedla se s nedojedeným jídlem na tácu od stolu, „promiň, Eleno. Uvidíme se.“

„Ah, věřila bys tomu?! Ta mě teda dokáže vytočit… Budeš ještě tu kaši?“

„Ne, posluž si. V kolik zítra vůbec začíná ta maškaráda?“

„Myslím, že ve čtyři. Ale starostka chce, abys přišla dřív na generální zkoušku nebo co a seznámila se s časovým harmonogramem,“ odpověděla blondýnka s plnou pusou kaše ukořistěnou z mého talíře.

Nenadšeně jsem protočila oči v sloup a odevzdaně jsem si rukou podepřela hlavu.

Malou chvíli jsme jen tak klábosily o tom, co bychom si měly vzít na sebe a do čeho se ve skutečnosti oblečeme.

Najednou se Caroline začala zuřivě přehrabovat v tašce, vytáhla z ní mobilní telefon a vyskočila ze židle, až ji téměř převrhla.

„Kruci, musím běžet, už pět minut jsem měla být na tréninku roztleskávaček. Budeš se mít jak-?“

„Jo, v pohodě. Svezu se domů s Alaricem, klidně jdi,“ nenechala jsem ji ani vyslovit zbytek otázky, abych ji zbytečně nezdržovala.

Ještě jsem se podívala na její bezhlavé pádění k východu, kde se skoro čelně střetla s klukem z nižšího ročníku, jež si za to vyslechl pár přes rameno pronesených ne právě slušných výrazů, načež jsem se také zvedla a vydala se ke skříňkám pro učebnice potřebné k hordě domácích úkolů.

*KONEC FLASHBACKU*

 

Jen co jsem vystoupila z vchodových a zároveň i výchozích dvoukřídlých dveří školy, uhodil mě do tváře silný poryv studeného větru.

Typické počasí pro posledních několik podzimních dnů.

Naštvaně jsem si odhrnula vlasy přelétnuvší mi přes oči a chystala jsem se zamířit k nedaleké autobusové zastávce.

Dobře, lhala jsem Caroline o společné cestě domů s naším opatrovníkem a stejně tak jsem lhala Alaricovi, jemuž jsem pevně tvrdila, že pojedu s Caroline.

Chápala jsem jejich starost o mou bezpečnost kvůli nastalé situaci, mně však momentálně znepokojovalo úplně něco jiného… a to směr mých neposlušných myšlenek.

S mírně sklopenou hlavou jsem vykročila k betonovým schodům, kde jsem zjistila, že pro houfující se skupinku holek nezařaditelného věku nemůžu projít, aniž bych k tomu nepoužila lokty a hrubou sílu.

Jejich hlasité štěbetání rozléhající se snad až do sousedního okresu mohlo znamenat jediné… hezký kluk na obzoru.

Bez žádné větší újmy na zdraví jsem se prodrala davem a přes špatnou náladu jsem i já stočila pohled na předmět jejich debaty.

V tu chvíli mi srdce vynechalo hned dva údery.

Objekt jejich zájmu nebyl nikdo jiný než původce mé celodenní neklidnosti. S rukama v kapsách kalhot stál na předposledním schodě a s naprostou suverénností se opíral zády o zábradlí.

Hodnotícím pohledem sledoval, jak nejmladší členka školního sboru ladně umisťuje pozadí oděné v krátké minisukni do červeného Chevroletu zaparkovaného na parkovišti, přičemž totálně ignoroval hlouček středoškolaček postávající na vrcholku schodiště.

Zhluboka jsem se nadechla a odhodlaně pokračovala v chůzi. Byla jsem necelých pět metrů od něho, když náhle otočil hlavu, mírně ji sklonil na stranu a se zaujetím si přeměřil i mně.

„Řekl bych, že konečně začínám rozumět, proč můj milý malý bráška už půl století studuje. Ty učitelky jsou v dnešní době přímo k nakousnutí.“

„Stalo se něco, Damone?“ Zeptala jsem se opět očekávaje to nejhorší, jakmile jsem mu se staženým hrdlem stanula tváří v tvář.

„Ani ne. I když to bych se měl spíš zeptat já tebe, jestli není něco novýho.“

„Ne,“ odvětila jsem a nechala jeho ironický podtón raději bez komentářů.

Gestem ruky pokynul k modrému Camaru u chodníku, které mělo k mé úlevě vytaženou střechu.

„Takže ses mi neměla v plánu svěřit s tím pitomým projevem a Stefanovou včerejší návštěvou značně po večerce?“

„A ty ses snad zmínil o jeho nedávném comebacku do města?“ Opáčila jsem a bok po boku kráče k autu na něho vyčítavě upřela zrak.

„Nemohl jsem. Přísahal jsem na psí uši a jednu sexy duši.“

„O čem to mluvíš? Na čí duši?“ Reagovala jsem na jeho sarkastickou odpověď, během čehož jsem usedala na sedadlo spolujezdce.

„Krátký blond vlasy, dlouhý nohy, mexickej přízvuk… tu stejně neznáš,“ řekl odměřeně, když jsme se odpíchli od obrubníku.

Vzdala jsem veškerou snahu o normální konverzaci a uraženě se věnovala pohledu z okénka na ubíhající trasu.

To mi ještě scházelo… Damon a jeho ´všichni mi vlezte někam´ rozpoložení.

Cesta k našemu domu probíhala beze slov, stejně tak vystupování z auta a doprovod k domovním dveřím.

Alaricovo auto již stálo před garáží, tudíž musel být doma v bezpečí i Jeremy.

Stále mlčky jsem odemkla dveře.

Měla jsem v úmyslu vejít a hned je za sebou demonstrativně zavřít, ačkoli Damonova noha zapřená o vnitřní stranu prahu mi v tom zabránila.

„Počkej chvilku, Eleno. I když to nerad říkám, výjimečně s mým věčně upjatým bratrem souhlasím. Neměla bys tam chodit. Nevíme, kdo a kolik jich proti nám stojí. A já s Alaricem se musíme zúčastnit městský rady, takže tě nebudeme během tý doby moct chránit a taky to nemůžeme nechat jenom na Caroline a čarodějce,“ promluvil na mě vemlouvavě a již o něco přívětivěji.

S hlasitým povzdechnutím jsem se otočila na patě a bojovně vystrčila bradu vpřed.

„Já vím! Ty ale zkus pochopit mě, nemůžu… nechci být neustále zavřená doma a odevzdaně čekat, až na mě, Jeremyho nebo na kohokoli z lidí, na kterých mi záleží, ten kdosi neznámý zaútočí. Musíme ho… je vylákat ze stínu a zjistit, co jsou zač a jak s nimi bojovat.“

Na malou chvíli jsme si zůstali hledět do očí, jako bychom zkoušeli, kdo vydrží dýl neuhnout.

„Eleno, tak už jsi doma. Slyšel jsem nějaké povědomé hlasy a jaksi nešlo přeslechnout, o čem se to bavíte,“ oslovil mě Alaric vyloupnuvší se z kuchyně s vařečkou v ruce.

„A co si o tom myslíš ty?“

„No, z pohledu tvého opatrovníka hlasuju proto, abys zůstala naživu co nejdéle, takže zastávám stejný názor jako Damon.“

„Tak moc děkuju za podporu. Ráda bych vám ale oběma připomněla, že to je můj život!“

Rozpálená do běla jsem se prosmýkla kolem Alarica a obzvlášť hlasitě vydupávala schody do pokoje. Bohužel ne dost hlasitě, abych za sebou nezaslechla: „Já s ní potom promluvím. Nedáš si rýžový nákyp?“

„Ne, díky. Myslím, že je načase zjistit, co Stefan ví.“

 

Blížila se sedmá hodina večerní, když jsem zaslechla nesmělé zaklepání na dveře pokojíku.

„Eleno, můžu dál? Mám novinky od Damona,“ hulákal Alaric stojící před mým prahem.

Přestala jsem se přehrabovat v šatníku a s kamennou tváří jsem šla odemknout, aby mohl vejít dovnitř.

„Vím, že tě nepotěším, ale rozhodně není rozumný na tu slavnost chodit. Stefan má podezření, že s celou situací mají co dočinění Lockwoodovi.“

„Cože? Myslíš, že by starostka…“

„Ne, Carol a Tyler o tom víceméně nemusí mít ani tušení,“ pokračoval Ric, „ale někdo z jejich rodiny by mohl být natolik starý, aby se v minulosti setkal s původními a s kletbou slunce a měsíce.“

„Máš na mysli nesmrtelného pradědu vlkodlaka, o kterém třeba Tyler vůbec neví, že ho má?“ Pokoušela jsem se urovnat si v hlavě nová fakta.

„Přesně tak. Předtím jsi měla pravdu, je to tvůj život a já ti do něj sotva můžu nějak významně zasahovat. Ale prosím tě, abys o tom alespoň přemýšlela, ano?“

Počkal na mé přikývnutí, než za sebou téměř neslyšně zavřel.

 

S jednou nohou pokrčenou v koleni a druhou přehozenou jen tak přes okraj pelesti jsem dobrou hodinu ležela zády rozvalená na posteli a pohled jsem upírala na stíny, které vrhala na strop lampička umístěná na nočním stolku.

Možná jsem ležela naprosto bez hnutí, můj mozek však pracoval na plné obrátky. Z otevřeného okna do pokoje proudil studený vzduch, až mi z toho naskakovala husí kůže. Nezvedla jsem se, abych ho zavřela, ani jsem se nepřikryla. Dál jsem sledovala ten jeden určitý bod a v duchu si přehrávala proběhnutý rozhovor s Alaricem.

Venku byla již tma a já přemýšlela o všech věcech, které mi nadobro změnily život. Vzpomínala jsem na nehodu rodičů, na den, kdy jsem se dozvěděla o existenci upírů a čarodějnic. Následně jsem zjistila, že se v Mystic Falls vyskytují vlkodlaci a že jsem dvojnice.

Dvojnice, jejímž osudem bylo zemřít při rituálu na zlomení kletby.

Bylo mi jasné, že život Eleny Gilbertové už nikdy nebude takový, jaký býval.

A proto jsem se rozhodla to udělat.

„Volalas?“ Otočila jsem hlavu za hlasem vycházejícím z rohu místnosti a dívala se na Damona, který seděl na okenním parapetu.

S vážnou tváří jsem přikývla a líně se posadila.

„Chceš se mi omluvit a přiznat, že jsem měl pravdu?“

„Ne, já… mám na tebe prosbu,“ odpověděla jsem bez okolků.

„A to?“

„A to,“ postavila jsem se na nohy, aby moje prohlášení vyznělo přesvědčivě, „abys mě proměnil.“

Jeho šokovaný výraz nasvědčoval, že tohle opravdu nečekal.

„Huh, cože? Řekni, že si ze mě jen děláš prdel,“ řekl, i když odpověď znal již předem a vyskočil na nohy dle mého příkladu.

„Ne, vlastně jsem nikdy nebyla vážnější. Chci to všechno skončit a tohle je jediná možnost. Moje krev už nebude důležitá a budu silnější, takže dokážu ochránit Jeremyho a… Já už chápu, proč to Katherine tenkrát udělala. Damone, prosím… Chci, abys to byl ty.“

Zamrkala jsem, abych zaplašila slzy a v ten moment byl u mě. Rukama mě chytil za ramena a hrubě se mnou zatřásl.

„Eleno! Eleno, jak sis jen mohla myslet, že bych to udělal?“

„A proč ne? Přeměnil jsi přece Vicky,“ pípla jsem a dlaní si odhrnula vlasy z čela. Snažila jsem se působit silně, nebojácně.

„Vicky už neměla o co přijít, byla na dně. Sama dobře víš, že v tvým případě je to jiný.“

„Jediný důvod, řekni mi jediný důvod, proč mi nechceš pomoct.“

„Proč ti nechci pomoct?“

Zeptal se, naštvaně mě čapl za nadloktí a dotáhl před stoleček, nad nímž viselo hranaté zrcadlo.

Přistrčil mě před něj a sám se postavil těsně za má záda.

„Pravdou je, že to neudělám z čistě sobeckých důvodů. Podívej se na sebe. Nechci, abys přišla o tyhle jiskry v očích, denní život nebo sluneční svit ve vlasech,“ zašeptal do mých hebkých vlasů a prsty je jemně pohladil od shora až ke konečkům.

„Už nikdy bych se nemohl dotknout tvé teplé kůže,“ přejel mi bříšky prstů po tváři, „a to nemluvím o samotné přeměně.“

Jeho chladné prsty putovaly i s hnědými pramínky za ucho a následně na levou stranu krku, odkud mi vlasy odhrnul na druhé rameno.

Na pokožku mi dopadl jeho horký dech, což mi v mžiku zajistilo postavení chloupků v týle a na rukou.

Stála jsem zařezaně na místě, zatímco jsem jako zhypnotizovaná pozorovala odraz dvojice v zrcadle.

„Musel bych ti dát svou krev, pak najít vhodné místo na nejsilnější tepně,“ dvěma prsty zatlačil na příslušné body na mém krku, „zakousnout se a pít, dokud bys nevydechla naposledy.“

Viděla jsem, jak se se zavřenými víčky sklonil ještě níž k hrdlu. Dočista jsem zapomněla dýchat a pouze napjatě vyčkávala, co přijde. Pozvolna otevřel oči, zadíval se na odraz a spojil svůj pohled s mým.

Na zlomek vteřinky jsem uzřela ty dvě do červena zbarvené oči, a pak už jsem ucítila Damonovy smyslné rty na mém krku.

Zaslala: Alalka