Povídka č.30

„Stefane?“ Zlomil se mi hlas. Snažila jsem se potlačit tu překvapivou bolest pulzující po celém těle. Stříbrné náboje. Z mysli se mi vydrala myšlenka, kdy naposledy jsem se takhle cítila. Muselo to být, když jsem ještě byla člověk. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Do čerstvě napadaného sněhu se už dávno vpila Stefanova krev. Jemně mi chrčel v náručí, oči pootevřené a v nich strach.

Všechno se semlelo tak rychle. Posledních pár dnů jsem se snažila tyhle nezvratné problémy vytěsnit z hlavy. Poté, co Mystic Falls nečekaně napadla větší smečka upírů, která pobila veškeré mé přátelé včetně Stefanova bratra Damona, jsme zde nemohli déle setrvat. Ve snách jsem se k tomuhle okamžiku stále vracela, trestala a zároveň přesvědčovala samu sebe, že jsem je nemohla zachránit. Stefanův vyčítající pohled mi také nijak nepomáhal,už se ani nenamáhal odpovídat na mé triviální otázky. Věděla jsem, že nemůže vystát mou přítomnost, ty jasné zamilované plamínky v jeho očích pomalu pohasínaly a ani jeden jsme se nesnažili s tím něco udělat. Ubíhající dny jsme strávili v zašpiněných motelech a celé noci jen seděli a mlčeli. Když mě to děsivé ticho začlo unavovat, mlčky jsem se zvedla a šla si hledat něco k jídlu.
Tu noc jsem zamířila do menšího parku nedaleko motelu. Ačkoliv jsem po několika minutách narazila na zatoulaného králíka, který s největší pravděpodobností hledal cestu do své nory, měla jsem už plné zuby nudné zvířecí stravy, dodržování nějakých svých zásad, když mi všechno ostatní nevycházelo.
Z hlavní cesty jsem slyšela hlasy. Dva muži středního věku v lehce podnapilém stavu se vraceli z nějakého baru poblíž. Ta myšlenka přišla tak rychle, že jsem nebyla schopná posoudit, jak moc velké následky to ponese. Nemyslela jsem. Instinktivně jsem se rozeběhla a vší svou nelidskou silou narazila do jednoho z mužů. Oba jsme dopadli na zamrzlou zem. Překvapení. Zmatek. Strach. Poddala jsem se tomu. Zaklínila jsem se neznámému kolem těla, rychlým pohybem sevřela jeho čelist a zakousla se do krku.
V okamžiku, kdy mu došlo, že tohle není žádný vtip, se začal vzpírat, což mě ještě víc bavilo.
Byla jsem v agonii. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na krev v mých ústech. Tělo pode mnou se vší silou bránilo a já se nepřestávala krmit.
Každou chvílí jsem čekala útok ze strany toho druhého muže, ale stále se nic nedělo. Nedokázala jsem v té rychlosti přijít na lepší plán, a tak jsem počítala s nějakou akcí. Pravděpodobně byl ale v takovém šoku, že nedokázal nic, než jen přihlížet mému malému představení.
Náhle jsem si uvědomila své vnitřní uspokojení a začalo mě děsit. Odtáhla jsem se od mužova krku. Roztřáslo se mi celé tělo. Podívala jsem se na druhého muže. Stál opodál, jeho zrak nevěřícně kmital mezi mnou a jeho přítelem. Palčivě jsem si uvědomovala, co se zrovna odehrálo.
„Já..“
„Ty zrůdo!“ rozkřikl se na mě, ale ustoupil o krok zpět.
Muž na trávě se evidentně přestal hýbat. Co jsem to udělala? Otřela jsem si rukávem znechuceně krev z úst.
Muž se začal otřásat zvlyky, a když se ujistil, že jsem stále v šoku a pravděpodobně se už ničeho nedopustím, rozeběhl se za svým mrtvým společníkem.
„Connore!“ Snažil se mu podepřít hlavu a hledat poslední záblesk života v jeho očích, ale bylo po něm.
„Je mrtvej, je mrtvej, je mrtvej…“
Pomalu jsem ustupovala od téhle noční můry, otočila se a běžela. Ráda bych řekla, že jsem pociťovala lítost a zhnusení nad sebe samou, ale jediné, co mi rotovalo hlavou, bylo dostat sebe a Stefana daleko od tohoto města. Teď a hned. Na lítost zbyde čas později. Přibližovala jsem se k motelu. Zastavila jsem se a spěšně se upravila. Zrovna teď nepotřebuji zvědavé pohledy. Vešla jsem hlavními dveřmi, nasadila razantní výraz a lehce stoupala po schodech, poté naléhavěji. Skoro jsem vyrazila dveře od pokoje.
„Stefane, vstávej!“
Znuděně se převalil a podíval se na mě. „Neječ tak“
„Dělej, pohni sebou,“ hodila jsem po něm plátěnou tašku. „Sbal si věci, odcházíme, máme problém.“
„Co?“
„Já mám problém,“ dodala jsem potichu.

„Řekneš mi už, co se vlastně stalo?“
Jeli jsme po dálnici skrze hrozící tmu. Ukradli jsme první auto, na které jsme narazili. Prasklé přední sklo, rozbité světlo, a jak jsme později zjistili, unikal nám benzín díky prasklé nádrži. Typické, ale nebyl čas.
Stefan se chopil řízení, já své nervy vyťukávala botou o přední desku.
„Jako bych to vůbec nebyla já, byla jsem tak hrozně moc….rozrušená.“
„Z čeho prosím tě?“ otočil se na mě. Znělo to, jako by se mi vysmíval.
„Tak například mě štve, jakým směrem se náš život obrátil. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší…, ale nic.“ Rozhlédla jsem se z okna. Obloha byla neuvěřitelně černá. Jako by mi chtěla pohrozit.
„Nebýt spolu?“
„A… ano.“
„Nikdy. Eleno, já vím, že teď je na nás toho trochu moc, ale já tě přece miluju a to se nikdy nezmě…“
„Zabila jsem ho.“
Díval se na cestu před sebou. „Pokračuj.“
„Myslím, že dnes to bylo poprvé, kdy jsem pocítila, jak je těžké být upírem. Ztratila jsem nad sebou kontrolu.“ Chytil mě za ruku. „Neboj, to zvládnem.“
Zavřela jsem oči a přehrála si to celé znova. Projel mnou vztek. Vytrhla jsem svou ruku z jeho jemného sevření.
„To nevíš tu horší část.“
Nevěnoval mému pohybu větší pozornost a nechal ruku stále na tom samém místě. Mlčky čekal, co řeknu.
„Byl tam s ním ještě jeden muž.“
„Takže jsi zabila dva?“ Trochu zděšení v jeho hlase, ale z výrazu jsem poznala, že se s tím vnitřně srovnává.
„Ne, zabila jsem jen jednoho. Já… hrozně jsem se bála o nás, o tebe, tak jsem nad tím nepřemýšlela.“
Auto prudce zastavilo. Zhluboka se nadechl. Na tuhle část jsem se zrovna netěšila.
„Víš, co tohle znamená?“ Na to, jak jeho hlas zněl doposud normálně, teď na mě křičel.
„Ano, vím.“
„Eleno… proboha, já tomu nedokážu uvěřit. Vždyť jsou toho neustále plný noviny. Lovci jsou na každým kroku a jen čekají, až někdo z vás udělá chybu!“
„Já to vím, sakra! Nastartuj a jedem dál, něco… něco vymyslíme.“
„Samozřejmě.“ vyštěkl. „Třeba po nás jdou už teď, ale tobě to je jedno.“
„Nic se nám nestane! To nedopustím. Jeď prosim tě, jeď.“ Naštvaně nastartoval a pokračovali jsme mlčky v cestě. Bála jsem se. Hrozně moc.

Lovci, to je spolek lidí, který ze srdce nenávidí všechno nadpřirozené. Loví nejen nás, ale i ostatní temná stvoření. Ovšem v nás si naprosto libují. Jsou to většinou obyčejní lidé, co mají v puškách místo regulérních nábojů stříbrňáky, a tak si připadají jako komiksoví hrdinové. Ale jsou mezi nimi tací, kteří zasvětili lovení celý svůj život. Takových už je třeba se trochu obávat. Lituji toho, že jsem si v minulosti nesháněla pravidelné informace o jejich rozrůstající se komunitě. Možná by mě pak tolik nepřekvapilo, co následovalo.

Po dvou hodinách cesty jsme dorazili do města. Ani jsme si nestihli v místním motelu vybalit, když jsem zavětřila přicházející problémy. Je to tu.
Prosila jsem Stefana, ať uteče ale nevnímal mě.
„Ne, Eleno, ne!“
„Běž!“ křičela jsem na něj. „Tak už sakra vypadni!“ odstrkovala jsem ho a jeho pokusy mě obejmout.
Podařilo se mu chytit mě za ramena. „Jdu s tebou, rozumíš?!“
Nikdy jsem ho takového neviděla. Objal mě. Tak moc jsem se chtěla schoulit do jeho náruče a zůstat tak celou noc, vnímat jeho teplo a nestrachovat se.
Vyhledali jsme svoje rty a políbili se. Cukla jsem sebou. V dálce jsem zaslechla zvuk těžkých bot dopadajících na čerstvý sníh.
„Nemáme čas.“ Do jedné ruky jsem vzala svou tašku a druhou uchopila Stefana.
Vyrazili jsme po schodech dolů a ven zadními dveřmi motelu. Byla tam cesta. Snažila jsem se běžet co nejrychleji a přitom vymýšlet nějaký logický plán. Přes hlasité Stefanovo oddechování jsem jen tak tak uslyšela, že se jeden z lovců řítí za námi. Pálily mě oči. Takhle to nemůže skončit.
Běžela jsem tak rychle, jak mi to jen moje síla dovolovala, když vtom mě lovec zasáhl do pravého ramene. Myslela jsem, že se na místě skácím, ale znovu jsem chytla Stefana a běželi jsme dál. Nevnímala jsem. Nechtěla jsem. Snažila jsem se tu bolest dostat z hlavy. Další schytané kulky jako by mě pobízely zrychlovat.
Ucítila jsem Stefanův slábnoucí stisk. Ne! On to vzdává, teď musíme bojovat, sakra. Bylo mi zle. Náhle se celá jeho váha přesunula na mé tělo.
„Eleno, zpomal,“ zašeptal.
Cítila jsem na rukách krev. Jeho krev. Jako na povel jsem uhnula z hrbolaté cesty posypané sněhem a zamířila do místního lesíku. Abych zmátla našeho pronásledovatele, kličkovala jsem mezi stromy, až jsem našla jeden s uspokojivě velkým kmenem, o který jsem se opřela. Bolelo to. Moc. Sevřela jsem Stefana v náručí. Nadechoval se.
„Nemluv, prosím, ne.“ Ani já nemohla.
Chytil mě za ruku. Třásl se.
Uchopila jsem svého milovaného, odhodlaně se pokusila vstát a prodírat se tou kupou sněhu. Zavrávorala jsem a dopadla zpátky na ledovou zem.
Stefan zasténal: „Prosím, už ne, už ne.“
Vzdychla jsem a pohladila ho po tváři. „Dobře.“ Zavřela jsem oči a silou vůle zadržovala slzy.

Věděla jsem, že lovec stojí asi 10 metrů od nás. Nakonec jsem k němu vzhlédla. To mu stačilo, aby se začal loudavě přibližovat. Stiskla jsem Stefanovu ruku.
„Zdravíčko,“ zakřenil se lovec.
Jen jsem se na něj dívala, neschopná jakékoli reakce. Náhle jsem se zakuckala z bolesti na hrudi.
„Nevolno?“ A zase ten nechutnej škleb.
Za chvíli bude po všem. Lovec pomalu došel až ke mě. „Bolí, co?“ zeptal se škodolibě, a aniž by čekal na odpověď, odtrhl mne od Stefana.
Vykřikla jsem, částečně stupňující se bolestí, částečně proto, že jsem chtěla být v těchto posledních chvílích s ním. Dlužila jsem mu za to všechno, co jsem způsobila.
Lovec mě táhnul sněhem dál. Viděla jsem jen vzdalující se Stefanovo tělo a hlubokou rýhu ve sněhu, kterou jsem zanechávala. Nakonec mě nechal ležet. Rozkročil se nade mnou.
„Zase tak horký to s tou upíří silou nebude, co?“ Následoval další z jeho přehlídky šklebů.
Kdybych jen mohla, jedním pohybem bych rozdrtila tu jeho lebku i s nechutným ksichtem.
Surově mě chytil za vlasy a namířil mi zbraní na hlavu.
„Zdá se, že ten tvůj už to má za sebou,“ hlasitě se zasmál svému vtipu.
Zasténala jsem.
„Tak jak princezno, nějaké poslední přání?“ Přitlačil mi hlaveň k čelu.
Než jsem stihla vymyslet nějakou nadávku, následoval hlasitý výstřel. Lovcovo tělo dopadlo těžce na mě. Už jsem nic nechápala. Chtěla jsem obejmout Stefanovo tělo a rozloučit se. Chtěla jsem brečet jako malá holka. Chtěla jsem umřít. Najednou jsem ucítila něčí dech.
„Zdá se, že máš dneska upíří štěstí, holka,“ zašeptal mi do ucha. „Toho kluka u stromu už nedokážu zachránit, ale tebe mohu.“
Ne.Ne.Ne. Já nikam nechci.
„Poděkovat mi můžeš později.“
Dále si jen pamatuju, jak mě to cizí stvoření bere do náruče a utíká se mnou co nejdál od té tragédie.

Zaslala: Lucie Šandová