Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 4

Část 1 – 1923:
Kapitola 4.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

 

 „Nemůžu uvěřit tomu, že jsem mu dovolila pozvat mě na skleničku.“ Bessie znechuceně odložila svou sklenku alkoholu na stůl a otřásla se.

„Jsi v pořádku?“ Ethel se pro změnu starala o Annie, která stále nespouštěla oči ze dveří.

„Ano.“ Kývla hlavou.

„To bylo opravdu divné.“ Protočila Bessie očima. „Ale zapomeňme na to.“ Mávla pak rukou a už se rozhlížela po někom dalším.

„Viděli jste, jak se na mě díval?“ Kroutila hlavou a pomalu se probírala z transu.

„Jo.“ Bessie se hlasitě zasmála. „Jako by tě chtěl sníst, nebo co.“ Ethel do ní pohoršeně žduchla a varovně zakroutila hlavou.

„Ehm, měla bych to tu asi uklidit,“ špitla Annie. Spěšně posbírala střepy a utěrkou, kterou měla zastrčenou za páskem, zbavila stůl vylitého alkoholu a zbytků krve.

„Annie,“ chytla ji za ruku Ethel, než jim stihla utéct.

„Jsem v pořádku,“ usmála se na ně smířlivě. „Jenom trochu nervózní,“ přiznala nakonec, když viděla pohledy, které by ji nenechaly odejít.

„Annie!“ Za jejími zády už se ozýval nespokojený hlas majitele.

„Už jdu,“ odpověděla rychle a zmizela mezi davem tlačícím se u baru.

 

Vyběhl z klubu, rozčílený a zmatený. Co se to s ním dělo? Kdo byla ta dívka? Nemohla být přece jenom obyčejný člověk, muselo na ní být něco. Něco zvláštního. Nebyl zrovna v náladě, kdy by se tím chtěl zabývat. Měl v plánu udělat si příjemný večer, ale měl tušit, že něco není v pořádku. Už když potkal tu O’Henryovu holku, tak měl vědět, že jeho záhadná a neznámá bude někde poblíž. Jak na to mohl zapomenout?

Nevnímal, kam jde, takže když konečně zvedl hlavu, aby se rozhlédl, zjistil, že se nevědomky vrátil zpátky ke Zlaté jiskře. Mohl by se vrátit dovnitř, odlákat Annie ven a zabít ji, ale dokázal by to vůbec? Fakt, že se cítí, jako by se mu znovu rozbušilo srdce při jediném pohledu na ni, nebyl příliš povzbuzující. Zvlášť ne pro krvežíznivého upíra. A on takový přece byl. Zlý, nelítostný, krvelačný a bezcitný. Přesto věděl, že něco by udělat měl. Cokoliv, aby měl klid a mohl dál pokračovat ve svojí mizerné existenci.

Touha znovu ji vidět byla nesnesitelná a pálila v hrudi jako sluneční paprsek. Chvíli s ní zápasil, ale nakonec se jí poddal a vklouzl zpátky dovnitř. Posadil se do nejtmavšího rohu co nejdál od baru, aby se vyhnul dalšímu kontaktu a jenom sledoval, jak míchá drinky a rozdává své zářivé úsměvy. Mezi hosty se teď pro změnu proplétal vysoký muž a roznášel pití.

Ztratil pojem o čase a jediná věc, na kterou se byl schopný soustředit, byla dívka za pultem. Její hedvábná kůže, přál by si dotknout se jí. Ohnivé vlasy odrážející světlo tlumených lamp, přál by si proplétat je mezi prsty. Oči barvy horké čokolády, přál si ztrácet se v nich, až by se ztratil úplně. Vůně růží, která ho hřála u srdce a kterou i přes všechnu tu směs pachů vnímal ze všeho nejvíce. A úsměv, pro který by zabíjel.

Damon si ani neuvědomil, že hudebníci odehráli, co měli a už začali balit nástroje. Nevšiml si, že Bessie si našla nového obdivovatele a Ethel je po očku závistivě sledovala. Nevšiml si ani barmana, který se přišel několikrát zeptat, jestli si dá ještě něco. Dokonce ani toho, že se klub začal pomalu vyprazdňovat.

„Pane?“ Muž, který obsluhoval, k němu přišel znovu. Annie na chvíli zmizela z dohledu a Damon mu věnoval svoji pozornost. Zvedl hlavu, aby zjistil, co mu chce.

„Jenom jsem vás chtěl upozornit, že za chvíli zavíráme,“ řekl zdvořile, položil mu na stůl účet a odešel za dalšími opozdilci. Podnik byl už skoro prázdný. Jen pár přiopilých mužů se motalo kolem baru.

 

„Annie, už se můžeš jít sbalit, dneska to tu dodělám sám.“ Usmál se na ni majitel podniku a odložil utěrku.

„Opravdu? To by se mi dnes hodilo, děkuji.“ Opětovala mu úsměv a rozvázala si uzel, který jí sepínal vlasy. Pak si šla umýt ruce a obličej, vzala si tašku, naposledy se rozloučila s jejím nadřízeným a spokojeně vyhopsala ze dveří na ulici. Bylo něco málo po jedné hodině a ona byla opravdu unavená. Ke své smůle ovšem zjistila, že jí nezbyly peníze na lístek na tramvaj.

„Ale ne,“ vydechla smutně a vydala se domů pěšky. Vzpomínala při tom na všechno, co se dnes stalo. Nejvíc jí v hlavě utkvěla myšlenka na neznámého muže se střepy v ruce. Způsob, jakým se na ni díval, ji nejenže přiváděl do rozpaků, ale také probouzel její zvědavost. Kdo to byl? Čím ho ona tak zaujala? A proč měl v sobě tolik vzteku?

Cupitala napříč hlavní ulicí a vyhnula se skupině opilých mužů, kteří šli naproti. Pro jistotu se ještě jednou otočila, ale muži zahnuli za roh a ulice zůstávala prázdná. V zátylku jí zašimralo. Přidala do kroku, ale neotočila se. Srdce se jí zčista jasna rozbušilo. Jako by dostala strach.

„Klid, Annie, to nic není. Je to jenom tou tmou,“ šeptala si pro sebe, aby se uklidnila. Přesto pro jistotu zrychlila ještě víc a tašku si přitiskla blíž k tělu. Byla pořádná zima. Z úst jí s každým výdechem vyletěl obláček páry. Kdesi v dálce projela tramvaj. Ona už byla dávno daleko od hlavní cesty, a čím rychleji šla, tím větší měla strach. Za zády uslyšela kroky. Skousla si spodní ret a zahnula za roh. Kroky za jejími zády utichly. Oddechla si. Pak se někde po straně mihnul stín. Polekaně se nadechla a dala se do běhu. Přes cestu přeběhla kočka.

„Oh, pane bože,“ zaklela tiše a položila si dlaň na hrudník. Na chvíli se zastavila a těžce oddechovala. Pak se rozesmála.

„Ty vystrašená malá holko.“ Zakroutila nad sebou nevěřícně hlavou a znovu pomalu zamířila domů.

 

Nechtěl ji vyděsit, ale ona jeho přítomnost očividně vnímala. Měla strach, cítil to. Sledoval ji celou cestou omámený její sladkou vůní. Už netušil co se sebou dělat. Nedokázal od ní odtrhnout oči ani na pár vteřin. Každý její pohyb, každé fouknutí větru, které rozvlnilo její nádherné dlouhé vlasy. Byl jako hypnotizovaný. Neuvědomoval si, co dělá. Nedokázal v sobě najít sílu pokusit se svoje pocity potlačit. Měl by ji pozdravit. Jenom doprovodit domů. Jenom chvíli s ní mluvit. Možná, že když se jí naposledy podívá do očí, dokáže v sobě najít vůli. Jak to ale udělat, aby ji nepolekal?

Počkal, až vyjde do více osvětlené ulice a srovnal krok, tak aby jí byl, co nejblíže to šlo. Nechtěl ji vyděsit tím, že na ni vybafne ze tmy, ani tak, že jí bude stát za zády hned, co se otočí. Udržel si bezpečnou vzdálenost, pak sebral všechnu odvahu.

„Slečno?“ řekl a natáhl ruku před sebe, jako by ji chtěl silou vůle zastavit. Otočila se a Damon slyšel, jak se jí srdce rozbušilo. Znenadání zrychlila krok a dala se do běhu.

„Slečno, počkejte, nechci vám ublížit.“ Rozběhl se za ní. Pořád si udržoval bezpečnou vzdálenost, aby ji nevyděsil. „Prosím.“ Prosba očividně zabrala a ona opatrně zpomalila, zatnula ruce v pěst a znovu se otočila.

„Co chcete?“ zeptala se váhavě.

„Já, um… „“ na chvíli se zamyslel a chtěl udělat pár kroků k ní.

„Ne, ne.“ napřáhla ruku před sebe. „Zůstaňte, kde jste.“ Pro jistotu ještě o krok ustoupila.

„Byl jsem dnes v baru, pamatujete si mě?“ naklonil se víc do světla lampy, pod kterou stála.

„Vy?“ zamračila se a zdálo se, že ho poznala.

„Jo,“ oddechl si a přikývl. Pak opatrně přistoupil. Stále ho podezřívavě pozorovala, ale tentokrát neustoupila.

„A co jste potřeboval?“ Vzhlédla, protože byl skoro o hlavu vyšší a stál už teď až u ní. Chvíli mlčel a snažil se vyrovnat s návalem hřejivého tepla, které zachvátilo jeho hrudník.

„Chtěl jsem… „“ řekl pomalu a zahleděl se do jejích čokoládových očí. Měl pocit, že na pár vteřin všechno kolem zmizelo.

„Ano?“ Zvedla obočí v nedočkavé otázce.

„Chtěl jsem se omluvit, za tu skleničku,“ řekl konečně.

„Ach,“ vydechla a začervenala se. „To je v pořádku,“ špitla potom.

„Ne, já, chtěl bych vám to nějak vynahradit.“ Najednou jako by nevěděl kam s rukama. Konečky prstů mu brněly, jak moc hořel touhou se jí dotknout byť jen na chvíli.

„To nebude nutné.“ Mávla rukou.

„Ne, já bych opravdu chtěl.“ Nedal se odbýt. Když už se odvážil zajít tak daleko, nehodlal jen tak ustoupit.

„Dobře,“ špitla nakonec tiše.

„Tak pro začátek.“ Odkašlal si. „Můžu vás doprovodit domů? Ulice bývají nebezpečné.“

„Pro začátek,“ řekla a usmála se. Vydali se směrem, kde bydlela. Chvíli šli tiše, Damon poslouchal pravidelný rytmus jejího srdce a užíval si její hřejivou přítomnost. Ani ve snu si nedokázal představit, že s ní bude jeho existence tak snadná, lehká, nevinná.

„Takže, jak to vlastně bylo s tou sklenicí?“ prolomila po chvíli klidné ticho.

„No, víte,“ pokrčil rameny. „to dělá ta hudba, myslím jazz. Vyvolává ve mně opravdu silné emoce.“ Pokýval hlavou, spokojený se svou výmluvou.

„Aha,“ zdálo se, jako by se zachichotala.

„Opravdu.“ Neubránil se úsměvu. Její smích mu příjemně vibroval u srdce.

„Vždyť já vám věřím.“ Na chvíli k němu vzhlédla. Pak si objala ramena a zatřásla se.

„Není vám zima?“ Zastavil se a už si sundával kabát.

„Ne, to je v pořádku, není.“ Kroutila hlavou, ale Damon jí stejně nevěřil a už jí svůj kabát přehodil přes ramena. Slyšel, jak se její tep na pár sekund zrychlil, když se k ní přiblížil.

„Teď to bude určitě mnohem lepší,“ usmál se.

„Teď bude ale zima vám,“ řekla tiše.

„Mám tuhý kořínek, určitě to nějak zvládnu.“ Dal se zase do kroku. Věděl, že k jejímu bytu už je to jenom kousek a vůbec se mu nechtělo odcházet pryč. Mohl by ji taky ovlivnit, ale jaký by to pak všechno mělo smysl? Nějak tušil, že kdyby to udělal, vina by mu nedala spát. Zabočili za poslední roh a Damon na jeho konci spatřil vysoký, starodávně vypadající dům. Jediný, ve kterém se svítilo.

„Támhle to je,“ zašeptala.

„Jak může dívka jako vy, bydlet ve čtvrti jako je tahle?“ Zakroutil nevěřícně hlavou.

„Jsem jenom studentka, nic víc si nemůžu dovolit.“ Sklopila smutně hlavu.

„Tak jsem to nemyslel.“ Chtěl to rychle vzít zpět.

„To nevadí.“ Znovu se usmála a Damonovi srdce štěstím zaplesalo. „Jste moc hodný, že jste mě doprovodil. Přiznám se, že dnes v noci jsem se necítila nejbezpečněji.“ Zastavila se pod schody ke vchodovým dveřím.

„Bylo mi potěšením.“ Uklonil se.

„Tohle je asi vaše.“ Svlékla si kabát a podala mu ho.

„Smím vědět alespoň vaše jméno?“ Vzal si kabát a přehodil si ho přes levou ruku.

„Annie.“ Zastrčila si jeden pramen vlasů za ucho a zhoupla se na patách. „A vaše?“ Naklonila zvědavě hlavu na stranu.

„Damon.“ Natáhl k ní ruku.

„Ráda vás poznávám.“ Vložila mu svou jemnou ručku do dlaně, on si ji pomalu zvedl k ústům, a aniž by spustil pohled z jejího obličeje, věnoval jí letmý polibek na hřbet. Pak na chvíli zavřel oči. Chuť její kůže na jeho rtech byla opojná. Až se mu z toho rozhoupala země pod nohama. Bál se, že se mu oči zbarví do ruda, ale nakonec se nic nestalo. Žádná chuť na krev nepřišla. Sám nad sebou užasnul a odtáhl se. Viděl, jak se usmála a zrudla jako rajče.

„Jste opravdový gentleman.“ Spustila ruku zpátky podél těla. Otočila se a vyběhla nahoru po schodech.

„Mohl bych vás ještě někdy vidět?“ křikl za ní dřív, než stačila zmizet v chodbě. Na malý okamžik se zastavila a s rukou stále na klice se k němu obrátila.

„Možná.“ Pokrčila váhavě rameny a zaplula dovnitř. Damon zůstal stát jako opařený. Teplo z jeho hrudníku pomalu vyprchalo a on se najednou cítil prázdný. Co se to právě stalo? Co to udělal? Připadal si, jako by se probral z komatu. Naštvaný sám na sebe se vydal zpátky do hotelu. Po cestě si určitě uloví nějakou večeři.

 

Vyběhla nahoru po schodech, odemkla a zavřela dveře. Neubránila se šťastnému úsměvu. Damon. Ozvalo se jí v hlavě. Pamatovala si jeho modré oči, které jí přiváděly ruměnec na tvářích. Zasněně vzdychla a vydala se do malé koupelničky, aby si napustila trochu teplé vody do vany na zahřátí. Dům byl starý a potrubí také. Sprchy v době, kdy se dům stavěl, nebyly a Annie byla ráda i za tu trochu teplé vody denně, kterou sem do čtvrtého patra dostala. Svlékla se a lehla si do kouřící se lázně. Věděla, že by neměla ztrácet čas a jít spát, protože hned co se pár hodin vyspí, musí běžet k paní Websterové a uklidit jí skoro celý dům, ale teď jí to bylo jedno. Uvolnila se a nechala svoje myšlenky volně proudit.

 

Šel hlavní ulicí, která byla v tuto noční hodinu téměř prázdná. Jeho upíří podstata volala po nakrmení, ale jeho mysl se odvracela od každého pokusu zaútočit. Pokaždé, když chtěl promluvit na nějakou ženu, zjevil se mu obraz hnědých očí Annie a její něžné tváře. Nedokázal to. Nedokázal nikomu ublížit. Naštvaně se vrátil do hotelu a lehl si na postel. Tohle muselo přestat. Zkusil si, jaké to bude, když je v její přítomnosti a očividně mu to jakožto upírovi nesvědčilo. Musel to nějak zastavit. Zavřel oči a začal hledat to správné místo v hlavě. Místo kam ukládal všechny pocity, které mu nevyhovovaly. Jeho speciální malá černá díra. Nechal tam vždycky spadnou všechnu vinu, obavy a strach, když to bylo potřeba. Soustředil se, natáhl se myslí až do toho nejtemnějšího kouta. Pak jeho nitro zachvátila panika. Nebyla tam, nebylo tam. Přišel o svůj malý vypínač.

Zaslala: Night.Being