Osudové setkání

Tohle je konec! prolítlo mi hlavou a dál jsem bez pohnutí sledovala temný stín, který se ke mně mučivě pomalu blížil. Věděla jsem, že nemá smysl utíkat nebo se bránit. Proti němu jsem neměla ani tu nejmenší šanci. Také jsem si byla jistá, že mě nikdo nezachrání. O to se postaral. Zařídil, aby se mi nedostalo pomoci.

Udělal další krok a zase tak zmenšil vzdálenost mezi námi. Srdce mi bilo jako splašené. Snažila jsem se ho zklidnit. Nesnášela jsem se za tuhle projevenou slabost. On i na tu dálku bezchybně slyšel a důkaz mého strachu mu jistě dělal dobře. Slibovala jsem si, že to zvládnu, že budu silná a nebudu prosit o smilování. Ne, takovou radost tomu zvrácenému netvorovi neposkytnu.

Napřímila jsem páteř a podívala se do jeho chladných očí. Usmál se na mě. Nebyl to ale příjemný úsměv, byl tak krutý, až mi přeběhl mráz po zádech. Lehce jsem se otřásla a nutila se zachovat si chladnou hlavu.

Všude kolem nás bylo absolutní ticho. Přímo nás pohlcovalo. Jeho kroky byly pro lidský sluch nepostřehnutelné a nyní to působilo ještě hrozivěji než obvykle. Věděla jsem, že kdyby chtěl, stál by ve zlomku vteřiny u mne. Ale on si liboval v prodlužování mého trápení. Líbilo se mu sledovat, jak trpím. Jak jsem si jen někdy mohla myslet, že není tak zlý, jak se na první pohled zdá? Proč jsem jen nevěřila Stefanovi, když mě před svým bratrem varoval? Jak jsem mohla být tak osudově naivní?!

Dívali jsem se jeden druhému do očí a Damon svým pomalým tempem došel až těsně ke mně. Stačilo mu natáhnout ruku a dotkl by se mě. Jeho úsměv se rozšířil. Nebýt toho vražedného pohledu, působil by přátelsky a mile. Mírně sklonil hlavu ke straně a povzdychl.
„Eleno, Eleno, to tě doma neučili, že nemáš chodit sama na opuštěná místa? Mohla bys dojít k úhoně, víš,” šeptal. Když viděl, jak jsem zatnula ruce v pěst, rozesmál se.
„Ó, promiň, já zapomněl. Ty jsi přišla zachránit mého milovaného mladšího brášku. Kdepak asi je? Zkusíme ho zavolat, ano? Stefane, Stefane!” Damon křičel jméno mé lásky a jeho hlas se s ozvěnou vracel. Dokonalá hororová scéna, jen bych si přála nebýt její hlavní aktérkou. Damon utichl a provinile se na mě zadíval.
„Ups, zase jsem zapomněl. On je vlastně chudák Stefan zavřený ve sklepě se sporýšem. Takže asi nepřijde. Jaká škoda, že.” Chytil mě pod krkem a zvedl pár centimetrů nad zem. Instinktivně jsem se pokusila bránit. Samozřejmě naprosto marně. Ušklíbl se na mě, přitáhl mé tělo k sobě do náručí a zašeptal mi do ucha: „Když já nemůžu mít Kathrine, nebude mít Stefan tebe.”

Cítila jsem, jak jeho ostré zuby lehce pronikly mou kůží a přeťaly krční tepnu. Neubránila jsem se výkřiku. Na krku se mi rozlévalo zvláštní teplo. Slábla jsem a pociťovala, jak můj život uniká úměrné s krví, kterou Damon vypil. Začínala jsem se propadat do temnoty a sladkého zapomnění. Ani jsem nepostřehla, kdy přestal sát a položil mě na studenou zem.

Zamrkla jsem a z posledních sil se na něj podívala. Právě si prokusoval zápěstí a s ďábelským výrazem sledoval mé zděšení, když jsem si uvědomila smysl jeho počínání. Ne, to ne, já nechci být upír, nechci zabíjet nevinné lidi, já nechci!
Damon mi násilím zaklonil hlavu a otevřel ústa. S hrůzou jsem sledovala, jak kapka jeho krve padá k mým rtům. A po ní další a další. Cítila jsem pachuť na jazyku a věděla, že už není cesty zpět.
Damon vzal mou hlavu něžně do dlaní a pohladil mě po tváří. Setřel osamělou slzu a sladce se na mě usmál.
„Hezkou věčnost, Eleno. A neboj se, v novém životě tě ani na okamžik neopustím a nedovolím ti pít tu bezcennou krev zvířat. Ukážu ti pravý upíří ráj.”

Poslední, co jsem slyšela, byl jeho spokojený smích. Pak trhl mou hlavou a zlomil mi vaz. Můj lidský život skončil a já se ocitla v pekle.

Zaslala: Tabby