145 let čekání

„Jak se vůbec opovažuješ se mnou takhle mluvit, Damone?“ Vyjela na mě rozčílená Katherine.

„Táhni k čertu.“ Odpověděl jsem jí lhostejně a kráčel jsem dál.

„Damone, okamžitě se zastav.“ Trucovala dál, jako malá holka.

Zastavil jsem se. „Dobře Katherine. Tak mi to řekni… Co ode mě chceš?“

„Já … já …“ Začala koktat a byla nervózní. Neměl jsem na ni náladu, musím za Elenou.

„Nashle Katherine.“ Rozloučil jsem se a šel jsem dál. Předstíral jsem že ji nevnímám, ale dobře jsem vnímal, každý její vzlyk. Šel jsem pomalu, ani nevím proč. Něco mě táhlo zpět. Přesto jsem šel dál, ale šel jsem čím dál pomaleji, až jsem se nakonec zastavil. Když jsem se do ní před 145 lety zamiloval, myslel jsem že to vydrží navždy. Nemusela mě k tomu nutit, byl jsem jí posedlý. Vnímal jsem každé její nadechnutí, každý vzlyk, slyšel jsem dopadnout každou její slzu na zem. Musel jsem to vědět. Šel jsem k ní. Začal jsem jí líbat, ona se povýšeně usmála, svalila mě na zem a strhla ze mě triko. Zajímavé, za něčím se honím 145 let a když to mám…

„Katherine, pravdou je … že miluju Elenu.“ Zašeptal jsem jí do vlasů váhavě a tak trochu vystrašený jsem čekal na odpověď. Pohlédla mi do očí. Ty krásné oči… Kolikrát se mi zdálo, že ji budu takhle držet v náruči. Náhle jsem v ní viděl malou bezbrannou holčičku. Ten pyšný výraz v jejím obličeji se proměnil v žal, aspoň mi to tak přišlo. Měl jsem chuť ji obejmout a říct jí, že vše bude v pořádku. Najednou to zmizelo a teď ten ubohý výraz vystřídal vztek. Ovšem tohle jsem nečekal. Zatnula paže a odmrštila mě aspoň 5 metrů daleko. Ladně se otočila a odkráčela. Posadil jsem se. V hlavě jsem viděl její obličej. ‚Vážně?, Zeptal jsem se sám sebe. Jenže ona nezmizela, usmála se. Jenže se neusmála takovým tím povýšeným úsměvem. Byl upřímný a přátelský.

„Eleno?“ Vydechl jsem její jméno do větrné podzimní noci.

Zaslala: Kristen

Web: www.crayon-girl.blog.cz