Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 1

Ve dvacátých letech minulého století se Damon Salvatore usídlil na nějakou dobu v Chicagu, aby obhlédl tamější univerzitu. Tohle je příběh o tom, jak mu jedna výjimečná dívka změnila život:

Část 1 – 1923:
Kapitola 1.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

*1923*

Nad Chicago padala těžká noční mlha hustá jako mléčný koktejl. Listy stromů se pod taktovkou podzimu barvily do všech odstínů červené, žluté, oranžové a hnědé. Po špinavých silnicích se válely zvlhlé noviny a ve vzduchu se nesl pach průmyslu. Světla pouličních lamp se vznášela někde nad hlavami posledních opozdilců, kteří spěchali do bezpečí domova. Život se zpomaloval a velkoměsto upadalo do hlubokého spánku. Utichal i ruch kolem univerzity, společně se studenty, kteří se v chladném podzimním večeru běželi schovat na koleje nebo do přilehlých barů. Brána do areálu kampusu tiše vrzala, ale zůstávala otevřená. V knihovně se stále ještě svítilo.

Damon následoval pachovou stopu až sem. Drahý parfém s trochou kvalitních cigaret. Už dlouho se snažil zjistit, komu tahle netradiční kombinace vůní patří, ale až dnes večer měl tu příležitost rozeznat svou oběť z davu. Patřila dívce, která rychlými kroky mířila ke schodům do masivní budovy. Zastavil se několik metrů od ní a čekal, až zajde do nějaké temnější uličky. Dívka mezitím ladně vyhopsala k hlavnímu vchodu knihovny a zapálila si cigaretu. Upír zahlédl její plavé, pečlivě načesané vlasy, jak se lesknou v jasném světle pouličního osvětlení. Rty přetřené silnou vrstvou purpurové rtěnky a nervózně se rozhlížející šedé oči. Podle oblečení a chování by odhadoval, že to bude dcera nějakého bohatého magnáta, který vlastní polovinu továren ve městě.

Když dokouřila, zahodila cigaretu a típla ji špičkou černé střevíce, pak se otočila a zaplula za mahagonové dveře velké knihovny. Damon vytáhl ruce z kapes a z vnitřní strany dlouhého kabátu vyndal hodinky na řetízku. Bylo za patnáct minut deset. Věděl, že knihovna zavítá přesně v deset hodin večer, takže stačilo být ještě chvíli trpělivý. Nestačil hodinky ani zastrčil na původní místo a dveře se už zase otevřely. Dívka rozrušeně vyšla, rozhlédla se a seběhla schody, pak zatočila podél budovy do jedné z postranních uliček. Tohle byla jeho šance. Rychlou chůzí obešel budovu a zabočil. Blondýna před tím si přitiskla drahý kabát blíž k tělu, aby jí nebyla zima. Mlha stále houstla. Tohle byla ta chvíle, stačí se nadechnout, zrychlit a…

„Bessie! Počkej.“ Už, už se chystal zaútočit, když kolem něj proběhla záplava ohnivých vlasů, které osvětlovala vzdálená lampa.

„Pardon, s dovolením.“ Žduchla mu do ramene a běžela dál za kamarádkou. Damon zůstal oněměle stát. Nezůstane přece bez večeře.

„Bessie, no tak. Říkala jsem ti přece, že musím jít k paní Websterové.“ Tenký hlásek se linul nočním tichem až k upírovým uším. Byl rozčílený z neúspěchu a vzteky stáhnul chřípí. Nezpomalil a stále si držel strategickou vzdálenost.  Nadechl se, aby se mohl znovu připravit k útoku. Dutiny mu naplnila vůně tak intenzivní, až se musel na chvíli zastavit. Projela mu skrz nos, do úst až k místu, kde kdysi dávno tlouklo jeho mrtvé srdce. Až za několik sekund si uvědomil, že své oběti ztratil z dohledu. Hluboko v hrudi cítil, jak mu ta neznámá vůně zahřívá nitro. V ústech zanechala nasládlou pachuť. Zamračil se a podivný pocit zahnal pryč. Otočil se na podpatku a šel hledat nějakou jinou večeři. Svoji bohatou slečnu si může chytit i jindy.

 

„No tak, slečno O’Henryová, přece se na mě nebudete zlobit.“ Šťouchla dívka hravě svoji kamarádku.

„Nezlobím se,“ odsekla. „Ale něco jsi slíbila.“ Zahodila cigaretu do nedaleké kaluže.

„Nic jsem ti neslíbila.“ Ohradila se.

„Ale ano.“ „Ale ne!“

„Ach, Annie. Měla by ses taky trochu bavit.“ Povzdechla si Bessie a zastavila se, aby vytáhla z malé kabelky ozdobnou zlatou krabičku. „A vůbec. Co mám teď povědět Ethel?“

„Nejlépe pravdu, že jsem musela jít navštívit paní Websterovou.“ Zastavila se taky a kriticky shlížela na další cigaretu, kterou si její kamarádka zasouvala mezi výrazně nalíčené rty.

„Ale stará Eliz už se o sebe nějak postará, ne?“ Bessie potáhla a pak slastně vyfoukla dým Annie do tváře.

„Fuj.“ Dívka se rozkašlala a několikrát si mávla rukou před obličejem. „Ty peníze potřebuju, vždyť to víš.“ Stáhla obočí do prosebné linky. Bylo to tak pořád dokola, každý pátek se na ni kamarádka zlobila, že nejde s ostatními ven, zatímco ona musela jít vydělávat peníze, aby mohla studovat. Tohle ony prostě niky nepochopí.

„Drahoušku.“ Začala Bessie významně. „Kolikrát jsem ti opakovala, že můj papá by tě velmi rád zasponzoroval?“ dala se zase do kroku.

„Koukni, už jenom pár týdnů a dostanu to slíbené stipendium.“ Vysvětlovala Annie tenkým hláskem.

„Hlouposti!“ křikla Bessie a rozhodila rukama. „Jsou to podvodníci, slíbili ti ho už měsíc zpátky a stále nic nepřišlo. Když už pochopíš, že mou pomoc potřebuješ?“ vzala za límec svého kabátku a přitiskla si ho ke tvářím.

„Nebuď tak pesimistická a dej jim ještě pár dní. Jistě mají mnoho práce a povinností.“

Zabočily do malého parku a skrz něj přímo na hlavní třídu. Na kostelních hodinách začala odbíjet desátá hodina.

„Je to s tebou ale nadělení,“ povzdechla si Bessie a zastavila se na rozcestí.

„Uvidíme se zítra večer na představení?“ usmála se Annie, protože věděla, že i dnes jí kamarádka odpustí.

„Budu tam, jako vždy.“ Oplatila jí úšklebkem. „A očekávám, že se budeš věnovat i nám a ne jen práci.“ Pohrozila prstem skrytým v hedvábné rukavičce.

„Hezky se bavte,“ řekla a rozběhla se naproti přijíždějící tramvaji.

„A Annie, měla by ses už konečně ostříhat,“ křikla za ní ještě kamarádka, když spatřila její ohnivě rozevláté vlasy.

„Když mě se to takhle líbí,“ odvětila vesele a ladně naskočila na projíždějící vagón.

 

Ať se pokoušel, jak chtěl, nemohl nasládlou vůni dostat z nosu. Pokaždé, když se nadechl, aby vystopoval novou oběť, byla tam. Provokativně ho šimrala v dutinách a zahřívala u srdce. Čas od času si vzteky zavrčel a vyděsil tak několik kolemjdoucích. Nakonec se pokusil napadnout jednu ženu tak neomaleně, že začala ječet na celé kolo a kdyby ji měl umlčet, jenom by ji zbytečně poškodil. A tak ho to Sage přece neučila. Frustrovaně zabočil do jednoho neblaze proslulého klubu a vyhodil na stůl pár bankovek.

„Támhle tu.“ Kývl hlavou k náhodné, spoře oděné dívce a ta se k němu o pár okamžiků později na pokyn svůdně připlížila. Vzala ho za okraj nažehleného obleku a odvedla do chodby s rudými závěsy po stranách. Odhrnula jeden a odhalila tak nevelkou místnost s masivní postelí uprostřed.

„Bude si pán přát něco speciálního?“ začala si postupně odkládat všechny už tak nepotřebné svršky.

„Myslím, že ani ne,“ zabručel otráveně a pohodlně se roztáhl na posteli.

„Jste příliš napjatý, uvolněte se.“ Obkročmo se na něho posadila a věnovala se knoflíkům u košile.

„To je přece tvoje práce.“ Zahleděl se na její odhalenou a jemnou kůži, růžové bradavky a měkké bříško. Byla k nakousnutí a on měl hlad.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se místo čekání a upřeně se podíval ženě do očí.

„Grace,“ odpověděla.

„A teď mi řekni tvoje pravé jméno?“ zahleděl se upřeněji.

„Anna,“ řekla trochu omámeně a přestala rozepínat knoflíky na upírově košili.

„Dobře Anno,“ zašeptal tajemně a vytáhl se do sedu s nahou dívkou stále na klíně. „Teď to bude asi trochu bolet, ale slib mi, že nebudeš křičet.“ Vzal její hlavu do dlaní. Poslušně zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„Hodná holka.“ Usmál se a jeho tvář ztratila na lidskosti.

 

Annie projela několik zastávek přes centrum města a seskočila na dlouhé třídě plné divadel a koncertních síní. Dům paní Websterové byl odsud jenom pár bloků. Chodila tudy často, možná až příliš často na to, jak daleko to pak měla domů.

Ulice byla liduprázdná a dobře osvětlená, takže se ani mladá dívka neměla čeho bát. Volná sukně rovného střihu jí tančila kolem kolen a klouzala po hedvábných punčochách, kabát sahající těsně pod zadek držel pevně a zabraňoval studenému vzduchu, aby se dostal ke křehkému tělu. Dýchla si na ruce a rozhlédla se. Pak několika ladnými skoky přeběhla ulici, až její střevíce zazvonily o žulové kostky. Byla skoro na místě. Honosný dům postavený ještě ve viktoriánském slohu byl vtěsnaný mezi dvě moderní budovy dostavené jen před pár lety. Jméno na poštovní schránce hlásalo: Elizabeth Websterová.

Annie vyšla po schodech až k opotřebovaně vypadajícím dveřím a nahmatala v kabelce klíče. Dostala je hned po tom, co ji před několika lety paní Websterová přijala jako svou opatrovnici. Byla to moc hodná stará dáma, která už neměla dost síly na to, aby se postarala o vlastní dům, ale ani dost peněz, aby si najala někoho na stálo. Studentka pro ni byla ideální volbou. Annie byla navíc ochotná pomáhat této postarší dámě i zadarmo.

Otočila klíčem a první co uslyšela, byl nadšený štěkot malého jezevčíka. Opatrně otevřela dveře a chytla štěně do náruče.

„Ahoj Dominiku, kde máš paničku?“ zasmála se a nechala si olízat obličej. Pes nadšeně vrtěl ocasem a snažil se dostat zase na zem, tak ho pustila. Rozběhl se po dřevěné podlaze a jeho drápky na ní laškovně zarachotily.

„Annie, jsi to ty?“ zpoza obloukového průchodu, kam zaběhlo štěně, se pomalým krokem vysoukala paní Websterová.

„Dobrý večer, jak se máte?“ Annie odložila kabát a pomohla staré dámě vrátit se zase do obývacího pokoje.

„Je pozdě, drahoušku, co tady děláš?“ otáčela se za ní Elizabeth.

„Včera jsem vám slíbila, že přijdu,“ řekla mladá dívka s úsměvem.

„Ach ano, ano.“ Vzpomněla si a ztěžka dosedla do velkého křesla.

„Mám vám udělat kávu, nebo čaj?“ zajímala se okamžitě.

„Čaj je tam v konvici, drahoušku, ten si ještě zvládnu uvařit.“ Za doprovodu vití a štěkání Dominika zapnula paní Websterová rádio. Annie se na ni jen zdvořile usmála a šla do vedlejší místnosti udělat nový čaj. Stará Elizabeth si libovala v bylinkách, měla je všude na oknech. Buďto v květináčích, nebo už usušené ve velkých skleněných nádobách. Několik pláten bylo rozložených na kuchyňské lince, kterou tu skoro nikdo nepoužíval a na nich se sušila další várka meduňky, šalvěje, rozmarýnu a mateřídoušky. Ze všech těchto bylin se dal buď uvařit čaj, nebo se použily na okořenění masa. Ale paní Websterová nevařila ani nepekla, místo toho byliny prodávala nebo schovávala na horší časy.

Annie ohřála vodu na plynovém sporáku. Do hedvábného sáčku nasypala nějaké ty bylinky a ponořila ho do horké vody, která bublala v hrnci. Počkala pár minut a vylouhovaný čaj přelila do bílé porcelánové konvičky s modrou kresbou na okraji. Na tác přiložila sušenky a všechno odnesla paní Websterové do pokoje.

„Vidíš drahoušku, říkala jsem ti, že tam je čaj už uvařený.“ Zubila se na ni Elizabeth.

„Co říkali dneska nového v rádiu?“ zeptala se, zatímco nalévala ještě horký čaj do malého šálku.

„Nic nového, voda je stále znečištěná, lidé se vraždí a mafie kvete.“ Zanadávala.

„Asi nemůže být každý den posvícení.“ Annie starou paní obdařila jedním ze svým nejmilejších úsměvů. „Budete chtít, abych vám tu uklidila?“

„Ale ne, však chodit a dýchat se tu dá, odpočiň si.“ Pokynula jí, aby si sedla do křesla naproti. Annie poslechla, bylo už skoro jedenáct hodin a ona se tak těšila na svoji postel. Na klín jí vyskočil Dominik a uvelebil se na tmavě modré sukni. Annie ho začal škrábat za ušima, z rádia hráli jazz a paní Websterová jí vyprávěla jeden z mnoha příběhů o svém zesnulém manželovi.

 

Damon pil pomalu. Neměl kam spěchat. Měl zaplacený svůj čas a dívka na jeho klíně se zdála, že má tuhý kořínek. Lehce přisátý k jejímu krku polykal malé doušky teplé krve a poslouchal tep, který slábnul. Věděl, kdy má přestat, aby to ještě bylo bezpečné. Odtáhnul se, olízl si rty a popadl malou houbičku ponořenou v míse s vodou vedle postele. Otřel ránu, aby tolik nekrvácela a pak ji kapesníkem osušil. Lehce si nakousl zápěstí, podal sklenku, která stále vedle mísy a nechal do ní stéct malý čúrek svojí krve, než se rána zase zacelila.

„Napij se.“ Poručil a vložil pohár dívce do ruky. Poslechla a přiložila si sklenici k ústům, usrkla jeden lok upírovi krve, pak sklenici odložila.

„Výborně.“ Usmál se a sesadil si ženu z klína. „Teď se vyspi.“ Naposledy ji ovlivnil a opustil místnost. Prostitutky nikdy nezabíjel. Podle jeho názoru sloužily vyšším účelům.

Když procházel chodbou s červenými závěsy potkal ještě několik dalších mužů. Většina z nich se nervózně rozhlížela, jako by čekali, že zpoza rohu každou chvíli vyskočí jejich manželky. Přišel do hlavní místnosti a zapnul si poslední knoflík na košili.

„Anna je unavená, nechte ji vyspat.“ Položil na desku recepce několik dalších bankovek a byl vyprovázen zářivým úsměvem prsaté bordeldámy.

 

Když odcházela od paní Websterové, doprovázelo ji kňučení Dominika u dveří a chrápání staré Elizabeth v křesle. Navlékla si kabát, ujistila se, že má všechno, opatrně zavřela dveře a zamkla je. Seběhla ze schodů a rychlým krokem se vydala na hlavní ulici, kde ještě čas od času jezdily tramvaje.

Veřejná doprava byla jednou z věcí, které se jí na Chicagu opravdu líbily. Ostatně jako moderní architektura, průmysl, reklama a divadla. Každý večer, když se vracela z práce nebo ze školy nebo z baru, se radovala, že může bydlet v tak krásném a velkém městě, jako je Chicago.

Za zády uslyšela známé drnčení tramvaje, otočila se a zamávala na řidiče, ten zpomalil do kroku a ona mohla pohodlně naskočit. Život ve velkoměstě byl rychlý, vagóny nezastavovaly a nečekaly na nikoho a na nic.

 

Vyšel z postranní uličky a zrovna kontroloval čas na kapesních hodinkách, když kolem hlasitě projela tramvaj. Zvedl pohled, aby se podíval a spatřil, jak na jedné ze sedaček hoří záplava jasně ohnivých vlasů. Vzpomněl si na ten tenký hlas, který se nesl ztemnělou ulicí a na intenzivní vůni. Vůni růží. Až teď si vzpomněl co mu ta podivná nasládlá pachuť připomínala. Zamračil se. Byla to určitě ta stejná dívka, která mu dneska večer překazila luxusní večeři.

Sledoval, jak vagón hromadné dopravy mizí za zatáčkou a odolával pokušení se za ní rozběhnout. Ani nevěděl proč, vždyť její zámožná kamarádka ho přitahovala jako upíra mnohem víc. Tahle prostá slečna určitě neměla ani na nájem a studium. Anebo se pletl? Zapřemýšlel co má vlastně v plánu na dnešní noc. Nic. Jako obvykle. Zaposlouchal se do zvuků noci a lehce mezi nimi rozeznal drnčení kolejí. Vydal se tedy bleskově tím směrem. Dostal chuť na něco malého, jako zákusek.

 

Poznámka: Slečna, kterou sem si vybrala pro ztvárnění Annie, je modelka Esmé Wissels. Našla sem si ji v jedné módní databázi. Líbila se mi a téměř seděla mojí představě, jak by měla hlavní hrdinka vypadat. Doufám, že se vám bude líbit jako mně a snad mě za to nikde nezavřou. :-)

Zaslala: Night.Being