Křik citu zabitého

Dívka s dlouhými hnědými vlasy podobnými sametu otevřela své tmavé hluboké oči a hleděla do tváře svého mladšího bratra. Když nedržela oči zavřené, po tvářích se jí nepřetržitě řinuly slzy zaviněné bolestí, smutkem, nenávistí, ale hlavně žalem tak silným, že jí pukalo srdce s každým úderem. Znovu a znovu.
„Jere, proč nespíš?“
Jeremyho chlapecký výraz byl tolik poznamenaný událostmi posledního roku. Ovšem události posledních dnů na něm zanechaly ještě větší stopy než smrt rodičů. Jeho oči, pod kterýma měl temné nafialovělé kruhy z nevyspání, byly kalné a jakoby pokryté filmem.
„Měl by sis odpočinout,“ zašeptala.
„El, víš, já mám strach, že když usnu, zapomenu. Nechci zůstat sám,“ vzlykl.
Elena ho k sobě pevně přitiskla. „Pšt, to bude dobré. Jsem tu s tebou,“ šeptala mu do ucha ve snaze zeslabit jeho žal. Elena uklidňovala Jeremyho, ale sama věděla, že nic nebude dobré. Hluboko uvnitř cítila hroznou pálivou bolest, které se nedávno zbavila. Avšak věděla, že musí být oporou pro bratra, ať to stojí, co to stojí.

Ještě před třemi dny bylo všechno v pořádku, kdyby…

„A tenhle je poslední,“ zamumlala nadšeně. „Jere, teto Jenno, snídaně!“ Její křik se nesl tichým, ospalým domem. Na talíř položila poslední lívanec.
Jenna přiklusala poslepu ještě v pyžamu. Na hlavě měla něco, co ani v nejmenším nepřipomínalo vlasy.
Elena se hlasitě zasmála.
Jenna po ní hodila velice nepřátelský pohled, ale slovně její smích nekomentovala. Pouze zasedla ke stolu a zamyšleně začala jíst snídani.
Elena ji chvíli pozorovala, ale když pohlédla na hodiny, zjistila, že jde pozdě. Zasněně si vzala bundu a s úsměvem si obula boty.
„Tak já letím, ahoj,“ zašvitořila.
„Vím, vím. Odlétáš na křídlech lásky,“ zasmál se Jeremy, který mezitím sešel dolů.
Hodila po něm bačkoru, před kterou hbitě uhnul. Bota dopadla na kuchyňský pult, kde srazila hrneček. Ten se s třískotem rozbil na tisíce kousků.
„Vedle!“ Po dlouhé době ho viděla se usmívat. Radoval se. Byl opět sám sebou.
„Eleno!“ rozkřikla se Jenna.
„Střepy přináší štěstí!“ zahihňala se.
Jeremy protočil oči v sloup a Jenna ji gestem poslala pryč.
Vyběhla ven, aby mohla naskočit do auta a rozjet se tam, kam ji srdce táhlo. S hřejivým pocitem projížděla probouzejícími se uličkami. Ve vzduchu byl cítit déšť, který se snášel celou noc na spící městečko. Všechno jí připadalo neuvěřitelně barevné, živé, reálné. Proplouval v ní pocit, který ještě nikdy nezažila.

Příjezdová cesta k domu bratrů Salvatorových byla prázdná, což bylo divné. Byla si jistá, že má dvacet minut zpoždění. Zazvonila, ale nikdo se neozval. Vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Nikdo nebyl doma. To bylo divné. Nikde nebyl žádný věčně otravný Damon. Chyběl jí tu Stefan, který jí dokázal vyčarovat úsměv na rtech pokaždé, když pohlédla do jeho tajemných očí.

Elena se vracela do auta, když zahlédla krev na cestě. Šla po kapkách z temné kapaliny. Na konci našla dívku v bezvědomí. Na krku měla krvácející ránu, ale neztratila moc krve. Tep měla téměř pravidelný. Elena si sundala mikinu a přiložila ji dívce ke krku.
Damon, pomyslela si. v dáli zahlédla postavu běžící k lesu směrem ke srázu. Rozběhla se tedy za ní.
Stefan seděl na zemi s tváří v dlaních, na bledě modrou košili mu kapala krev. Nebyla jeho vlastní, což poznala okamžitě, když zvedl hlavu. Jeho oči nebyly lidské, avšak upíří. Nad ním stál Damon s uspokojeným výrazem. Věděl, že jednou ochutná a podruhé neodolá. Rozběhla se dál ke skalám. Stefan ji předběhl a chytil ji za loket. Rychle se mu vysmekla.
„Nech mě!“ křikla.
„Vysvětlím ti to.“
„Není co! Vidím to, mám oči. Porušil jsi své pravidlo. Ublížil jsi,“ zavzlykala.
„Nechtěl jsem, Damon mě donutil. Nemohl jsem nic dělat. Bylo to silnější.“
„Ublížil jsi,“ mumlala zatvrzele.
Stefan ji k sobě přitiskl. Chtěla se mu vytrhnout, ale držel ji pevně. Přičichl k jejímu krku a probudil se v něm pud lovce. Lehce se dotknul zuby její sametové kůže, avšak něco ho prudce odrazilo a shodilo i Elenu.
Ozval se výstřel. Nad Elenou se skláněl Damon a podíval ji ruku, aby jí pomohl vstát.
Vstala sama.
„Ty jsi ho donutil,“ řekla s pochopením v hlase. Popošla o krok.
„Ano, toť pravda. Jsem to ale ďábelský!“ pochválil se Damon a napodobil ji v chůzi.
„Nejsi ďábelský, jsi zrádce.“ Rychle se otočila a vší silou strčila do Damonova nesmrtelného těla.
V očích mu zajiskřilo. Vylétl do vzduchu a s křikem padal dolů ze srázu.

Stefan stále ležel nehybně na zemi. Elena se chtěla vrátit k autu, ale v blízkosti uslyšela známý hlas.
Teta Jenna, aniž by si všimla ležícího upíra a schované Eleny, stála na okraji srázu a fascinovaně zírala do dáli. Za ní se objevil Alaric Saltzman. Elena tajila dech, aby neprozradila svůj úkryt.
Jenně uklouzla noha. Rychle couvla, ale přepadla na záda. Do nohy si zabodla ostrý kámen. Chvíli ležela, ale snažila se vstát.
Alaric se najednou přestal ovládat a upřel své lačné oči na Jennu, jež krvácela na noze. Netrvalo to ani chvilku a už byl u ní. Oči mu potemněly, kůže okolo nich zčernala a zžilkovatěla. Už neměl výraz lačnosti, ale chtíče. V ústech mu zářily nabroušené zuby, které ostře kontrastovaly s tmavýma očima.
„Jenno! Ne!“ zavzlykala Elena.
Jennino tělo se otřásalo v šoku ze ztracené krve. Z posledních sil se lapavě nadechla, její oči se upřely do dáli, dokud neosleply. Z koutku jí vytekla slza. Poslední slza.
Elena se chtěla rozběhnout k mrtvé tetě, ale Stefan ji popadl do náručí a nechtěl ji pustit.
„Pusť mě, Stefane! Okamžitě,“ zařvala.
Stefanovo sevření malinko povolilo. Využila toho a rozběhla se k upírovi, jemuž tekl po bradě pramínek temně rudé tekutiny. Skláněl se nad Jennou, jako by chtěl znovu přisát své rty k jejímu hrdlu.
Toho Elena využila a sevřela v pravici pevněji kolík. Jakmile se dostala do dostatečné blízkosti, zabodla mu kus dřeva přímo do srdce. Alaric zalapal po dechu, vykulil teď už normální oči a dopadl na kolena. Jeho kůže se začala vrásnit, dokud nebyla úplně seschlá. Ležel na zemi jako loutka. Prostá a nehybná figurína.
Stefan upustil další kolík do trávy a s neuvěřitelnou bolestí hleděl na svou lásku. Poté se rozběhl pryč.

Elena se zhroutila mezi dvě těla. Popadla to tetino do náručí a divoce ho k sobě tiskla. Houpala s Jennou jako s malým dítětem, které mělo noční můru, jež ho vyděsila natolik, že přiběhlo s pláčem. Konejšila teď už pouhou tělesnou schránku. Na tváře jí kanuly horké slzy a tělem otřásaly silné vzlyky. Nedokázala zapomenout na to, co se stalo. Viděla zemřít jednoho z nejbližších lidí, kteří jí zůstali. Zabila ji osoba, jež měla plnou důvěru všech. Na hrudi cítila tlak, jak jí praskalo srdce, drtilo se na milion kousků, které neměl kdo zalepit.
Stefan se schoval za stromem nedaleko. Pozoroval Elenu trpící bolestí. Viděl, jak svírá Jennu. Nenáviděl se. Chtěl všechno vymazat. Ale nemohl.

„Všechno bude dobré, Jere. Neopustím tě,“ mumlala Elena houpajíc mladšího bratra v náručí. Semkla víčka jako by chtěla vrátit všechno, co se stalo. Ovšem takovou moc neměla. Vzpomínky nevymaže. A ty hrozné se zapomínají ještě hůř. Jsou navždy vytesány do mysli. Stále se vrací.

Zaslala: Lareth