Shledání

Nestávalo se to často, ale při nočním lovu mě něco vyrušilo. Byla to vůně, kterou jsem už dlouho necítila. Velice slabá, ale přesto jsem ji rozpoznala. Bylo to už půl století, co jsem naposledy narazila na jiného upíra. A teď tu se mnou jeden byl. V tom samém lese, a zřejmě za stejným účelem – snažil se sehnat potravu. Možná bych mu měla ukázat, že tohle je moje teritorium. Otřela jsem si z koutku úst krev a podívala se mé oběti do očí.
„Budeš v pořádku, napadl tě vlk, vesnice je tudy.“ Ukázala jsem doprava a oči jsem odtrhla od těch jeho. Bylo to odporné. Takhle manipulovat s lidmi. Ale byl to jediný způsob, jak přežít.

Přestala jsem přemýšlet a vydala jsem se za slabou vůní. Nepochybovala jsem o tom, že ten, co je poblíž, je hladový. Stromy mi bránily v dobrém přehledu, ale čich a sluch by mě upozornily, kdyby se nebezpečí, v podobě nového návštěvníka lesa, pohybovalo někde za mnou. Les osvětloval jen měsíc, ale to mému zraku nevadilo. Spatřila jsem nepatrný pohyb před sebou. Zaostřila jsem. Moje oči rozpoznaly siluetu muže, nemohlo být mu víc než dvacet. Cítila jsem z něj, že je to pro něj nové. Byl nový v tomhle světě. Zdál se být zmatený. Zmatenější než by měl být. Neviděla jsem v něm žádné nebezpečí, i když by se dalo očekávat.
Ušel ještě pár kroků, než se mu nohy podlomily v kolenou a upadl. Nechápavě jsem zírala na scénu, která se mi právě odehrála před očima. Něco bylo špatně a mě nebylo jasné co. Pomalu jsem se přiblížila k němu. Pleť měl bledou, snad ještě o odstín bledší, než by měl upír mít. Oči držel zavřené. Jemně jsem se dotkla kůže na jeho ruce. Byla studená i pro mě. Konečně mi došlo, co se děje. „Zatraceně,“ zaklela jsem automaticky.

Někdo ho přeměnil a nechal ho samotného. Zřejmě počítal s tím, že bude žít divokým životem jako každý jiný upír. Tenhle byl ale jiný. Studená kůže mi napověděla, že neměl žádný přísun krve, tudíž jeho přeměna nebyla dokončena. Potřeboval lidskou krev, ale nechtěl zabíjet. Lidské city v něm zůstaly zachovány. Mohla jsem ho tam ale jen tak nechat ležet? Ponechat ho osudu, který si sám vybral, a nechat rozhodnutí, která si stanovil, aby ho zabily? Na tuto otázku jsem si odpověděla velice rychle. Ale neměla jsem čas hledat mu nějakého člověka, jehož krev by mu zachránila život. Ať už to byl kdokoli a jeho záměr byl jakýkoli, nezbývalo mu moc času. Zřejmě už ani nevnímal, co se děje.

Nervózně jsem si přisedla k němu a kousla se do zápěstí. Přitiskla jsem svou ruku k jeho rtům. Zareagoval téměř okamžitě. Sál krev. Cítila jsem, jak proudí z mých žil do jeho bezvládného těla. Byl to nevysvětlitelně krásný pocit. Přivřela jsem oči a nechala ho pokračovat.
Možná bych ho nechala mě vysát až do poslední kapky, ale oči se mu po chvíli doširoka otevřely. Zřejmě si uvědomil, co to dělá a rychle mě odstrčil. Byl slabý, to jsem poznala z tlaku, který vynaložil na mé odehnání.
Zmateně jsem se mu zadívala do očí. Udělal to samé. Jeho pohled byl jen intenzivnější než ten můj.
„Tohle nepotřebuji,“ zavrčel. Neuvědomoval si, že bez potravy brzy zahyne.
„Chyba,“ opravila jsem ho, „tohle nechceš.“
Udiveně se na mě podíval. „Měl bych snad?“
Zakroutila jsem hlavou. Ne na znamení nesouhlasu, ale spíše, abych vyhnala z hlavy zmatek. „To bys teda sakra měl, jestli nechceš umřít.“ Přísně jsem se na něj podívala.
„A jak můžete vědět, že tohle nechci? Jen v klidu umřít.“
Rozkošné. Vykal mi. Gentleman. „Tak to promiň, že jsem ti pokazila plány,“ ušklíbla jsem se.
„Jak to myslíte?“
Zadívala jsem se mu očí. „V mé krvi byla i lidská krev. Teď už tě hlad tak rychle nezabije,“ objasnila jsem mu situaci. Něco mi říkalo, že bych možná měla zaujmout obranný postoj. Tohle pro něj asi nebyla dobrá zpráva.
„Je to přirozené,“ snažila jsem se to vysvětlit, ale zarazil mě.
„Co je na zabíjení přirozeného?“
Povzdechla jsem si. On opravdu nevěděl nic. „Kdo tu mluví o zabíjení? Stačí se napít, člověka zmást a propustit.“
Nevěřícně kroutil hlavou. „Já jsem si to nevybral.“
Pousmála jsem se. „A kdo z nás ano?“
Zmatený pohled na jeho tváři se prohloubil.

Zavzpomínala jsem na to, co jsem cítila já, když mě přeměnili. Zmatek, strach, vztek a touhu po pomstě.
„Jsem Stefan,“ porušil po chvíli ticho a vstal ze země.
Udělala jsem to samé, nebylo mi příjemné být u země, když on stál.
„Alexandra.“ Podala jsem mu ruku. Bylo to myšleno jako přátelské gesto, kterým jsem mu chtěla vyjít vstříc, ale on sebou trhl dozadu a krok ustoupil.
„Hej, já nekoušu,“ upozornila jsem ho a pousmála se nad absurditou a nepravostí těch slov.
„Ne moc,“ dodala jsem s úsměvem. Ale to už jsem jen sledovala, jak přivírá oči a jeho tělo znovu slábne. Krve nebylo dost. Těch pár loků ho dlouho v chodu neudrží. Nečekala jsem, dokud se znovu neskácí k zemi, jen jsem ho podepřela a snažila se ho nasměrovat do bezpečí, kde mu budu moci pomoct.

Pokaždé, když jsem se ho dotkla, jsem byla obezřetná, nevěděla jsem, co můžu čekat, ale neviděla jsem v něm nebezpečí. Prostě jsem to tak cítila. Něco v hlavě mi říkalo, že on si zaslouží žít. Už kolikrát jsem narazila na vyhladovělého upíra, ale nikdy mě nenapadlo mu pomoci. Zmatek mi vířil v hlavě spolu s otázkami. Co to vlastně dělám? Blázním? Otázky se po chvíli samy urovnaly kamsi do zákoutí mé mysli a nechaly mě jasně přemýšlet.
Dopravila jsem ho do mého ukrytu – velkého opuštěného domu, kterého se zdejší obyvatelé bojí už po staletí. Nikdy jsem nezamýšlela zůstat v Mystic Falls dlouho, ale tohle sídlo splnilo všechny účely, které jsem potřebovala.

Dotáhla jsem Stefana na postel a znovu si prořízla ostrými zuby zápěstí. Přiložila jsem mu je k ústům, a tak ho pobídla, aby se napil. K mému překvapení to udělal bez větších protestů. Když jsem cítila, že už má dost, jemně jsem ruku odtáhla pryč.
„V pořádku?“ zeptala jsem se tiše.
Jen němě přikývl. Jeho oči mě zase sledovaly. Tentokrát však nebyly plné hněvu. Odrážela se v nich vděčnost. Trochu jsem se pousmála. Byla jsem vyčerpaná, ale usoudila jsem, že na spaní opravdu není správná doba. Namísto spánku jsem se rozhodla pro trochu rozptýlení. Nejspíš jsme ho oba potřebovali jako sůl.

„Takže… jak se jmenuje?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.
„Cože?“ Nechápavý výraz na Stefanově tváři mi napověděl, že nic nehraje.
„Ale no tak. Důvod, pro který by se chtěl muž zabít je jen jeden.“
Jeho výraz začínal být méně nechápavý.
„Žena,“ pomohla jsem mu trochu, když mu to nedošlo. „Tak jak se jmenuje?“ zeptala jsem se podruhé. Snažila jsem se zachovávat klid a nedávat najevo svou netrpělivost.
„Katherine,“ hlesl tak tiše, že jsem to sotva slyšela. A to jedno slovo, jindy tak obyčejné a všední v sobě neslo tolik bolesti a utrpení, že to ani moje srdce nemohlo pobrat. A najednou mnou zavládl zvláštní pocit. Chtěla jsem o ní vědět všechno, kde žije, kdo to vlastně je, jak je stará a hlavně – co ji vedlo k tomu ho tolik zranit.
„Ona ti ublížila?“ Dívala jsem se do jeho zraněných očí a on mi oplácel můj pohled. Odpověď na mou otázku jsem znala.
„Ano,“ hlesl tiše.
„Chceš, abych šla a oplatila jí to stejnou měnou?“ Řekla jsem to spíše pro uvolnění situace, ale v hloubi srdce jsem věděla, že bych toho opravdu byla schopná.
„To už asi nepůjde. Je mrtvá.“
Zavřela jsem oči. Skutečnost, která probíhala minutu po minutě, se mi najednou mlžila jako nějaký zlý sen. Nemohla jsem se chovat líp.
„To je mi líto,“ hlesla jsem alespoň. Jako by to mohlo zmírnit tu bolest, kterou jsem právě zasadila. Proklínala jsem se.
„To nemusí. Možná je to tak lepší.“
Odvážila jsem se oči znovu otevřít. Ty jeho si mě s jistotou našly a chytly mě do svých hlubin.

A mezitím se tvořilo pouto. Téměř jsem cítila, jak se vlákna našich životů proplétají. Věděla jsem, že už nikdy nedovolím, aby mu někdo znovu ublížil. Znělo to směšně i mně samé. Vždyť jsem ho tehdy neznala ani den.

Ale teď jsem tady. Uplynulo víc než sto padesát let od našeho shledání a za tu dlouhou dobu, co ho znám, se nic nezměnilo. Pořád se ho snažím chránit. A moje city přerostly v něco víc. Ten cit neutvořila dlouhá staletí, ale ta jediná noc. Trvalo to jen zlomek vteřiny té osudné noci, kdy nás život svedl dohromady, a já jsem zjistila, co to vlastně cítím. Dlouhá desetiletí ten pocit jen upevnily a posílily, přinutily mě věřit v to, že láska opravdu je nesmrtelná. V mém srdci totiž láska k němu nikdy neuhyne. Ale to se on nikdy nedozví. Neví o tom, že moje láska k němu je až příliš silná na to, aby nepřekračovala hranice přátelství. Každou vteřinu, kterou protrpěl, jsem protrpěla s ním. Nemusel mi patřit. Nikdy jsem to po něm nechtěla. Nejspíš jsem se bála, že to všechno obrátím v prach, až mu všechno svěřím. Takže jsem se spokojila s jedním – s jeho štěstím. To mi k přežití stačí – vidět ho šťastného. Ale já nikdy nebudu šťastná. Ani v jeho přítomnosti. Protože mi v hlavě bude navždy ležet jedna myšlenka – já jsem nebyla, nejsem a nikdy nebudu ta, co ho učiní šťastným. A tahle slova vždy, když mi vplují na vědomí, mě neuvěřitelně zraňují. Kdo by chtěl žít bez lásky? Nikdo. Ale někdy je to nutnost. A mě k tomu nutí strach. Každý si myslí, že se ničeho nebojím, ale opak je pravdou. Ale čeho se vlastně bojím? Sama nevím. Nejspíš je to strach, že potom by už to nikdy nebylo jako dřív. A já nechci všechno zničit. To ho raději budu vídat s myšlenkou, že nikdy nebude můj, než ho ztratit vyslovením těch hloupých slov – miluji tě. Vlastně nejsou hloupá… jen mně se taková zdají, protože si s nimi vítr mého života pohrává a nechává je ležet někde hluboko ve studených závějích, kam Stefanovy kroky nikdy nepovedou. Ale ta dvě slůvka tam budou pořád. Až do konce věčnosti se budou toulat mým životem, ale nikdy nenajdou své místo a nebudou se moci usadit tam, kam by tolik chtěla.

Zaslala: WWewa