Helpless (13) – Slavnosti

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 18+.

 

„Já nevím, jasné? Prostě nevím!“ Zajela si zoufale rukama do vlasů.

„Dobře, tak se uklidni.“ Alaric vstal od stolu a nervózně se podíval po Bonnie.

„Takže si to ještě jednou zopakujme, když v domě vypadl proud, zapálila sis svíčku a šla se podívat, kde je Damon?“ začala Caroline už snad po sté omílat lživý příběh, který jim Elena na rozkaz Damona řekla.

„Ano.“ Kývla.

„Pak jsi viděla, jak někdo zachází do Stefanova pokoje, ale Damon to nebyl.“ Pokračovala a přecházela po kuchyni sem a tam. Elena znovu přikývla a odvrátila pohled ven z okna.

„Hned na to ti zavolala Bonnie, zvedla jsi to, ale byla jsi vyděšená, protože ti bylo jasné, že tvůj mobil někdo slyšel. Chtělas, aby někdo došel pro pomoc, ale neznámý k tobě přiběhl, vytrhl ti mobil, a když jsi chtěla utéct, shodil tě ze schodů.“ Sedla si ke stolu naproti Eleny a zpříma se na ni podívala.

„Když jsem spadla, přiběhl Damon, ale nestačil nic udělat a viděla jsem jenom, jak mu zlomili vaz.“ Dokončila to rychle za ni.

„Ale proč by zapalovali Stefanovi pokoj?“ Kroutil hlavou Alaric.

„To je právě to, co nevíme.“ Hlesla Bonnie a taky si Elenu zkoumavě prohlížela.

„Možná šly po něčem, co bylo v jeho denících.“ Nadhodil Damon, který za sebou právě zavřel vchodové dveře.

„No to už se asi nedozvíme a kam vůbec Stefan zmizel?“ rozhlédl se Alaric, jako by čekal, že se upír každou chvíli zjeví.

„Byl sem se podívat k domu, dělníci už ho opravují, ale z deníků se nezachoval žádný.“ Pokrčil rameny a automaticky si sedl vedle Eleny. Ta neprojevila žádnou známku toho, že by si Damona v místnosti všimla. Nevěděla už pomalu, co je pravda a co si upír vymyslel. Vodil všechny její přátele za nos a nikdo nevěnoval pozornost tomu, co se doopravdy dělo. Ale ona si pomalu zvykala.

„A sme zase na mrtvém bodě.“ Rozhodila Caroline rukama.

„Myslím, že zas tak ne, když se nad tím zamyslíme… „“ Alaric se opřel dlaněmi o desku stolu a naklonil se dopředu. „Víme, že někdo nebo něco jde po Eleně a že o tom, nebo něm, nejspíš byly záznamy ve Stefanových denících.“ Bylo vidět, že se všichni v místnosti zamysleli.

„Takže stačí, když přijde Stefan a vzpomene si na všechno, co si do svých deníků za celou dobu zapsal. Hračka.“ Damon se pohodlně rozvalil na židli a založil si ruce za hlavu. Byl absolutně klidný, protože věděl moc dobře, že Stefan opustil Mystic Falls hned po návštěvě nemocnice a ujištění, že Elena je v pořádku.

„Jenže ten odjel z města. Nechápu proč.“ Zamračila se Bonnie. Elena pohlédla na Caroline, bylo jí jasné, že něco tuší. Caroline vždycky věděla víc, než měla.

„Možná si ho Klaus zas zavolal.“ Pokrčil Damon rameny.

„Myslíte, že má prsty i za tím útokem?“ Zašklebila se Caroline.

„U něj nikdy nevíme, ale k čemu by mu to bylo?“ nechápal Alaric.

„Je to šílenec, u něj nikdy nevíme.“ Ozval se ledabyle Damon.

„Děláš, jako by ti to bylo jedno.“ Prskla po něm Caroline.

„Jedno?“ urazil se Damon. „Ovšem, že mi to jedno není, ale nebudu užitečný, dokud nezjistíme, kdo to byl, co a proč chtěl a já budu konečně vědět, komu nakopat zadek.“ A uražené opustil místnost.

„Páni,“ hlesla Caroline a rozhlédla se po ostatních.

„Jestli se ukázal dvakrát, ukáže se i potřetí, možná se nám ho podaří chytit.“ Navrhl Alaric.

„Nemůžeme použít Elenu jako návnadu.“ Zamítla to okamžitě Bonnie.

„Tak jsem to… „“

„Dost, to stačí.“ Utišila je Elena. „Jsem unavená, ještě jsem se ani nevybalila z nemocnice a musím si uklidit pokoj. Ocenila bych, kdybyste tuhle debatu odložili… „“ navždy. Doplnila si jen pro sebe.

„Pomůžu ti.“ Nabídl se Damon. Nic neřekla, jenom popadla batoh a vydala se po schodech nahoru. Dveře od pokoje byly opravené, a když je otevřela, nestačila se divit vlastním očím. Obrátila se pohledem na Damona, ale jeho tvář byla neproniknutelně chladná.

„Byls to ty?“ ukázala před sebe na dokonale uklizený pokoj. Neodpověděl, jenom se otočil za sebe, sklonil se k ní a políbil ji na tvář.

„Dávej na sebe pozor, Eleno,“ zašeptal jí do ucha. Čekej mě po půlnoci. Dodal po tom jenom pro ni. Neodvrátila obličej, ani se nezachvěla. Situace z posledních dní s ní otřásli tolik, že už nedokázala normálně uvažovat. Nenapadlo ji nic, co by ji mohlo zachránit, když jí nepomohl ani klid na lůžku. Šla do pokoje, vybalila tašku z nemocnice a většinu věcí naházela do koše na prádlo. Osprchovala se a sedla k notebooku. V mailu našla několik zpráv ze školy a informace o tom, kolik předmětů nejspíš nebude schopná tenhle rok splnit. Nehnulo to s ní ani trochu. Překvapilo ji spíš, že ji ohledně studijních výsledků ještě nekonfrontoval Alaric. Přece jenom na ni trochu dohlížel. Buď o tom ještě nevěděl, nebo chtěl počkat, až si odpočine po návratu z nemocnice.

 

Čas běžel. Odpoledne se přehouplo do večera a z večera se stala noc. Elena seděla na posteli a pročítala si některé staré záznamy ze svých deníků. Jak dlouho to bylo, co si nic nezapsala? Nejspíš už víc než měsíc. Jako by to tušila, jako by jí něco říkalo, že nemá nechávat písemné doložení toho, co se jí v budoucnu bude dít.

Na budíku blikala půlnoc. Damon by měl přijít každou chvíli. Odevzdaně vzdychla. Zhasla lampičku na nočním stolku a zachumlala se do peřin. Nemyslela. V hlavě měla prázdno. O několik minut později, když už skoro usnula, se otevřely dveře na chodbu. Dřív by se vyděsila, ale teď už se nebála. Viděla, jak mužská postava obešla její postel a uslyšela házení svršků oblečení na zem. Pak se matrace za jejími zády prohnula a peřina, do které byla zabalená, se nadzvedla. Neobtěžovala se dávat si pyžamo, noční košile jí bohatě stačila.

Damon jí zabořil nos do vlasů a zhluboka se nadechl. Po páteři jí přejela husí kůže.

„Líbí se mi, když voníš po jahodách,“ zašeptal. Nehýbala se a nechala upíra, aby se k ní přitiskl zezadu.

Pak už se Eleniným pokojem ozývaly jenom tiché vzdechy. Zavřela oči a pokusila se z hlavy vypudit všechny myšlenky na to, jak ji několik dnů zpátky znásilnil a jak ji skoro zabil. Jenom se zakousla do peřiny. Po tváři se jí skutálelo několik slz vzteku a ponížení. Doufala hlavně, že bude brzo konec. Měla štěstí. Damon se moc nezdržoval a po spoustě předlouhých minut, ji konečně pustil.

„Chceš, abych zůstal do rána?“ špitl jí provokativně do ucha.

„Vypadni,“ procedila skrze zaťaté zuby a slyšela jeho pobavený smích.

„Líbí se mi, jak se snažíš.“ Sedl si na posteli a oblékl si kalhoty.

„Nikdy tě milovat nebudu, jestli čekáš na tohle,“ hlesla tiše a už o něco klidněji.

„Láska má spoustu podob.“

Byla unavená, chtěla jenom, aby už konečně zmizel a ona si mohla odpočinout.

„Oh, a málem bych zapomněl.“ Zaznělo tiché šustění. Matrace se narovnala, upír obešel postel a rozsvítil lampičku přímo před Eleninýma očima. Podrážděně sebou cukla a stiskla víčka k sobě.

„Opravdu bych se ráda někdy vyspala,“ prskla podrážděně.

„Nejdřív si přečti tohle.“ Položil na její stolek kus papíru. „Dneska to věšeli po městě.“

Elena neochotně otevřela oči a zamžourala na papír.

„Slavnost na přivítání léta.“ Přečetl Damon za ni.

Léta? Červen? Už? V hlavě jí začalo nepříjemně zvonit. Jak dlouho byla mimo? Co byl vlastně za den?

„Jdi už.“ Natáhla ruku a lampičku znovu zhasla.

„O oblečení si nedělej starosti.“ Narovnal se a mířil ke dveřím. „Něco ti vyberu.“

*** 

Byly červené. Nádherně červené. S lehké látky, tenkými ramínky a lesklou mašlí v pase. Bez zbytečných doplňků, přeplácaností a detailů. Seděla na posteli a sledovala je už více než hodinu. Našla je hned ráno pověšené na ramínku na skříni i se vzkazem. Přesně v den letních slavností. Byly dokonalé, a přesto z nich měla svírání v žaludku. Půjdou tam spolu. Prostě jako pár. Damon se musel definitivně zbláznit. A jestli ne on, tak ona určitě. Nově koupený mobil jí zazvonil. Už byl čas.

„Ano?“ Automaticky hovor přijala.

„Nazdar andílku, líbí se ti šaty?“ zašvitořil Damon vesele.

„A-ano,“ odpověděla popravdě.

„To sem rád. Takže si je dneska vezmeš. Budu u tebe za hodinu a vyzvednu tě.“ A zavěsil. Elena odložila mobil a znovu se podívala na šaty. Jak dlouho to bylo od doby, co vyvěsily plakáty? Týden? Dva? Ani nevěděla. Zůstávala zavřená doma, jak to jen šlo, a dodělávala do školy, co nestihla. Bonnie a Caroline se vyhýbala, všimly si toho, ale pár konverzací z povinnosti to napravilo. Měla pocit, že se její život scvrkl jenom do jednoho malého okamžiku uprostřed noci, kdy k ní pravidelně chodil Damon. Už se neodvažovala mu vzdorovat. Připadalo jí, že má absolutně vymytý mozek. Jediná věc, která pro ni zůstala nevyřešená, byla, proč ji nikdy nepolíbil na rty? Za celou tu dobu, co si zahrával s jejím tělem a její myslí ji ani jednou nepolíbil. Bál se snad, že by to v něm mohlo vyvolat nějaké emoce? Co když ano? Bylo to poslední, co jí zbylo, musela to zkusit. Jenom počkat na tu správnou chvíli.

Oblékla se, učesala a namalovala. Decentně, jak to měl Damon rád. Vlasy nechala rozpuštěné, aby zakryly dvě malinké ranky na zadní straně krku. V posledních dnech z ní pil pravidelně, ale nikdy nenadělal velkou spoušť. Stopy po kousnutí byly tak malé, že by si je kdekdo mohl splést s pihami. Zvonek zazvonil právě včas. Elena šla otevřít.

„Hm, vypadáš skvěle.“ Damon se olízl a vešel.

„Caroline na mě bude čekat,“ řekla a doufala, že se nebudou dále zdržovat.

„Klídek,“ zasmál se a rozhlédl. „Ukaž.“ Otočil ji k sobě zády a odhrnul ji vlasy stranou.

„Myslím, že si toho nikdo nevšimne,“ pípla.

„Proč sis je nezakryla?“ zamračil se. „Jdi to nahoru napravit.“ Plácl ji hravě po zadku. Choval se, jako by se nic nedělo, jako by byli pár, tak bezstarostně. A ona jenom se strachem čekala na okamžik, až zase dostane chuť. Neřekla nic, jenom vyběhla nahoru do prvního patra a rychle vzala tubičku s make-upem. Netrvalo to dlouho a dvě malé pihy byly pryč. Seběhla zase dolů a vzala do ruky tašku.

„Počkej ještě jedna malá úprava.“ Přistoupil k ní a zajel jí rukama pod šaty. Ani se nepohnula, když jí stáhnul kalhotky a zahodil je pryč.

„Tohle nebudeš potřebovat.“ Usmál se sladce.

„Damone, nemůžu jít takhle.“ Ohradila se, ale nic neudělala.

„Moc na výběr ale nemáš, co?“ Popadl ji za ruku a vytáhl ven směrem k autu.

 

Slavnosti vítání léta byly spíš něco jako pouť. Pár kolotočů, stánky se suvenýry, občerstvením, spousta lidí, smějících se párů, hudby a známých. Elena procházela lidmi zavěšená na Damonově ruce a snažila se ignorovat jejich zvídavé pohledy. Všichni v Mystic Falls věděli, že chodila s jeho bratrem a jejich oči, které ji teď propalovaly, byly nesnesitelné. V dálce spatřila odlesk zářivě blonďatých vlasů.

„Caroline,“ vydechla a otočila Damona jiným směrem. Neustála by její vyčítavý pohled a musela ho oddálit aspoň do té doby, než se jí ten nový drb donese od někoho jiného.

„Čeho se bojíš? Vždyť jsi se mnou šťastná, proč by ses za to měla stydět?“ Přitáhl si ji blíž a vzal ji kolem pasu.

„Damone dost, copak to nevidíš?“ Odtrhla se od něho.

„A co uděláš? Rozkřičíš to tu všude kolem?“ Zvedl pobaveně jedno obočí.

„Co když ano?“ prskla. Damon se zamračil.

„Ještě pořád máš co ztratit.“ V hlase mu zazněla výhružka a na malý okamžik se mu oči podlily krví. Nikdo si toho naštěstí nevšiml.

„Jsi si tím tak jistý?“ zúžila podezíravě oči a snažila se v Damonově tváři něco vyčíst. Pobaveně se ušklíbl, pak ji chytil za ruku a přitáhl si ji její obličej co nejblíže.

„Můžeme to zkusit,“ zašeptal.

„Pusť mě.“ Trhla s rukou, ale Damon sevření nepovolil.

„No tak, Eleno, křič. Křič o pomoc.“ Vyzývavě sledoval její zoufalý obličej.

„Mlč!“ Skoro ho okřikla, ale na poslední chvíli ztišila hlas.

„Možná by sme si tu hádku měli vzít někam jinam.“ Popadl ji za paži a táhnul pryč davem od Caroline.

„Kam?“ zajíkla se, ale už viděla, jak Damon míří k jejich škole, na jejímž pozemku se na víkend kolotočáři usídlili.

„Už mě nebaví tě poslouchat.“ Trhl s ní, aby zrychlila.

„Můžeš sakra přestat? Chováš se jako blázen!“ křikla na něho, když už procházeli chodbami školy.

„Eleno,“ řekl smutně a zastavil se. „Opravdu mě mrzí, že se musíme pořád hádat.“ Zakroutil hlavou.

„Cože? Nechovej se jako by sme byli pár, proboha!“ Pohlédla na něho zhnuseně.

„A co teda potom sme? Milujeme se, Eleno, nevidíš to?“ Zvedl ruku, do které měl propletenou tu její. Pokusila se ji vytrhnout.

„Tys úplně přišel o rozum!“ Nevěděla, co víc by mu měla říct, aby se vzpamatoval. Navíc měla strach, co řekne přátelům, známým, Stefanovi?

„Na tohle nemám čas.“ Zamračil se a zase ji táhnul chodbou. „Chci se ještě povozit na kolotoči a ne se zdržovat s tebou.“

„Tak se nezdržuj!“ Ozvěna jejího hlasu se nesla chodbou. Zabočili do jedné ze tříd. Byla to jedna z těch pokrokových učeben filozofie a všude byly jenom sedačky a gauče. Nikdy si ten předmět nezapisovala a zdálo se, že už ani nezapíše.

„Damone dnes ne, prosím.“ Roztřásla se.

„Buď zticha,“ odsekl a posadil se do jedné velké pohovky.

„Někdo nás tu najde.“ Stoupla si před něho a pozorovala, jak jeho ruce zajeli pod její šaty. Nevěděla, co se jí hnusí víc, jestli jeho ruce, nebo jiné části těla.

„Posaď se.“ Přitáhl si ji blíž a ona si na něho obkročmo sedla.

„Fajn,“ vzdychla odevzdaně a usadila se, pak se zahleděla někam za jeho záda, aby se mu nemusela dívat do tváře. Rukama jí bloudil po krku, až našel zapínání řetízku.

„Co to děláš?“ Že jí sundal přívěšek se sporýšem, si uvědomila, až byl pryč.

„Teď se se mnou pomiluješ a bude se ti to tak líbit, že budeš vzdychat moje jméno.“ Ovlivnění bylo snadné a Elena jenom přikývla. Damon si pak spokojeně rozepnul kalhoty a nechal dívku na klíně, aby odvedla zbytek práce.

 

„Neviděl jsi Elenu?“ Zamračila se Caroline na Tylera.

„Nejspíš tu bude někde s Bonnie.“ Mávl rukou a chtěl svoji dívku odtáhnout na další atrakci.

„Čau lidi.“ Zjevila se Bonnie z davu a obdařila je zářivým úsměvem. Caroline vrhla na Tylera pohoršený pohled a vzala si čarodějku stranou.

„Neviděla jsi Elenu?“ položila jí stejnou otázku.

„Neviděla.“ Zakroutila hlavou a rozhlédla se, jako by čekala, že se i ona zjeví.

„Něco se mi na tom všem nezdá.“ Caroline se mračila a na každého, kdo prošel, vrhala podezřívavé pohledy.

„Myslíš na kolotočích?“ Zvedla čarodějka tázavě obočí.

„Ne!“ Založila si ruce na prsou. „Myslím Elenu a Damona,“ řekla spěšně. „Jsou často spolu, příliš často a Elena se chová… „“

„Divně,“ doplnila ji Bonnie a přikývla.

„Přesně tak.“ Rozhodila Caroline rukama. „Poslyš, půjdu ji najít, chci si s ní o tom promluvit. A vůbec, proč jsi to neudělala už dávno?“ Otočila se ještě na čarodějku.

„Ani nevím. Nezdálo se to podezřelé, dokud jsi nepřijela.“ Provinile sklopila oči.

„Fajn, fajn.“ Mávla upírka rukou. „Pohlídej Tylera, ať mi tu nikoho nepokouše, já půjdu najít Elenu.“ A zmizela mezi davem důchodců.

Zaslala: Night.Being