Love changes us II. – Is he really gone? (1)
O osm měsíců později…
„Hodně štěstí, zdravý. Hodně štěstí, zdravý! Hodně štěstí milá Caroline.“ Po pokoji zněl mámin hlas. Dnes je den, kdy mi je devatenáct let. Koukla jsem do obývacího pokoje a spatřila jsem velký transparent s nápisem Sladkých devatenáct, Caroline.
Usmála jsem se na mámu, která zářila štěstím. Byla velice spokojená. V práci se jí dařilo a v Myctic Falls přestali řádit všelijací upíři, takže teď vyšetřuje vraždy, které zavinili obyčejní lidé.
„Děkuji.“ Objala jsem ji. Sfoukla jsem devatenáct svíček na dortu a rozbalila balíček, který mi máma podala s blahopřáním. Otevřela jsem krabičku, ve které byl nádherný náhrdelník. „Páni, mami, ten je překrásný. Musel být strašně drahý.“
Vzala mě za ruku a přisedla si ke mně na postel. „Zlatíčko, máš narozeniny. Cenu opravdu řešit nemusíš. A teď rychle vstávat, do sprchy a obléct se. Máš sice narozeniny ale taky školu. A tu zameškávat nemusíš.“
Máma odešla z pokoje a já jsem otevřela skříň a začala jsem hledat oblečení, které si vezmu na sebe.
„Slečno Forbesová, odpovíte mi na mou otázku?“ ptal se náš fyzikář.
„Prosím?“ zeptala jsem se. Tohle je už třetí hodina, kdy na mě učitel křičí, že nedávám pozor. „Promiňte, jen jsem se zamyslela.“
„Celou hodinu koukáte jen a jen z okna. Tohle je už třetí otázka, na kterou se Vás ptám, a Vy opět nevíte odpověď. Má vůbec cenu, aby jste tu seděla?“
Než jsem na to stačila zareagovat, vešel do třídy nějaký prvák. Pošeptal něco fyzikáři do ucha a hned odešel. Učitel na mě ukázal prstem. „Paní ředitelka si Vás volá do ředitelny.“
Vzala jsem tašku, která byla položená pod lavicí a naházela do ní učebnici a sešit. Rozloučila jsem se s ním a odešla směr ředitelna.
Zaklepala jsem na dveře a vstoupila dovnitř.
„Caroline, ráda tě vidím, posaď se. Vím, že máš dnes narozeniny, tak vše nejlepší,“ popřála mi.
„Děkuji, potřebovala jste se mnou mluvit?“ zeptala jsem se.
„Caroline, učitelé mi říkali, že si dneska, jak bych to řekla… trochu mimo.“
„Já se omlouvám, paní ředitelko, ale moc jsem toho dnes v noci nenaspala, nebylo mi úplně nejlíp.“
„Já to chápu, Caroline. Ale musíš si uvědomit, že tvoje školní docházka není zrovna dvakrát dobrá a tak, když tu zase po dlouhé době jsi, bys měla dávat pozor a ne zasněně koukat z okna.“
„Já vím, nebojte. Už se to nebude opakovat,“ slíbila jsem.
„Dobrá, už můžeš jít. Do hodiny se už vracet nemusíš, stejně bude za chvíli zvonit.“
„Na shledanou.“
„Vlastně, Caroline, ještě počkej. Přišly ti sem nějaké květiny.“
Podala mi vázu s rudými růžemi. „A nevíte, kdo je poslal?“
„Bohužel ne.“
S taškou plnou potravin v jedné ruce a s růžemi v druhé, jsem se snažila odemčít dveře. Otevřel jsem je a tašku odložila v kuchyni. Chtěla jsem si sednout na gauč, když najednou odněkud vyskočili mí kamarádi včele s Elenou, Mattem a Bonnie. „Všechno nejlepší, Car!“ křičeli.
Vhrkli mi do očí slzy. „Lidi, co tu děláte?“
Objaly mě Elena s Bonnie. „Máš devatenáct. To se musí oslavit.“ Dva spolužáci zapnuli rádio a má narozeninová oslava začala.
„Chápeš to? Já vůbec nevím, co mám dělat,“ stěžovala si mi Daniela, spolužačka z francouzštiny.
„Omluv mě na chvíli,“ poprosila jsem ji. Nalila jsem si sklenici vína, toho večera už asi pátou, a odebrala jsem se do svého pokoje. Na oslavování jsem opravdu náladu neměla. Se sklenicí jsem přešla k váze s růžemi. Vlastně jsem si je ani nestihla pořádně prohlédnout. Brala jsem do rukou jeden květ po druhém a asi u dvanáctého jsem si všimla, že na jednom z lístků je něco napsáno.
Byly na něm napsaná nějaká čísla. Že by telefoní číslo? Popadla jsem mobil a vyťukala číslo. Chvíli to vyzvánělo.
„Halo?“ ozvalo se.
Nemohla jsem tomu uvěřit! Ten hlas… „Klausi?“
Zaslala: Markýz