Helpless (12) – Poslední šance

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 15+.

 

Když se konečně vzbudila, venku už byla nějakou dobu tma. Pomalu otevřela oči a zjistila, že je stále ve své noční můře a to v Damonově pokoji. Nepohnula se, měla strach, že by si tím znovu přivodila bolest. A pak si vzpomněla. Vyléčil ji. Znechucením se jí znovu zvedl žaludek. Tělo měla napůl zamotané v roztrženém županu a napůl v dece, kterou dostala přídělem. Čelo se jí orosilo potem. Zavřela zas oči a snažila si vzpomenout, co se jí zdálo, ale sny v ní zanechaly jen nepříjemný pocit a tlak mezi žebry. Chtělo se jí plakat, ale nedokázala v sobě najít tu sílu.

Pomalu se na posteli posadila a rozsvítila Damonovu lampičku na nočním stolku. V místnosti byla sama. Její batoh stál v koutě a na křesle byl položený tác s jídlem. Uvědomila si, že má docela i hlad, ale neodvážilo ji ani napadnout, že by snědla něco, co jí Damon připravil.

Opatrně vylezla z postele. Snažila se, být tak tichá, jak to jen šlo. Po špičkách došla až ke svému batohu a rychle odtamtud vysypala všechno oblečení. Spolu s ním na zem vypadli i nějaké kosmetické potřeby a její vlastní mobil. Srdce jí poskočilo. Popadla to nejpotřebnější a konečně se oblékla. Pak vzala do ruky mobil. Prohlédla zprávy, ale byly vymazané, pak fotky, ale byly pryč, nakonec se podívala do kontaktů a v těch našla jediné číslo – Damonovo. Sklopila hlavu a zatnula zuby. Všechno jí smazal, celý její život. Zajímalo ji, jestli to udělal i s jejím notebookem. A kde vlastně byl? Předpokládala, že bude vyčkávat někde poblíž, aby jí mohl znovu znepříjemnit život hned po tom, co se vzbudí, ale zdálo se, jako by byla v domě sama. Věděla, že by ho neměla podceňovat a penzion byl velký, ale přesto zkusila jít ke dveřím a otevřít je. Byly odemčené.

Otevřela je a strčila hlavu do černočerné tmy chodby. S mobilem strčeným v kapse se podél stěny vydala známou cestou ze schodů. Nechtěla rozsvěcovat, aby neupoutala pozornost v případě, že by se Damon pohyboval někde v blízkosti domu. Obývák byl prázdný a osvětloval ho jenom naoranžovělý oheň z krbu. Tady Elena konečně viděla. Na stolku vedle gauče stála nedopitá sklenice od burbonu. Zdálo se, že je její věznitel opravdu pryč. Pohltila ji vlna poslední naděje.

Vedle pohovky ještě stále stála taška z nákupu. Většina věcí už byla odnesená do lednice, ale něco tam přece jenom zůstalo. Trochu pečiva a džus. Nečekala a pomalu se k papírovému sáčku přiblížila, vyndala, na co měla chuť a sedla si na sedačku. Polykalo se jí těžko, protože jí nervozita a strach stále svíraly hrdlo, ale nakonec se přece jenom najedla. Kručení v žaludku ustalo a Elena šla prozkoumávat zbytek domu. Kuchyně byla prázdná a některé místnosti zamčené, do sklepa nešla, bála se tam, ale když nahlédla aspoň dolů ze schodů a zakřičela Damonovo jméno, ozvěna se nesla prázdním prostorem tak dlouho, až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Nikdo jí však neodpověděl. Chvíli zůstala stát na schodišti a vyčkávala. Naslouchala tichému penzionu, ale jediné, co byly její lidské uši schopné zachytit, bylo klidně praskání pálícího se dřeva.

Po špičkách vyběhla zase nahoru do Damonova pokoje, jak si její oči pomalu zvykly na tmu v domě, všimla si, že je zvenčí na dveřích nechaný klíč, vzala ho a zamkla pokoj, pak utekla přes chodbu do místnosti, kterou obyčejně obýval Stefan. Tam se cítila v bezpečí. Tiše zavřela dveře a rozhlédla se. Měsíční světlo se procházelo velkým oknem a ozařovalo Stefanův rozepsaný deník. Zahlodala v ní zvědavost. Mohla by vzít pero a naškrábat mu tam vzkaz, ale co by napsala. Po tom, jak se na ni díval, když přinesl jídlo z obchodu, se bála jakéhokoliv kontaktu s ním. Ale když neudělá nic, může zůstat ve spárech toho monstra Damona napořád.

Přecházela po pokoji sem a tam a v hlavě jí vířily myšlenky, jak se z toho všeho dostat. Může to zkusit? Měla by to zkusit? Napadl ji další plán, který by stejně nejspíš nevyšel, ale když to nezkusí, nebude to vědět. Srdce se jí vzrušením znovu rozbušilo. Několika dlouhými a rozhodnými kroky přešla ke Stefanovu stolu a otevřela jeho deník, nečetla si obsah a rychle nalistovala poslední stranu. Ruce se jí zapotily nedočkavostí. Tady Damon určitě hledat nebude. Namočila pero do kalamáře s tuší a začala psát:

Pomoz mi. Je to Damon, ubližuje mi!

Prosím, věř mi!

Elena

Venku zahoukala sova, Elena se vyděsila a zpocené prsty jí sklouzly po namočeném peru až na papír. Udělala se kaňka, do které se jí jeden z prstů omylem namočil. Lekla se a srdce se jí na chvíli zastavilo. Pak pero roztřeseně odložila a snažila se černý flek utřít do svých riflí. Nešlo to tak dobře, jak by chtěla, ale nakonec nešlo skoro nic vidět. Na příjezdové cestě zastavilo auto. Žaludek jí znovu udělal kotrmelec a ona deník rychle zavřela. Ve stejnou chvíli jí začal zvonit telefon. Nadskočila a rychle ho vytáhla z kapsy. Ani se nepodívala na číslo, které jí volalo a tiše to zvedla:

„Kdo je tam?“ zašeptala.

„Eleno? Tady Bonnie, jsi v pořádku? Jenom kontroluju.“ Její hlas zněl bezstarostně.

„Bonnie.“ Vyděšeně polkla. Teď byla její šance. „Musíš mi pomoct,“ hlesla ustrašeně. Hlavní dveře zrovna bouchly.

„Co? Stalo se něco?“ Do kamarádčina hlasu se okamžitě vloudila panika.

„Prosím, pomoz mi, zavolej Stefana, napsala sem mu vzkaz do… „“ odmlčela se, Damon zezdola zavolal její jméno. „Už je tady, Bonnie.“ Elena pomalu zacouvala až do nejvzdálenějšího rohu místnosti a sesunula se na podlahu.

„Kdo? Eleno? Co se děje?“ Bonnie křičela do telefonu tak hlasitě, že to musel slyšet i upír na sto mil daleko.

„Pššt, nebo mě najde, prosím, Bonnie přijeď a… „“ v tu ránu se dveře rozletěly. Lekla se a upustila mobil na zem. Damon u ní byl během sekundy, nejdřív zvedl mobil a přiložil si ho k uchu.

„Jsi tam?“ Elena slyšela panikou naplněný hlas čarodějky, jak doléhá až k ní.

„Ne,“ vydechla skoro neslyšně, když viděla Damonovu tvář, jak se vzteky křiví. Pak telefon rozdrtil v ruce.

„Prosím, ne,“ skrčila se do kouta ještě víc, když už se pro ni natahoval.

„Stokrát jsem ti říkal… „“ chytl ji za paži a vytáhl na nohy, „že se máš chovat slušně.“ Čekala, že ji uhodí nebo jinak ublíží a tak se jenom krčila.

„Cos jí řekla?“ zatřásl s ní.

„Nic,“ vypískla a stále se snažila dostat nadloktí z jeho spárů. Chytil ji pod krkem a upřeně se na ni zadíval.

„Co jsi jí řekla, Eleno?“

„Aby mi pomohla a zavolala Stefana,“ odpověděla dívka popravdě, vlivu se ubránit nemohla, sporýš už nepila a náhrdelník na sobě taky neměla.

„Huso pitomá.“ Odtáhl ji od sebe a odhodil doprostřed místnosti. Překvapeně zamrkala a probrala se.

„Damone, prosím, neubli… „“ nadechla se, ale to už ji znovu tahal na nohy, byla si jistá, že na své paži bude mít modřinu a pořádnou.

„Nechtěl sem to udělat, víš.“ Hlas měl naplněný zuřivostí. „Ale ty mi nedáváš jinou možnost.“ Napřáhl se.

„Ne!“ Křikla a zakryla si rukama obličej. Žádná rána ale nepřiletěla.

„Co to je?“ Vzal její ruku a hleděl na malý flíček na prostředníčku.

„Nic.“ Vytrhla mu ji, ale to už mu došlo, co se stalo, pohlédl na Stefanův stůl s deníkem a pak zase zpátky na ni. Brada se jí roztřásla. Damon ji pustil a šel knížečku otevřít. Fakt, že najde její vzkaz, byl víc než jasný. Nečekala, co udělá a dala se do běhu. Po chodbě, pak ze schodů, ale to už ji někdo zase držel zezadu za vlasy.

„Au!“ Vykřikla a ucítila, jak několik pramenů opustilo její hlavu.

„To jsi opravdu tak naivní a myslíš si, že mi to nedojde?“ řval a nakláněl Elenu nad schody. Ta se jenom snažila udržet si tolik vlasů, kolik to jen šlo.

„Damone, prosím!“ Vykřikla a oči se jí zalily slzami bolesti.

„Dost!“ Křikl a naklonil ji ještě víc. „Ubližuju ti opravdu nerad, ale ty si za to můžeš sama.“ Pak už jenom cítila, jak její tělo naráží do tvrdých dřevěných schodů. Měla štěstí, když se konečně přestala točit, byla stále lehce při vědomí jenom se spoustou oděrek a velice bolavou hlavou. Ačkoliv bylo šero, viděla, jak k ní Damon sestupuje.

„Nezabiju tě, ovšem, že ne.“ Zase si mluvil pro sebe. „Máš v sobě stále moji krev a upíra z tebe mít nechci.“ Obešel ji a pozoroval, jak se snaží poskládat ze země. „Někdo už bude určitě na cestě sem a já se musím pojistit, aby se nikdo nic nedozvěděl.“ Šly na ni mdloby a slyšela jenom, jak Damon odešel do obýváku a pak bleskově vyletěl po schodech.

„Stefanovi bude těch deníků určitě líto, ale je tvoje vina, že o ně musí přijít.“ Pokračoval v monologu, zatímco znovu scházel po schodech. Hlava se jí zatočila, když si pokusila sednout.

„Co s nima uděláš?“ Zaskřehotala nepřirozeným hlasem.

„Spálím je, zlatíčko, přesně, to udělám.“ Viděla, jak zahodil už nepotřebné sirky do kouta a ze Stefanového pokoje se začínalo kouřit.

„A co uděláš se mnou? Co řekneš ostatním?“ Zavřela oči, aby neviděla roztočenou místnost.

„O tebe už je postaráno, ten otřes mozku ti ukáže, že si se mnou nemáš zahrávat.“ Položil si jednu ruku na čelo a druhou na zátylek. „A ze mě bude hrdina.“ Otevřela oči a vzhlédla Damonovi do tváře ozářené lehkým světlem z krbu. Byl na ní výraz naprostého šílenství. O vteřinu později se ozvalo křupnutí a Danom sám sobě zlomil vaz. Pak se jeho bezvládné tělo svezlo na zem a Elena konečně upadla do bezvědomí.

 

Když Stefan dostal myšlenkovou zprávu od Bonnie plnou paniky, nečekal, nechal auto stát na silnici a tryskem se rozběhl zpátky k penzionu. Pro upíry bylo cestování autem pohodlnější, ale on věděl, že upíří rychlostí může přijít Eleně na pomoc za několik minut.

Doběhl až k penzionu a našel vrchní patro částečně v plamenech, rozrazil hlavní dveře a z nich se vyvalil oblak dýmu. Přesto se zhluboka nadechl a mezi všemi těmi vůněmi našel Eleninu, byla blízko. Proletěl chodbou a skoro by zakopl o Damona, přeskočil ho a zvedl bezvládnou Elenu do náruče. Vynesl ji ven, položil do bezpečné vzdálenosti od domu a vrátil se pro bratra, pak teprve zavolal hasiče se sanitkou a modlil se, aby se jeho očividně mrtvý bratr probral dřív, než dorazí zdravotníci.

***

„Eleno?“ odkudsi k ní přicházel hlas. Neposlouchala ho, nechtěla se nechat vyrušit ze svého sladkého spánku.

„Ještě spí?“ Ozval se druhý, mužský hlas.

„Měli byste ji nechat odpočívat,“ řekla Meredith.

„Až se vzbudí, dáte mi vědět?“ teď už poznala hlas Damona.

„Jistě.“ Slyšela zavírání dveří a pokoj ztichnul. Ozývalo se tam jenom tiché pípání přístrojů. Elena ale neotvírala oči, chtěla si získat tolik času na přemýšlení, kolik jenom mohla. Chtěla si srovnat v hlavě, co všechno je ochotná udělat pro to, aby se zachránila. Zatáhnout své přátele do nebezpečí? Přinutit Damona zapálit dům? Shodit ji ze schodů? Znásilnit? A pro co? Aby od něho měla pokoj? Možná že kdyby se mu vzdala hned na začátku, mohla si všechno to trápení ušetřit. Možná že by ho to časem přestalo bavit? Možná ho baví dívat se, jak se cuká, jak se snaží, jak se pere?

Všude samé možná, samé otázky a žádná odpověď. Vzdychla a pomalu zvedla víčka. To, že byla v nemocnici, ji nijak nepřekvapilo, květiny na stole u okna, ovoce na nočním stolku vedle postele a za prosklenou stěnou do chodby Meredith, Alaric, Bonnie a Damon. Žaludek se jí sevřel. Co všechno už jim stačil říct? Ani nestačila zapřemýšlet a už se i přes protesty Meredith hrnuli dovnitř.

„Eleno, jsi v pořádku?“ Damon u ní byl první a starostlivě ji držel za ruku.

„Co se stalo?“
„Viděla jsi někoho?“ Následoval Alaric a za ním Bonnie. Znovu si prohlédla všechny tváře a než odpověděla, změřila si Damonův obličej plný strachu. Byl zády k ostatním, a když se na něho podívala, usmál se na ni tak hrozivě, až jí naskočila husí kůže.

„Je mi fajn,“ vydechla pak tiše.

„Říkala sem vám, že by měla ještě odpočívat.“ Pokrčila rameny Meredith.

„Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ Přelétla je pohledem.

„Asi patnáct minut, dělali jsme ti všechny možné testy, ale měla bys být v pořádku, dala jsem ti trochu… „“ vysvětlila a odmlčela se.

„A jak dlouho jsem spala?“ zeptala se znovu. Měla pocit, že spala aspoň roky.

„Když tě dovezli, byla jsi už při vědomí a něco sis mumlala, ale pak jsi kolem třetí konečně usnula, takže asi dvanáct hodin.“ Objasnila Meredith.

„Aha,“ hlesla Elena a zahleděla se z okna.

„Damon tady u tebe čekal celou noc až do teď,“ řekla ještě doktorka, jako by mu za to chtěla udělit metál.

„Opravdu?“ podívala se na upíra, a i když se jí vděčný výraz vykouzlit nepodařil, alespoň vyloudila škleb dost podobný úsměvu.

„Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo.“ Stiskl její ruku ještě pevněji, až ji to skoro bolelo.

„To je dobrý, nic mi není, cítím se fajn,“ zašeptala a stále pozorovala jeho nerozluštitelný obličej. Rozhodně by si zasloužil minimálně Oscara.

„Psala jsem Caroline a ona mi konečně volala, že přijede.“ Ozvala se Bonnie.

„Vážně?“ zvedla Elena překvapeně obočí a nevěděla, jestli se má radovat, nebo bát.

„Přijede i s Tylerem.“ Dodala jen tak mimochodem.

„To bude fajn.“ Kývla. Pak si všimla, že za prosklenou stěnou se objevil Stefan a automaticky vytrhla Damonovi svoji ruku.

„Nebýt Stefana, tak tam oba uhoříte.“ Podotkl Alaric, když si všiml, na koho se dívá. Elenin vděčný pohled tentokrát nebyl hraný ani trochu. Stefanův zmučený obličej, když se na ně díval, jí však skoro vehnal slzy do očí. Co si o ní teď asi myslí?

„Tak my tě necháme odpočívat, kdybys něco potřebovala, stačí zmáčknout to červené tlačítko vedle postele.“ Ukázala Meredith a vystrkala všechny ven z jejího pokoje. Elena zase osaměla.

 

V nemocnici strávila ještě dva dny na pozorování. I když už první den bylo jasné, že upíří krev, kterou jí Meredith dala, vyléčila všechno, neprotestovala a vlastně byla za spaní pod věčným dozorem i ráda. Ani Damon ani Stefan se u ní za celou dobu neukázali a jí to skvěle vyhovovalo. Když pro ni třetí den přijel Alaric, doprovázela ho i Caroline a Damon.

Teď to teprve bude zábava. Ozvalo se jí v hlavě a Elena si uvědomila, že tu větu jí do mysli vložil on.

Zaslala: Night.Being