Těžká zkouška (14)

„Takže tkáň je soubor morfologicky podobných buněk, které plní určitou funkci,“ mumlala jsem polohlasně právě naučené fráze, zatímco z vedlejšího pokoje se ozývalo hlasité dunění bubnů a kvílení elektrické kytary.

„Buňky tvořící tkáň mohou být stejného typu, existují však… em, existují však… tkáně, které… Kruci!“ Vztekle jsem praštila učebnicí o postel, na níž jsem byla v tureckém sedu usazená, a s odhodlaně sevřenými rty jsem Jeremymu vyrazila vyčinit.

Chystala jsem se k němu vtrhnout bez zaklepání, vzala jsem za kliku a stiskla ji, ale vstoupit mi nebylo dovoleno.

„Jeremy! Otevři ty dveře!“ Zakřičela jsem ve snaze přehlušit vyřvávající hudbu a pro všechny případy na něho ještě zabouchala.

„No tak, slyšíš?! Můžeš to aspoň ztlumit?! Potřebuju se učit!“  Ani další zabušení nemělo žádný valný výsledek.

Nabroušeně jsem do zamčených dveří kopla, čímž jsem si okamžitě zajistila ostrou bolest vystřelující do kotníku. Sprostě jsem zaklela, kulhavou chůzí se vrátila k sobě, kde jsem popadla biologii pro střední školy a vydala se hledat klid do prázdné kuchyně.

Po pár desítkách uplynulých minut jsem však zjistila, že burácející hudba nebyl ten hlavní problém, který mi bránil v soustředění.

Byl jím Damon, samozřejmě.

Od včerejšího večera, kdy jsme se políbili, mi nenapsal ba ani nezavolal.

A co vlastně čekám? Že zazvoní s kytkou růží u našich dveří? Ne, Damon není ten typ, co by dokázal vydržet ve vztahu. Tak proč na to musím pořád myslet, proč si ho představuju po mém boku?

Už ráno jsem si rázně zakázala učinit první krok, ačkoli jsem měla nutkání hned několikrát za dopoledne.

Samu sebe jsem častovala různými nevybíravými, až urážlivými jmény za to časté kontrolování mobilu ležícího vedle rozevřené učebnice.

Znovu jsem se přinutila sklopit zrak do knihy a s novou vervou se začetla do textu, u čehož jsem si nevědomky začala na prst namotávat pramínek vlasů. V mžiku mi na mysli vytanula vzpomínka, kdy mi Damon při polibku pomocí nenásilného zatáhnutí za kadeře zaklonil hlavu a…

„Né, dost už!“ Zakvílela jsem zoufale a se zaduněním nechala klesnout čelo na chladivou desku stolu.

„Snad už ti z toho nehráblo?“

Bratrův hlas mě překvapil v takové míře, že jsem sebou prudce trhla a jen taktak, že jsem se nepřevrátila na zhoupnuvší se židli.

„O čem to mluvíš?“

„O učení. O čem jiným?“ Upřesnil dotaz Jeremy, přičemž raboval v ledničce s hlavou téměř vraženou uvnitř.

„Uh, jo… teda ne… ty někam jdeš?“

„Jo, volal Matt a požádal mě, jestli bych nemohl zaskočit za tu novu servírku. Nepřišla dneska totiž do práce na večerní směnu. Možná tam začnu zase dělat, pokud mě vezmou.“

„To by bylo fajn,“ odpověděla jsem a přidala povzbudivý úsměv.

„Tak já pádím, ať nepřijdu pozdě. Zatím.“ Mávl mi na pozdrav a s jakýmsi lupem z ledničky v ruce mě zanechal samotnou na pospas těm neposlušným myšlenkám.

S rezignovaným povzdechnutím jsem opět obrátila pozornost k biologii, ale snaha se něco naučit neměla dlouhého trvání. Po necelé půl hodince nastala očekávaná událost – zazvonil mobilní telefon. Volajícím bohužel nebyl ten, v koho jsem doufala.

„Matte?“

„Ahoj. Nevíš, kde vězí Jeremy? Měl přijít na sedmou.“

„Odešel už před nějakou dobou. Zkoušel jsi mu volat?“

„Už dvakrát, ale nejspíš to zkusím i potřetí. Díky,“ odpověděl, a pak se ve sluchátku ozvalo jen pípání po zavěšení hovoru.

Divný.

Nestačila jsem se nad tím ani pořádně zamyslet, když se rozezněl domovní zvonek.

Po otevření na mě vykoukly dvě známé tváře, a to Caroline a Bonnie.

„Ahoj, pojďte dál. Neviděly jste náhodou někde venku Jeremyho?“

„Ne. Proč?“ Zeptala se blondýnka.

„Na, tohle leželo přede dveřmi. Je na tom tvoje jméno,“ řekla čarodějka a vrazila mi do rukou malou papírovou krabici.

Co to je a kdo to tu nechal?

Mé jméno bylo na vrchním deklu vyvedeno neznámým, trošku rozmazaným písmem červené barvy.

S holkama v patách jsem se i s balíčkem přesunula do kuchyně ke stolu, kde jsem ho položila, přeřízla provázek a se zatajeným dechem ho otevřela.

„Co to…?“

„Pytlíček z krevní banky?“ Podivila se také Bonnie, jakmile jsem vytáhla jeden ze tří sáčků naplněných krví.

„Proboha!!“ Vykřikla jsem zděšeně, když jsem si přečetla proužek se jménem nalepený na pytlíku.

Stálo na něm Jeremy Gilbert.

„To ne! Ne! NE!“ Opakovala jsem stále dokola. Skočila jsem po mobilu a po paměti vytočila Jeremyho číslo, ale dočkala jsem se jedině opakovaného vyzvánění.

„Nebere to,“ pronesla jsem se slzami na krajíčku.

„Eleno, ta krev není Jeremyho,“ oznámila mi Caroline, jež otevřela druhý sáček a přičichla k němu, „je z prasete.“

„A co ty ostatní?“ Otázala se Bonnie s nadějí v hlase.

„Tenhle taky a ten poslední taky… ale ne,“ tentokrát to byla upírka, komu dělalo problém promluvit.

Nahlédla jsem na dno krabice dle jejího příkladu a cítila, jak mi krev tuhne v žilách.

Ležel tam jeho prsten.

„Něco se mu stalo. Měl zaskočit v Grillu na výpomoc, ale Matt mi volal, že tam nedorazil,“ vysvětlovala jsem a postupně propadala stále větší hysterii.

„Neboj, to se nějak vysvětlí. Půjdu se po něm podívat, vy tu zůstaňte a buďte na telefonu,“ přikázala nám Caroline duchapřítomně a upíří rychlostí vyběhla z domu.

„Bonnie, co použít lokační kouzlo? To by mohlo fungovat,“ obrátila jsem se na spolužačku, která pouze smutně pokrčila rameny a beznadějně rozhodila rukama.

„Je mi to líto, ale ty i Jeremy jste už vlastně technicky zemřeli a… vím jistě, že by to tentokrát nezabralo. Promiň.“

„Ne, Jeremy ne. Nemůžu ztratit už nikoho dalšího,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky a zády opřená o rohovou skřínku jsem se sesunula na studenou kachlovou podlahu. Bonnie ke mně ihned přiskočila, uklidňujícím hlasem na mě promlouvala a hladila po vlasech.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla s hlavou v dlaních, tvrdohlavě odmítaje se zvednout, když se chodbou rozlehlo zacinkání zvonku.

„To jsou určitě oni, dojdu tam,“ doléhaly ke mně Bonniina slova jakoby z velké dálky.

„Caroline mi řekla, co se stalo. Kde je?“ Zaznělo ode dveří naléhavě.

„V kuchyni,“ odvětila kamarádka.

Damon byl ve zlomku sekundy u mě, poklekl přede mnou a s vyvinutím pouze jemného nátlaku mi odtáhl dlaně od uplakaných tváří.

Bez jediného slova vztáhl ruku a soucitně mi setřel slzy z líce.

„Damone,“ šeptla jsem stěží slyšitelně, když jsem k němu zvedla zarudlé oči, načež jsem ho impulzivně objala kolem krku.

Jednu paži mi položil na bedra, zatímco druhou umístil pod kolena a s naprostou lehkostí mě zvedl do náruče.
„Seš celá studená, na té zemi nemůžeš zůstat.“

„Donesu deku,“ oznámila nám Bonnie a spěšně vyklusala po schodech.

Než se i se slibovanou přikrývkou vrátila zpět, posadil mě Damon opatrně na gauč a v tichosti usedl vedle.

„Díky,“ poděkovala jsem kamarádce a vděčně se s nabízenou dekou přikryla. Prokřehlé nohy jsem stočila pod sebe, a hned na to jsem si bez dovolení položila hlavu na Damonovo rameno. Poté, co se Bonnie zase vzdálila, obtočil mi pravačku kolem zad, aby si mě mohl přivinout blíž a levačkou něžně odhrnul oddělené pramínky spadnuvší mi do obličeje.

„Nedělej si starosti. Chtějí nás jen vystrašit, Jeremy bude v pořádku. Brzy ho najdou,“ zašeptal do mých vlasů, a pak do nich vtiskl konejšivý polibek. Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí, objala ho kolem pasu a přitiskla se ještě víc k jeho hrudi.

V danou chvíli mi bylo naprosto jedno, co si o nás myslela Bonnie, cítila jsem se u něho bezpečně a věřila jsem jeho tvrzení, že všechno dobře dopadne.

Navzdory celé téhle situaci jsem intenzivně vnímala Damonovu přítomnost i vůni oblíbené kolínské. Instinktivně jsem pozvedla hlavu a zahleděla se do těch nebesky modrých očí, jež na mě shlížely.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ hlesla jsem podivně zastřeným hlasem, aniž bych uhnula tomu spalujícímu pohledu.

„Věř mi, že není jiný místo, na kterým bych teď byl radši,“ odpověděl s vážným výrazem.

Prsty volné ruky mě jemně uchopil za bradu a zrakem na kratičký okamžik zabloudil k mým mírně pootevřeným ústům, po čemž se velice pomalu sklonil a křehce, jako by mě tím snad mohl nějak zranit, políbil. Ačkoli se naše rty sotva dotýkaly, vzal mi ten polibek úplně dech. Byl v něm cit i něha zároveň smíšená s žárem a touhou, která mnou postupně prostupovala. Uvolněně jsem se tomu oddala a přestala vnímat okolní dění.

Ne však na dlouho.

Damon z venku býval musel zaslechnout nějaký lomoz, protože se odtáhl a naznačil mi, abych vstala.

Jen co jsem tak provedla, otevřely se hlavní dveře a vešel jimi Jeremy; živý, zdravý a po vlastních nohou.

„Jeremy!“ Vykřikla jsem šťastně a rozeběhla se mu v ústrety.

„Jsi v pořádku? Co se stalo?“ Vyptávala jsem se, když jsem ho k sobě tiskla v pevném objetí.

„Prý ležel v bezvědomí na hřbitově, někdo ho musel omráčit a odtáhnout ho tam,“ odpověděl Alaric, i když ta otázka nebyla směřována jemu.

„Neměl jsem tušení, že se Stefan vrátil do města. To on mě našel, a pak zavolal Ricovi,“ vysvětloval Jeremy, jež mě setřásl z ramen a tázavým pohledem loupl po Damonovi, s kterým to ani v nejmenším nehnulo.

„Jo, můj milý mladší bratříček se opět objevuje na scéně. Prozatím inkognito, protože se pokouší získat nějaký informace o tom, co se tady děje.“

„No, však už je načase zjistit něco o těch lidech, co mají tohle všechno na svědomí,“ přikyvovala souhlasně Bonnie.

„A dali jste vědět Caroline?“

„Volal jsem jí. Říkala něco o svačince, a že se uvidíme zítra ve škole,“ nechal se slyšet dějepisář. Přikývla jsem na srozuměnou.

„Já se každopádně musím jít omluvit šéfikovi do Grillu a taky Mattovi. Snad mě vezmou na milost, až jim ukážu tuhle obří bouli,“ povzdechl si Jeremy zkroušeně.

„Odvezu tě tam. Nasaď si ale ten svůj obživovací prsten, kdybys měl zase potřebu vztáhnout pazoury na moje rádio,“ nabídl se Damon a po obhlédnutí našich udivených pohledů rychle dodal: „Co tak koukáte? Neměl jsem ještě příležitost se dneska ničeho napít.“

„Taky bych něco polknul, ale zůstanu tady s Elenou. Přespím na gauči a ráno vás hodím oba do školy, jestli teda nemáš nic proti,“ obrátil se s poslední větou přímo na mě. Odpovědí mu byl můj vděčný úsměv.

Alaric pro mě představoval dost velkou jistotu bezpeční a věděla jsem, že i o Jeremyho je dobře postaráno. S Damonem mu hrozila maximálně nevítaná ranní opice.

Za okny již panovala tma, když se s námi rozloučila i Bonnie a Alaric odkudsi vytáhl láhev tajně ukryté skotské.

S odhodláním jsem nakráčela do kuchyně, kde jsem ony tři zdarma získané igelitové sáčky s krví naházela zpět do krabice a šla je vynést ven do popelnice.

Zavřela jsem za tím povedeným darem plechové víko a o něco více se zachumlala do pleteného svetru, když jsem za sebou cosi ucítila.

„Eleno, mohli bychom si promluvit?“

Na chvíli jsem dočista přimrzla na místě, pak jsem se ale nebojácně otočila a postavila se čelem k postavě opírající se o pilíř naší verandy.

„Stefane. Tak je to pravda, opravdu ses vrátil?“

„Ano. Byl bych rád, kdybyste o tom zatím nikomu neříkali. Kvůli tomu jsem vlastně přišel a… nechoď v sobotu na tu slavnost, mohlo by se ti tam něco stát,“ odpověděl se starostlivým výrazem ve tváři, z místa se však nepohnul.

„Takže teď se o mě zase staráš?“  Nedokázala jsem tu hořkou ironii vytěsnit ze svého hlasu.

„Chápu, že se zlobíš. A nežádám tě, abys jásala nebo se mi vrhla kolem krku. Prostě jsem tě chtěl poprosit, abys svou účast na tom ceremoniálu ještě zvážila. Nebude tam pro tebe bezpečno, přestože není ještě úplněk.“

Poté se odmlčel a já jsem si popravdě nebyla jistá, co si o tom myslet. Jeho znepokojivý výraz vypadal tak upřímně a povědomě, jako u Stefana, kterého jsem znávala.

„Dobře, popřemýšlím o tom,“ řekla jsem nakonec po tom, co jsme se navzájem měřili nic neříkajícími pohledy.

Přikývl a chystal se k odchodu, když jsem se přemluvila k činu.

„Stefane!“ ohlédl se po mně, „děkuju ti za to s Jeremym. A… ráda jsem tě zase viděla,“ dodala jsem a myslela jsem to naprosto vážně.

Usmál se a zničehonic byl fuč.

Zbylo po něm jen neidentifikovatelné chvění kdesi v žaludeční oblasti.

Zaslala: Alalka