Helpless (11) – Naděje

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 18+.

 

Znovu na sebe pouštěla horkou vodu, která se zbarvovala do ruda. Mezi prsty na nohou jí protékala krev z rány na krku a Elena věděla, že teplým proudem tomu moc nepomůže. Bylo jí to jedno. Damon už si užil své a teď jenom slyšela, jak znovu opustil místnost a zamkl ji vevnitř. To jí taky bylo jedno. Měla zas na chvíli soukromí a mohla se v klidu posadit na podlahu, ve které se míchala její hustá krev s mýdlem. Objala si kolena a nechala padající vodu, aby jí masírovala záda. Myšlenky na všechno, co se stalo, jí vířily v hlavě. Pocit studu ji svíral hrdlo a vina zase žaludek. Každou chvíli očekávala bouřlivý příchod Stefana nebo někoho, kdo by ji přišel zachránit. Každým okamžikem doufala, že ji někdo vysvobodí. Věděla, že Stefan by byl natolik diskrétní, aby si detaily nechal pro sebe, a i když se hrozně bála momentu, kdy se mu bude muset podívat do očí, těšila se, až bude tahle noční můra za ní.

Uvnitř ji znovu začal svírat ten nepříjemný pocit prázdnoty a sžíravého svědomí, které ji nenechávalo klidnou. Uvědomovala si, že hrůzy, které si s Damonem prožila, ji na nějakou dobu ještě poznamenají, ale byla si jistá, že už to nebude trvat dlouho. Bude volná, už brzo, už brzo. Ještě chvíli to vydrž, Eleno! Povzbuzovala se. Ještě chvíli.

Stoupla si, vypnula vodu a osušila se ručníkem, který byl nejspíš Damonův, když jí ten její vzal. Vytáhla lékárničku a nejdřív zadržela krev, aby přestala konečně téct a až potom ránu konečně vydezinfikovala. Nakonec vzala dvě malé náplasti a přilepila každou na jednu ranku na krku. Zhlédla svoje dílo v zrcadle, a byla spokojená. Popadla jeden z černých hedvábných županů, určených nejspíš pro návštěvy a oblékla si ho. Oblečení, které nechala na zemi v koupelně, shledala mokré a tak šla do pokoje, aby našla něco suchého. Ovšem batoh byl pryč. Místo něho na posteli našla černý komplet z lesklé látky skládající se z maličkých kalhotek, podprsenky a tmavomodrých šatů sestavených jenom z krajky. Naštvala se. Znovu se ji snažil navléct do něčeho ponižujícího, aby jí dokázal, že má nad ní moc. Jestli si myslel, že si to obleče, byl opravdu naivní. Nasupeně šla ke dveřím, ale byly zamčené. Zabouchala na ně.

„Okamžitě mě pusť ven!“ křikla. „Nebo mi aspoň dones něco normálního na sebe!“ rozzlobeně čekala za dveřmi. Věděla, že ji slyší. Stála tam nejdřív pár minut, a když nikdo nepřicházel, zařvala znovu: „Vím, že mě slyšíš, Damone! Přines mi můj batoh!“ vztek jí dodal na kuráži, ale Damon stále nikde. Minuty utíkaly a Elena to po pár nadávkách a dalším bušení vzdala, sedla si na zem vedle dveřím a trucovala. Jak čas běžel, minuty se protáhly v hodiny a Eleně z tvrdé země asi po jedné hodině úplně zdřevěněl zadek. Vzdala to, stoupla si a šla si vytáhnout nějakou knížku z malé knihovny u okna, pak si sedla do velkého polstrovaného křesla a začetla se. Stále ještě oblečená jenom v županu.

Damon vítězoslavně poslouchal Elenino rozčílení a už dopředu věděl, co všechno má udělat. Čas pro něho nic neznamenal, dokázal sedět v křesle nehybně a vyčkávat i několik hodin. Zato si moc dobře pamatoval, jak nudný může být čas pro člověka a jak frustrující je, když nemá co dělat. Stačilo dát si pár hodin načas, Elena se zklidní, její tělo se uvolní a bude se cítit víc v bezpečí, a když ji pak vystraší, bude vyděšená a povolná jako ovečka. On bude mít aspoň dost času na to, prohledat jí mobil, který si hloupě nechala v batohu.

„Našel jsi něco?“ přiběhla Bonnie ke Stefanovi, když scházel ze schodů. Upír zakroutil hlavou a z jeho obličeje se dal vyčíst jenom vztek, který měl ovšem v poslední době pořád.

„A co tvoje kouzlo?“ zeptal se on na oplátku.

„Nic zvláštního jsem nenašla, ale aspoň se do domu teď nedostane nikdo kromě Alaricka, tebe, Eleny, mě a Jeremyho.“ Pokrčila Bonnie rameny.

„Ani Damon?“ ujišťoval se.

„Pokud ho sem Elena nepozve.“ Zvedla Bonnie odevzdaně obočí a šla do kuchyně za Alarickem.

„Všechno proběhlo, jak mělo?“ zajímal se od dřezu, kde myl nádobí. Rozhodl se místo pití věnovat svůj volný čas domácím pracím.

„Ano,“ odpověděla čarodějka a sedla si ke kuchyňskému stolu.

„A ty jsi něco našel?“ odložil poslední talíř na odkapávací plochu a otočil se k nim ještě s hubkou v ruce.

„Nic, co by naznačovalo cizí přítomnost.“ Zakroutil hlavou a posadil se vedle Bonnie.

„To je zvláštní.“ Zamyslel se Alarick.

„Dala bych ruku do ohně za to, že to byl Klaus. Nebylo by to poprvé, co se spojil s nějakou čarodějkou, která by mu pomohla zamaskovat stopy.“ Uvažovala Bonnie nahlas.

„Nebo by to mohlo být něco úplně jiného.“ Přidal se k ní Alarick.

„Myslím, že na to jdeme od špatného konce.“ Rozhodl nakonec Stefan a zase si stoupnul. „Zajedu do penzionu pro nějaké knihy.“

Ze čtení Eleniných textových zpráv ho vyrušil jeho vlastní mobil. Nečekal a zvedl ho.

„Nazdar bráško,“ řekl skoro až posměšně.

„Damone.“ Stefan promluvil a jeho bratr moc dobře slyšel, jak zadržoval vztek, který v něm z nějakého záhadného důvodu bublal. „Jedu do penzionu a všiml jsem si, že už je dost pozdě, nemám se stavit do obchodu a vzít Eleně něco na jídlo?“ Damon slyšel, jak zaskřípl zuby.

„Jasně, to by od tebe bylo velice šlechetné,“ odpověděl sladce. Hned na to se se Stefanem rozloučil a zavěsil. Stoupl si a pomalu se vydal do svého pokoje, kde byla zamčená Elena.

Trhla s sebou, když zámek cvaknul, okamžik na to se ve dveřích objevil Damon.

„Stefan sem jede,“ řekl a jeho obličej byl jako z kamene. Nedokázala z něho nic vyčíst a tak tam jenom seděla s knihou v ruce a pozorovala, co udělá dál. Srdce se jí napětím rozbušilo.

„Vidím, že sis našla zábavu.“ Další bezvýrazná věta. Tušil to? Řekl mu Stefan něco dopředu o jejím vzkazu? Chtělo se jí smát a křičet štěstím. Ještě chvíli a bude volná. Damon prošel pokojem až k ní.

„Au, to bolí,“ pípla, když ji násilím stiskl paži a vytáhl ji na nohy, aby se jí mohl podívat zpříma do očí. Chvíli studoval její výraz, ale Elena nehnula ani jediným svalem.

„A tohle nebolí?“ Jednou rukou hbitě vklouzl po její župan a stiskl jí stehno přesně v místě, kde se jí tvořila modřina.

„Bolí!“ Skoro vykřikla a chtěla ucuknout, ale on ji nepustil.

„Zapojíme Stefana do naší malé hry, co myslíš?“ přiblížil se k jejímu obličeji tak blízko, až se špičky jejich nosů dotýkaly. Uhnula dozadu a zakroutila hlavou.

„Já si ale myslím, že by se mu to líbilo, tobě se to přece dneska líbilo.“ Pustil její nohu a posunul svou dlaň na vnitřní stranu jejího stehna.

„Přestaň!“ ohradila se a znovu se pokusila dostat z jeho sevření. Pustil ji a ustoupil.

„Měla bys ho jít dole přivítat, přiveze ti něco na jídlo.“ Strčil si ruce do kapes.

„Ale… „“ hlesla. Uvědomila si, že se tu nemůže pohybovat jenom v županu. „Potřebuju něco na sebe.“

„Vždyť jsi oblečená.“ Ušklíbl se Damon, odešel k posteli, drapl spodní prádlo a košilku a odnesl ho do jednoho ze spousty šuplíků.

„Damone, prosím,“ zašeptala zoufale.

„Damone, prosím.“ Parodoval její vysoký hlas. „Když už si konečně zapamatuješ, že na mě žádné prosby neplatí.“ Znovu ji vzal za nadloktí a táhl ze dveří ven.

„Pusť mě, já tam nemůžu! Slyšíš?“ do očí by se jí skoro nahnaly slzy a župan se jí rozvazoval. Nakonec se vzdala a nechala se táhnout ze schodů dolů, hlavně když zůstane dostatečně zahalená.

„Tady máš batoh.“ Postrčil ji k sedačce, na které nevinně leželo její jediné zavazadlo. „Když se stihneš ještě obléct, můžeš.“ Usmál se samolibě a Elena slyšela bouchnutí dveří od auta před domem. Chvíli si představovala, jak Stefan doběhne, praští Damona a ji si odnese pryč. Nic takového se ale nestalo. Upír pomalu otevřel dveře, a když ji spatřil a jejich pohledy se setkaly, okamžitě uhnul. Čekala, co udělá, neztrácela naději a pořád doufala, že se něco stane.

Stefan šel k Damonovi. V obličeji mu cukaly všemožné emoce. Podal mu papírovou tašku s nákupem, pak chvíli stál. Všichni ztuhli a čekali, co bude následovat. Elena na něho hleděla se studem i nadějí v očích. Ruce zkřížené, aby jí župan zahalil co nejvíc. Všimla si, že Stefan sklouzl pohledem na její krk. Reflexy byly silnější a ona si ošetřené rány okamžitě zakryla dlaní a vrhla vyděšený pohled na Damona.

„Budu přes noc u Alaricka,“ řekl chladně a taky se podíval na Damona. „Zvládneš to tu sám, kdyby někdo… „“ větu nedokončil.

„Neměj obavy.“ Kývl Damon soucitně. Pak se Stefan naposledy podíval na Elenu a otočil se pryč. Vytřeštila oči. To ne! Křičela na ni její mysl. Jak je to možné? Co se stalo? Proč? Cítila, jak její svaly tuhnout hrůzou a svět kolem ní se hroutí. On nic neudělal. Nic! Zůstane tu s Damonem sama, zase. Spodní ret se jí roztřásl, když Stefan, její jediná a poslední naděje, bouchnul dveřmi.

„Ne, to ne. To není možné,“ šeptala, aniž by si uvědomovala něčí přítomnost. S pohledem stále přišpendleným na dveře se posadila na sedačku.

Hned jak zabouchl dveře, vrhnul se k autu, nastoupil a nastartoval. Oči se mu podlily krví a bělma zrudla. Stiskl volant a ten se pod jeho nadlidskou silou zkřivil. Vyrazil tak rychle, až pneumatiky naštvaně zaskřípaly.

Takže se nespletl. Byla to pravda. Jak to mohla udělat? Po tom všem, co spolu prožili. Věděl, že byla s Damonem dobrá kamarádka a měli silné pouto. Ale že by to zašlo až tak daleko? Miluje ho? Proč? Proč Elena spí s Damonem? Neubránil se tichému zavrčení a místo k Eleně domů zabočil na cestu ven z města

„Ach Eleno.“ Damon se nemohl posměšně nezasmát. „Opravdu sis celou tu dobu myslela, že tě přijede zachránit.“ Prohýbal se pod náporem smíchu. Dívka vzhlédla uslzenýma očima. Neřekla nic.

„No ovšem, že myslela.“ Upír se přestal smát.

„Proč?“ vřískla. „Proč mi musíš pořád ničit život?“ Stoupla si a z očí jí tekly slzy vzteku.

„Copak to nevíš?“ ve vteřině byl u ní a držel ji za ramena.

„Vím, že sem ti ublížila, a mrzí mě to!“ Kroutila hlavou ze strany na stranu a snažila se v jeho chladném obličeji najít aspoň kousek citu.

„Zeptej se mě znovu,“ vydechl tiše.

„Na co?“ Popotáhla a snažila se dostat ramena z Damonova pevného sevření.

„Zeptej se mě, proč ti nedám pokoj,“ řekl.

„Proč mi nedáš pokoj?“ poslechla a zeptala se. Damon se sklonil k jejímu uchu, nadechl se a odpověděl: „Protože tě miluju.“

„Ne!“ Křikla a vší silou ho odstrčila. „Tohle není láska.“ Rozhodila rukama a na poslední chvíli zachytila župan, který se už zase rozvazoval.

„Ale ano, přesně takhle to má být.“ Kýval Damon hlavou a už zase lačně shlížel po jejím těle.

„Copak nemáš nikdy dost?“ Znechuceně si ho změřila. Neodpověděl. Vzal Elenu za boky a odstrčil ji do sedačky. Zavrávorala a spadla do měkkého gauče. Vrhl se na ni.

„Nebudu mít dost,“ vrčel a strhával z ní župan, „dokud nebudu tak hluboko v tvojí hlavě,“ roztáhl jí nohy, „že mě budeš milovat taky.“

Bránit se bylo zbytečné. Zmítala se, prosila a žadonila. Byl silnější. Strhl jí tenkou látku z jednoho ramene a zatlačil ji tak hluboko do pohovky, aby se nemohla hýbat. Kopala nohama, ale on se násilím dostal mezi ně. Když uslyšela rozepínání zipu, zpanikařila ještě víc. Hlas jí pomalu skomíral od usilovného křiku. Bylo to zbytečné, nikdo ji neslyšel. Když do ní nešetrně vnikl, dům prořízl srdcervoucí výkřik a Eleně do podbřišku vystřelila palčivá bolest.

***

Už se stmívalo, když Stefan konečně zastavil a vystoupil z auta. Celým tělem mu procházely vlny různých pocitů. Vztek byl jedním z těch silnějších, pálil mezi žebry jako rozžhavená pochodeň. Proč ale nemohl setřást tušení, že je něco špatně?

„Ovšem, že to je špatně!“ Křikl, vytrhl malý stromeček rostoucí při krajnici a zahodil ho do hlubin lesa, který se rozpínal podél silnice. Ve spáncích mu pulzovala krev a v kapse vibroval mobil. Ignoroval ho. Bylo jisté, že kdyby jeho srdce mohlo tlouct, tlouklo by teď tak silně, až by to bolelo. Opustil ji, nechal ji na všechno samotnou. A to všechno jenom za přičinění Klause. Mohla ho ještě někdy milovat? Po tom všem?

Více než Elenu vinil za nastalou situaci sebe. Měl se snažit získat ji zpět hned, jakmile dostal svobodu. Vždyť to taky chtěl udělat, ale ona se zdála tak šťastná s Damonem. Dokonce i nechala Stefana, aby udělal špinavou práci, když to potřebovala a on poslechl. Proč by taky ne? Byla to Elena. Jeho Elena. Zajel si rukama do vlasů. Měl by něco dělat? Nebo odjet? Bude vůbec ještě někdy schopný podívat se jim do očí? Byl tak rozzuřený, že si ani nevšiml přicházející bolesti hlavy.

Stefane? Kde jsi? Slyšíš mě? Musíš se vrátit. V mysli se mu rozlehl hlas Bonnie. Na její volání ale neodpověděl. Zatřásl hlavou, aby dostal ozvěnu z uší. Nic pro něj nebylo důležité. Nic, kromě jeho vlastního pocitu viny.

***

Zůstala ležet na gauči ještě hodnou chvíli po tom, co Damon odešel. Stočila se do klubíčka a omámeně hleděla před sebe. Bolest pulzující v jejím těle nevnímala. Zklamání z toho, že její plán se vzkazem nevyšel, bylo silnější. Zoufalství z představy, že se z toho už nikdy nevyhrabe, jí svíralo hrdlo. Byla přesvědčená, že by jí nikdy neublížil. Nikdy. Kousla se do rtu a ještě víc si přitiskla kolena k hrudi. Za zády uslyšela kroky. Před očima se jí objevili Damonovi nohy.

„Hm, to sem asi trochu přehnal.“ Mluvil, jako by pro sebe. Myslel si, že ho zhroucená dívka nevnímá. „Teď budeš nejspíš nějakou dobu nepoužitelná.“ Odfrkl si otráveně a otočil se k odchodu. „Leda že by.“ Věděla, že se poškrábal na bradě. Pak na ní odněkud přistála deka. Nehodlala Damonovi pomáhat, když se snažil do teplé přikrývky zabalit její bezvládné tělo.

„Podívej se na mě.“ Vzal ji za ramena a vytáhl na nohy. Hned jak se narovnala, bolest jí znovu připomněla, co se před několika desítkami minut odehrálo. Jednou rukou ji stále držel za rameno, zatímco druhou si přiložil k ústům. Věděla, co chce udělat, ale nebyla schopná se pohnout. Až když ucítila na svých rtech kovovou pachuť Damonovi krve, cukla sebou. Přitiskl jí zápěstí k ústům tak silně, že se nedokázala bránit a několikrát si lokla. Zvedl se jí žaludek a Damon ruku odtáhl. Pak ji vzal do náruče.

„Říkal sem ti, že nemáš dělat blbosti, ale ne, to bys nebyla ty, kdybys neudělala něco šíleného. Tak teď to máš. A ještě ke všemu mám zničenou sedačku.“ Mumlal, když ji nesl po schodech nahoru do jeho pokoje. „Jestli ten flek od krve nedostanu pryč, budu ji muset vyhodit a to sem ten gauč měl opravdu rád.“ Huhlal zamračeně a položil ji do své postele. Zůstala ležet zabalená pořád ve stejné dece a v napůl nataženém a roztrženém županu. Damon se nad ní sklonil a podíval se jí do nepřítomných očí.

„Vyspi se.“ Rozkázal a vložil do toho trochu upířího vlivu, aby měl jistotu. Když odcházel, nechal dveře odemčené.

Zaslala: Night.Being