The Immortal Passion (8)

K této části je dobré pustit si song Brian Adams – (Everything I Do) I Do It For You.

 

ANDIE

Probudila jsem se v jeho náručí. Ještě spal. Klidně oddychoval. Nechtěla jsem ho vzbudit, tak jsem se zachumlala do jeho náruče ještě víc a jen tak zavřela oči.

„Dobré ráno sluníčko,“ řekl po chvíli.

„Dobré ráno miláčku,“ odpověděla jsem a políbila ho.

To se mu líbilo. Z něžných polibků se staly rázem vášnivé. Nezapomněli jsme do hry zapojit i naše jazyky. Vím, že by tohle nakonec nezůstalo jen u líbání, ale Elijah se po chvíli odtáhl, pohladil mě po vlasech a pak vstal.

„Bude asi nejlepší, když tě odvezu domů,“ pronesl a podíval se z okna.

Já ještě stále ležela v posteli a nechápala jsem, co se najednou stalo.

„To můžeš i později přece. Teď pojď ke mně, prosím,“ žadonila jsem jako malé dítě.

„Rád bych, ani nevíš jak moc, ale necháme to na jindy. Mám ještě nějakou práci,“ podotkl.

Převlékl si košili a čekal, až vstanu. Mě nezbývalo nic jiného, než to udělat. Vzala jsem si své věci, obula si boty a šli dolů. Procházeli jsme halou, čekala jsem, že se někde potkáme s Klausem, ale nikde nebyla ani noha.

„A kde je tvůj bratr? Ráda bych se s ním rozloučila,“ řekla jsem tiše.

Elijah se na mě podíval, ale pak dál pokračoval v cestě k autu a jen dodal.

„Asi není doma… Tím líp.“

Nechápala jsem, co tím myslel, ale jen jsem mávla rukou, nastoupila do auta a spolu jsme vyrazili ke mně domů. Jeli jsme mým autem. Elijah ho zaparkoval u domu, rozloučil se semnou a odešel. Já zamířila ke dveřím. Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale když jsem se otočila, byl pryč. Vešla jsem do domu a hned jsem napsala Oli, aby přišla. Než jsem došla do svého pokoje, zazvonil zvonek. Byla to ona.

„Jsi rychlá. To jsi celou cestu utíkala?“ Zeptala jsem se jí.

„Ne, byla jsem kousek odsud, takže jsem tu docela rychle,“ odpověděla kamarádka.

Zvědavě na mě koukala. Chtěla jsem jí to všechno říct, ale popravdě jsem nevěděla co. Teda, kde začít. Sedla jsem si vedle ní na postel a chystala se něco říct, ona byla rychlejší.

„Zlato co jsi dělala? Máš na krku zaschlou krev a na šatech taky,“ řekla a ukázala na místo, kde se nacházely zaschlé kapky krve.

„Já nevím. Nevím, od čeho to je. Asi jsem se někde škrábla.“

„Hmm divné, nemáš na krku žádné škrábance,“ divila se Olivie.

„Tak pak nevím, od čeho to může být,“ dodala jsem a dál tomu nevěnovala pozornost.

„A to si toho ani Elijah nevšimnul?“ Zeptala se mě.

„A čeho by si měl prosímtě všimnout. Nic nemám, žádné škrábance, prostě nic. Ty toho naděláš,“ podotkla jsem a podívala se na kamarádku.

Výraz v její tváři však mluvil za vše. Stále jí to vrtalo hlavou. Olivie je už hold taková. Když si něco vezme do hlavy, jen tak jí to nepustí. A to znamená, že se v tom bude vrtat dál.

„Oli prosím, nech to plavat. Kdoví, třeba to ani není krev. Třeba se jen včera rozlilo víno a nějaké kapky na mě prostě jen dopadly,“ usmála jsem.

„Oka, ale je divné, že si toho nevšimnul ani Elijah.“

„Bože už zase… Tak si toho prostě nevšimnul, vždyť ani já ne. Kdybys mi nic neřekla, tak bych o tom ani nevěděla. Co ti zase přeskočili přes nos. Vstala jsi snad z postele špatnou nohou? Nebo co se děje? Proč jsi taková?“ Vyjela jsem na ni.

„Tak promiň, že se o tebe bojím,“ řekla rozčíleně.

„Bojíš? A proč? Vždyť jsi věděla, že jsem s Elijahem a že jsem v bezpečí,“ odpověděla jsem už klidnějším hlasem.

„Hmm…,“ vyhrkla.

„Co je? Ten pohled poznám. Co jsi zase udělala?“ Vstala jsem a založila si ruce v bok.

„Když ti to řeknu, naštveš se,“ špitla.

„Tak to vyklop!“

„Noo… ehm… já… mám jednoho známého a on občas pro mě něco udělá. No…a tak nějak jsem pro tvé dobro chtěla proklepnout Elijaha, víš, aby to náhodou nebyl nějaký psychopat nebo tak nějak…,“ zněl její hlas stále tišeji.

„COŽE JSI UDĚLALA?“ Křičela jsem zlostí.

Hrozně mě naštvala.

„Omlouvám se Andie. Prosím. Odpusť mi. Já….“

„Dost! Prosím dost. Já už nechci nic slyšet. Nech mě o samotě. Bude lepší, když odejdeš,“ zavrčela jsem naštvaně.

Olivie vstala a dala se k odchodu, ještě než odešla, řekla tiše.

„Promiň mi prosím…!“

Pak odešla. Sedla jsem si na postel. Nevěděla jsem co dělat. Mám Olívii moc ráda. Ale copak tohle se dělá? Chápu má o mě strach, ale tohle už je moc. Jak jen mohla. Dát Elijaha proklepnout policii jestli není… ja kto řekla psychopat? On přece nemůže být žáden zločinec. Vždyť je naprosto dokonalý, pravý gentleman. Takových je už málo. Chjo. Co se to s Olívií zase děje. Nejdřív mi řekne, že je skvělý a že nám to spolu sluší a pak z ní vyleze tohle. Nechápu to.

Vstala jsem, svlékla si oblečení a zamířila do sprchy. V teplé sprše jsem na chvíli zapomněla na všechno. Pak jsem vylezla, rychle se usušila a oblékla si pohodlné věci. Vzala si knihu a lehla si do postele. Stejně jsem spíš myslela na něj než na knihu.

„Kéž by tu byl teď semnou. Objal mě a políbil. Kéž bych mohla opět cítit jeho vůni. Vychutnat si jeho přítomnost. Dívat se do jeho překrásných očí,“ pomyslela jsem si.

Pak jsem se dala konečně do čtení. Jenže na mě přišla únava a já se odevzdaně vrátila do říše snů.

 

ELIJAH

Andie je v pořádku doma a já se nervózně procházel po salónu. Čekal jsem až se vráti Klaus. Měl jsem na něj stále zlost za to, co včera udělal. Mohl Andie přece zabít. Procházel jsem se jako lev v kleci. Nakonec se otevřely dveře a objevil se bratr a spolu sním i jeho čarodějka. Upíří rychlostí jsem se přesunul k němu a vší silou ho přitlačil ke zdi.

„Co to děláš?“ Křičela na mě Jocelyn.

„Nepleť se do toho a vypadni nahoru,“ zavrčel jsem na ni.

„Ale…,“ namítla.

„VYPADNI A HNED!“ Řval jsem.

Stále jsem držel Klause pod krkem a měl jsem obrovskou chuť zabít ho.

„Mě zabít nemůžeš milý bratříčku,“ smál se mi Klaus.

„To je mi jedno. Jednou se mi to podaří,“ křičel jsem na něj a stále ho pevně držel.

„Pusť mě nebo si ještě ublížíš.“

Klaus se mi vytrhl ze sevření a popošel si nalít Bourbon.

„Chci vědět proč?“ Vřelo to ve mně.

Vzal jsem mu láhev z ruky a hodil jí o stěnu.

„Co to sakra děláš?… Fajn. Chceš vědět proč. Byla prostě k sežrání a vůbec proč bys měl mít štěstí jen ty,“ pronesl klidně Klaus.

„To chceš jako říct, že mi jí závidíš?“ Zeptal jsem se.

„Závidím? Hm, víš, že ani nevím? Vypadala tak sladce, nemohl jsem si pomoct,“ smál se na celé kolo.

Přistoupil jsem k němu blíž a jednu mu vrazil. Prostě jen tak. Nečekal to.

„Co to sakra…?“

„Nic. Tohle jsem měl udělat už dávno, ulevilo se mi,“ řekl jsem.

„Změnil ses bratře. Nebo mám říct, že tě změnila ona. Vždy jsi stál při mně a teď? Kde je naše Vždy a Navždy?“ Zeptal se mě najednou.

„To stále platí, ale nebudu pořád podporovat to, co děláš. Všem jen ubližuješ. Zabíjíš nevinné lidi a proč? Pro moc? Nezměnil jsem se. Jsem to stále já. Jen s tím rozdílem, že mám svou milovanou Andie a miluji ji nadevše. A to je to, co ty neznáš a asi nikdy ani nepoznáš,“ pronesl jsem a sedl si ke krbu.

Klaus tam jen tak stál, pak se na mě podíval a pousmál.

„Já můžu mít, co budu chtít. Klidně i tu tvou holubičku.“

„Andie nech na pokoji, rozumíš?! Jinak příště zapomenu, že jsi můj bratr,“ zavrčel jsem.

Klaus si otevřel novou láhev Bourbonu, nalil si a vypil. Pak se na mě opět podíval a dal se k odchodu. Předtím se ještě zastavil a řekl.

„Ta malá mrcha teprve pozná, kdo je Klaus Mikaelson.“

Pak zmizel ve svém pokoji.

Zaslala: Ellie Davis