Minulost (2)

Nejprve jsem se prostě chtěla omluvit, ale když jsem zvedla hlavu a podívala se mu do obličeje, jeho oči mi nedovolily říct ani ň. Byl mi neuvěřitelně povědomý. V tu chvíli jsem si i myslela, že jsem ho někde viděla, ale stále jsem si nemohla vybavit, kde to bylo. Asi půl minuty jsem koukala, nebo spíš přesněji řečeno čuměla, do jeho dokonalých očí. Přerušil to potom jeho pokřivený úsměv, a on mírně zaklonil hlavu napravo.

„Proboha, promiňte!“ ozvala jsem se konečně a dokázala odpovědět. „Nebo teda spíš promiň,“ dodala jsem, když mi docvaklo, že to nebude žádný šedesátník.

„Ne, ne, ne, to já se omlouvám. Mohlo mi dojít, že do někoho vrazím, když čumím stále někam, kam nemám. A vlastně, odkdy si tykáme?“ zeptal se, mírně se zamračil a víc se usmál.

„Noooo…“ zarazila jsem se trochu, když jsem nevěděla, co říct. „Nepřipadáš mi, že by jsi byl nějaký důchodce,“ zašklebila jsem se a sjela ho od hlavy až dolů. Opravdu nevypadal na víc jak na dvacet.

„Myslím, že jsem o něco horší jak důchodce,“ odpověděl mi a věnoval mi takový ten nebezpečný úsměv.

„Vážně? Dědo? A ty sem chodíš do školy, nebo si jenom tak pochoduješ kolem?“

„Pochoduju, pochoduju,“ usmál se na mě znovu.

„Aha. Takže ty nebydlíš v tomhle děsném zapadákově,“ vyloudila jsem falešný úsměv.

„Vlastně ani ne,“ povytáhl mírně obočí a semkl rty. „Jsem tu jen na menší zastávce,“ dodal.

„Tak to je mi líto, že se dnes vidíme poprvé a naposledy. Vlastně už bych měla být někde na cestě domů.“

„Ale, ale. Přísní rodiče?“ zeptal se a svůj úsměv ještě víc rozšířil.

„Ani ne hele. Musím jen dojít brzy domů na oběd, potom si dodělat věci do školy, a nakonec jít s kámoškami do Mystic Grillu,“ pousmála jsem se smutně.

„Asi nebudeš chtít hodit domů autem, viď?“ řekl a zvedla se mu nálada.

Chvíli jsem přemýšlela. Hlavou mi prolítlo spoustu věcí. Vždyť je to takový krasavec, zdá se být i milý. A ještě ke všemu mě chce svést autem domů. Chtěla jsem říct ano, proč by ne, ale pak jsem si to stejně rozmyslela.

„Promiň, ale to vážně ne. Neumím si představit, jak bych mamce vysvětlila, co má znamenat to cizí auto, co mě vysadilo před naším domem,“ usmála jsem se na něj roztržitě.

Tak nějak jsem měla hroznou chuť mu říct, že určitě chci, ale děsně jsem se styděla, hlavně proto, že ho znám teprve pár minut.

„To nevadí, neomlouvej se,“ pousmál se. „Já se hodlám dožít tak dvě stě let, takže počítám, že se ještě někdy uvidíme.“

Už se otáčel, a při tom pohybu na mě mrknul.

„Taky by se mi líbilo dožít se tolika let… Teda samozřejmě kdybych nebyla stará vrásčitá bába, co vypadá jako vysátá rozinka,“ poznamenala jsem.

Na chvilku se zastavil, otočil se a usmál se na mě.

„Hmmm, pokud chceš, splním to,“ pousmál se na mě a přiblížil se.

Trochu jsem se pousmála jeho důvtipu, a nakonec jsem si řekla, že mě nezabije to menší zpoždení.

„Tady a hned! Rychle, už stárnu…“ vyjekla jsem ironicky a zasmála jsem se.

Přiblížil se ještě blíž. Když byl už natolik blízko, že jsem cítila i jeho dech na své tváři, úsměv mi pomalu vyprchával, a já na něj začala zírat jak pštros na lítající žábu.

Opravdu bych se v téhle chvíli chtěla vidět, a probodávat se za to, že mu tak podléhám hned v prvních minutách, co jsme se znali.

Pak najednou svými jemnými prsty uchopil mou ruku. Trochu zaklonil hlavu do strany, a koutek mu cukal od smíchu. Mou dlaň přiblížil ke svým rtům. Byl ohromně pomalý, jakoby si ten okamžik vychutnával. A pak mi prostě políbil ruku. Zachvěla jsem pod tím dotekem.

„Bylo mi potěšením,“ řekl. Potom pustil mou dlaň, otočil se a odcházel.

…

Už jsem byla na verandě, a totálně jsem se proklínala za to, že jsem ho nezdržela.

Naštvaně jsem vtrhla do dveří předsíně, sundala si boty a s taškou pelášila do pokoje. Ani jsem si nevšímala toho, že mám ještě bundu. Vlezla jsem si na postel, pohodlně si sedla, a vypsala se do deníčku.

Musela jsem zapsat naprosto všechno. To, co jsem cítila, i to, jak vypadal. Nechtěla jsem zapomenout jeho vzhled, a už vůbec, takhle chvíle patřila do mého života, takže je správné to do deníčku napsat.

Potom mě ale náhle vyrušilo zvonění telefonu. Bylo něco málo po čtvrté hodině, a tak jsem si domyslela, že to bude někdo z holek. Buďto Caroline, nebo Bonnie. Ale sraz v Mystic Grillu je až v šest hodin, takže jsem si řekla, že to prostě zvedat nebudu. A psala jsem dál.

Jenže minutu na to se telefon ozval znovu. Vstala jsem z postele a podívala jsem se na telefon. Neznámé číslo. Možná si někdo vypůjčil něčí mobil, aby se mi dovolal, a kdyby tam byl někdo cizí, tak to bude prostý omyl. Stává se.

„Halo?“ zeptala jsem se do telefonu.

Ale odpovědi jsme se nedočkala. Zopakovala jsem své „halo“ znovu a pečlivě poslouchala zvuky. Uslyšela jsem jen málo patrné povzdechnutí, a potom, jakoby se na druhé straně někdo lehce zasmál. Brala jsem to jako nějaký žertík a telefon zavěsila.

Vůbec jsem si s tím nelámala hlavu a zabořila se do psaní deníku znovu.

Jenže potom se opět rozezpíval můj telefon. Popadl mě strach. Takový ten zbytečný, který máte na určitou chvíli, a když zjistíte, že to nic nebylo, nakonec uznáte, že jste se báli zbytečně. Nejdřív jsem jen pozorovala, jak se mobil na poličce kvůli vibracím točí, a potom přemýšlela, jestli to mám zvednout, nebo ne.

Nakonec jsem se ale zvedla z postele, a telefonát přijmula. A zase se nikdo neozval.

„Hele, pokud si tu ze mě někdo střílí, tak ať toho laskavě nechá, protože já na to nemám absolutně vůbec náladu!“ řekla jsem vztekle do telefonu.

Ale potom jsem opět slyšela nějaký dech z druhé strany. Znovu jsem se zaposlouchala a čekala, až se někdo zasměje, ozve se jméno nějakého mého spolužáka, a bude to.

Jenže nic takového se nestalo. Stále jsem poslouchala, a potom jsem se ohromně lekla. V uchu se mi najednou ozvalo dlouhé pípání, které mi oznamovalo, že volající hovor zavěsil. V té chvíli jsem telefon upustila leknutím z ruky.

A telefon začal zvonit i na mém koberci, který pohlcoval snad polovinu zvuků. Měla jsem sto chutí ten telefon zvednout ze země a típnout ho. Ale vtom mě přerušilo Bonniino jméno, které jsem zahlédla.

„Ano, Bonnie?“ zeptala jsem se, jakmile jsem telefon zvedla.

„Ahoj Eleno. Volám ti jen proto, abych tě upozornila na to, abys nezapomněla, že se máme v šest sejít,“ ozvalo se nadšeně z druhé strany.

„Neboj, Bonnie, jak bych mohla zapomenout,“ ujistila jsem ji. „Nevolala jsi mi náhodou z nějakého cizího mobilu před chvílí?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Ne, proč?“

„Jen tak,“ odpověděla jsem jí rychle. „Hele, musím si ještě dodělat něco do školy, a pak se připravit. Zatím se měj,“ řekla jsem jí a zavěsila.

Bylo to opravdu hodně divné. Ale potom jsem si řekla, že za to může zase nějaký přiopilý debil, který sotva vyťuká číslo správné osoby. Stále jsem ale měla zvláštní strach z toho, že to žádný žertík nebyl.

…

Vcházela jsem do Mystic Grillu a už se rozhlížela, kde asi bude sedět Caroline s Bonnie. Měla jsem půlhodinové zpoždění, takže sraz před Grillem nakonec nebyl.

A jak jsem se tak rozhlížela po všech těch hlavách, našla jsem je někde uprostřed. Vždyť jasně, nikam do rohu nemusíme, ať všechny naše drby slyší celý bar.

Sedla jsem si naproti Caroline a Bonnie a udýchaně jsme je pozorovala.

„Holky omlouvám se, ale naprosto jsem ztratila pojem o čase,“ řekla jsem zadýchaně a pokládala si kabelku na prázdnou židli vedle sebe.

„To nevadí, času máme dost,“ řekla Bonnie a krátce se zasmála.

Aha, vždyť mi ještě volala, ať nezapomínám.

„Tak co si dáte?“ zeptal se barman, který k nám přišel a na všechny se usmál.

„Já bych si dala jen obyčejnou vodu,“ vrátila jsem mu s úsměvem.

„Já mám obrovitánský hlad, takže obrovskou porci hranolek!“ zakřenila se Caroline a dávala mu naprosto koketní pohledy.

Bonnie jen poprosila také o vodu, a prohrábla si své kudrnaté kadeře.

„Tak co! Povídej o tvém novém objevu!“ vyletěla na mě s úsměvem Caroline, jakmile se barman vzdálil.

„Co? Jaký nový objev?“ vyvalila jsem na ni oči.

„Ale nedělej, že nevíš! My jsme tě dneska viděli!“ řekla znovu radostně Caroline a vyčkávala odpověď.

Já jsem na ní zmateně koukala, a pak mi to došlo. Ona mě musela před školou určitě vidět.

„No přeci ten kluk, do kterého jsi omylem vrazila,“ vložila se do toho Bonnie.

„Ahá, jo tenhle,“ řekla jsem a dělala, že jsem před chvílí opravdu nic netušila.

„Áno, tenhle! Tak povídej, ať máme o čem mluvit!“ usmála se ještě víc Caroline a přisunula se blíž ke stolu. Doslova jí žhnuly oči jak už očekávala nové informace, aby mohla roznášet nové drby.

„To nic nebylo, jen jsme do sebe omylem vrazili. Nic víc,“ řekla jsem s nezájmem.

„Eleno! Vždyť jsme tvé kamarádky, určitě to nebylo jen tohle! Vždyť byl pohledný a mladý…“ koukala zasněně Caroline dopředu. „Určitě to nebylo jen obyčejné bum a čau!“ dodala.

„No dobře, bože… Trochu jsme si popovídali, a pak se rozloučili,“ řekla jsem. Nezmiňovala jsem ten polibek na ruku, jinak bych se odtud nedostala později jak v deset.

„Jenom? Nic víc?“ zatvářila se Caroline smutně.

„Ne, nic víc,“ pokrčila jsem rameny.

„Vážně? Takže z toho nic nebude?“

„Jo, nic z toho nebude, co by z toho mělo být,“ odpověděla jsem jí prostě.

„Nevím proč, Eleno Gilbertová, ale nějak se mi nechce ti věřit,“ poznamenala zamyšleně Bonnie.

A pak, z čista jasna, se ve dveřích baru objevil někdo, kvůli komu se mi srdce rozbušilo jak ping-pongovej míček, a já nemohla odtrhnout oči od návštěvníka.

Zaslala: Vivi
Web: isomerhalder-fan.blog.cz