Minulost (1)

Díval se na mě. Věděla jsem to. Nebo spíš cítila jsem to. Stála jsem ve tmě. Ale stále jsem viděla na cestu. Pak jsem se prudkým pohybem otočila. Stál tam. V tu chvíli jsem cítila strach. A i když jsem si to nechtěla připustit, cítila jsem radost. Ohromnou radost z toho, že toho „někoho“ vidím. Bylo to nesmyslné. Neviděla jsem mu do tváře. Viděla jsem pouze některé obrysy. Vypadalo to, jakoby ho pohltila tma.

Stihla jsem si všimnout jen normální hubené postavy, a vlasy s mírným rozcuchem. Nic jiného vidět nebylo. A potom se přiblížil. Jako kdybych cítila, že se směje, si chytil mou tvář do svých dlaní, a políbil mě. Bylo to, jako kdyby mě právě líbala tma. Měla jsem zavřená víčka, a po celou dobu dýchala jeho omamnou vůni. Příchuť toho polibku byla, jakoby měl na jazyku sladké jahody. Neznala jsem ho, ale uvnitř jsem věděla, že vím, kdo to je.

A pak jsem se začala cítit hrozně, ale opravdu hrozně divně. Jakoby celou mou kůži obalovala nějaká látka. Ano, měla jsem oblečení, ale tohle byl zvláštní pocit. A pak jsem začala cítit, že půlku mé hlavy obaloval nějaký sametový balón. Hodně měkký balón. A aby toho nebylo dost, v uších jsem pomalinku začala cítit zvláštní cinkání.

Najednou se ode mě odtrhoval. Pomalu, ale jistě. A pak to vypadalo, jako kdyby se sám pohlcoval. Začal mizet ve tmě zvláštním způsobem.

Stále jsem nevěděla, jak vypadá. Nebo ano, věděla, ale nedokázala jsem si to vybavit. Bylo to, jako kdyby mi jeho obličej vymazali z paměti. Z ničeho nic pohltila tma i mě. Cítila jsem se, jako bych byla v nicotě. Ve vesmíru, kde nejsou žádné hvězdy, ani planety, prostě nic. To šílené cinkání v uchu se měnilo na hrozné a silné drnkání. Znělo to jako cinkání se zvonkem, který moje maminka používala, když byly Vánoce a ona mě volala ke stromečku.

A potom mi to došlo. Já se ksakru probouzím! V té vteřině jsem se zdvihla do sedu, a vyděšeně, s vlasy nalepenými na obličeji, doslova čuměla před sebe.

Škola! Ta odporná škola mě znovu vytrhla z mého zas opakovaného, děsně sladkého snu! Byla jsem naštvaná. Hrozně rychle jsem vstala, ani nevím, jestli peřina přistála na posteli, nebo skončila na zemi, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Doslova jak ten rychlý Jerry z té pohádky jsem kmitala nohama až do koupelny.

Jednou rukou jsem si chytila vlasy, jako když si dělám culík, a druhou rukou jsem hrdinsky uchopila kartáček, a mistrovsky na něj jednou rukou cpala pastu. Jo, já fakt nemám štěstí, kus jsem si kydla na pyžamo. Hrozně rychle jsem si čistila zuby. A bylo to vážně, jako kdybych si je měla vymlátit dřív, než mi to udělá zubař v sedmdesáti a pokusí se mi nasadit protézu. A pak někdo začal bušit na dveře koupelny.

„Jeremy!“ křikla jsem na něj, když jsem měla kartáček mimo pusu.

„Jeremy tě snad porodil? Ne! Tak pusť svou matku do koupelny!“ Bože. Byla to mamka. Má milovaná maminka mi s láskou bušila na dveře koupelny. Koupelny, kterou teď sakra potřebuju alespoň na deset minut!

Prakticky vzato jsem tu vlastně ani nepotřebovala být dlouho. Vyplivnu pastu, a vlasy si dočešu až v autě, kde bude chaotická půlka rodiny. Můj úžasný obětavý táta a můj úžasný, věčně do počítače zažraný, brácha. Někdy by potřeboval nadopovat Jupíkem, aby se vrátil do „dětských“ let, kdy byl ještě normální vykuk.

Vypadla jsem bleskově z koupelny, matčina výrazu jako „nemůžeš-otevírat-normálně“ jsem si ani nevšímala, a vypadla zpátky do pokoje, kde jsem se rychle oblékla.

Dole už to bylo tak nějak v pohodě. Jeremy si obouval boty, zatímco nedočkavý otec troubil venku v autě. Já jsem z lednice vylovila jogurt, jak medvěd jsem ho hltala, až jsem se divila, že z té ohromně naplněné lžičky nic neukáplo na zem. Kelímek jsem hodila do koše a lžičku do dřezu, přičemž jsem dávala ohromný pozor, aby lžička neskončila v koši a kelímek ve dřezu, a letěla si pro koženou bundu. V ní už jsem si obouvala boty, a letěla za Jeremym do auta. Jeremy si pěkně seděl vzadu a táta nastartoval auto snad ještě dřív, než jsem nasedla. Jak chaotická a krásná to rodinka jsme. Jeremy se mordoval s taškou a dodělával domácí úkoly, zatímco otec mu dával výprask za to, že si to dodělává v autě, a já si v mrňavém zrcátku česala vlasy. Vypadalo to tu ještě hůř než v kleci na opice.

…

U školy už takový chaos nebyl. Jeremy si šel po svých, zatímco já si to kráčela k Bonnie, která měla hlavu nakloněnou na stranu tak, že se div nedotýkala ramena, a oči se jí klížily. Ona asi vážně spala jen hodinu. Caroline na rozdíl od Bonnie byla plná energie, že jsem zvažovala, jestli se nemám otočit a utéct. To její radostné culení a pohupování na místě mi jasně dosvědčilo, že po škole brzo poputuje nějaký drb. A hned jakmile jsem se přiblížila a byla asi metr od těch dvou exotek, tak na mě Caroline s pevným objetím vybafla. Bonnie jen zamžourala a narovnala se, přistoupila a čekala, dokud Caroline neodstoupí a bude mě moct taky „pozdravit“.

„Eleno, bože ahoj!“ skoro vykřikla Caroline, jakmile mě pustila. Já se jen usmála, nadzvedla obočí, a kývla hlavou na pozdrav. Bonnie mě zatím objímala, a Caroline brebentila dál.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi konečně tady! Už jsme si myslely, že nepřijdeš! Musím ti potom něco říct. Ale bude to hodně…“ nechala Caroline větu doznít do prázdna, a přitom dávala veliký důraz na „o“.

„Co? Co jsem zase zmeškala?“ usmála jsem se na Caroline. Ta celá nedočkavá se dál na mě culila, a tak jsem se podívala na Bonnie. „Bonnie?“ zkusila jsem to znovu.

„Potom ti to povíme, teď musíme na hodinu přeci, ne?“ chytla mě Bonnie za ruku a vláčela mě do třídy.

…

Opět jsem únavně „položila“ čelo o lavici, ťukala tužkou o stůl a každou sekundu doufala, že se konečně ozve hlučné zvonění a já vypadnu z téhle třídy. Nesnáším matematiku a nic kolem ní. Naštěstí vedle mě seděla Bonnie, takže rad nikdy nebylo dost. A navíc matematika byla posledním předmětem v tomhle dni. Když mě učitel vyvolal, vždycky jsem se narovnala, dělala, že vnímám, a čekala vždy, než mi Bonnie nakecá odpověď. Jenže po druhém vyvolání si toho učitel všimnul.

„Děkuji, slečno Gilbertová,“ zdůraznil mé jméno a kývl na Bonnie, která jen zkameněla. Ihned se otočil, a pokračoval ve výkladu.

„Kolik je?“ šeptla jsem k Bonnie. Ta na mě jen zírala pohledem buď-už-sakra-ticho, a tiše mi šeptla, že za pět minut zvoní.

…

Zbytek hodiny byl šíleně pomalý. Když zazvonilo, upřímně jsme se divila, že jsem byla první, kdo vypadl ze třídy. Nikdy jsem tak rychlá nebyla, a to sedím v předposlední lavici daleko od dveří.

Chodbou ke dveřím jsem proběhla překvapivě rychle, a když jsem se nadechla toho čerstvého vzduchu, myslela jsem, že vážně omdlím. Po dlouhé době jsem byla šťastná, a to z naprosto obyčejného vzduchu.

Seběhla jsem schody, a šla kolem školního parkoviště. A potom to tu bylo zase. Takový ten zvláštní pocit, který mi říkal, že milimetr ode mě někdo byl. Zrychlila jsem chůzi, ale ten zvláštní pocit, jako kdyby na mně někdo měl přilepené oči, furt nezmizel. A potom, jako kdyby se svět zpomalil, otočila jsem se za sebe – neuviděla jsem vůbec nic. Byla to pouze chvilka, co jsem byla otočená, a když jsem hodlala otočit hlavu zpátky, do někoho jsem vrazila. Podívala jsem se mu do obličeje, a jen zírala do jeho zářivě modrých očí.

Zaslala: Vivi
Web: isomerhalder-fan.blog.cz