Damon & Caroline

Nikdy tak krásné stvoření
jsem ještě nespatřila.
Hned, co můj pohled zachytí,
chce, abych mu věřila.

Dva bílé špičáky,
oči jiskřivé a pokožka bledá,
je na něm něco zvláštního,
on ve mně nejspíš kořist hledá.

Přemýšlím, co dělat,
nejspíš bych se měla na útěk dát.
Nevím proč, ale říkám sama sobě,
že nechci se ho bát.

On ke mně přistoupí,
mé srdce se rozbuší,
chci se mu poddat.
Jak to dopadne, už stejně tuší.

Jeho špičáky se zalesknou,
zaboří je do mého krku.
Z rány se rudá krev řine,
on vztáhne ke mně svou ruku.

Já do mdlob upadám,
svět se kolem točí.
Nic víc si nepamatuji,
jen jeho temné oči.

Když se pak probudím,
na sobě mám krásný šat a kolem rukou pás.
Damon na mě promluví:
„Caroline, tak teď jsi jednou z nás!“

Pouta mi uvolní,
říká: „Jsi svobodná.“
Ale co je to za svobodu,
když už nejsem života hodna.

Jsem teď nemrtvá,
co světla se bojí,
krev tu pojídám,
a všechny rány se mi hojí.

Žízním po krvi,
každý večer na lov se vydám,
už nejsem jako vy,
v temnotě už jen se vídám…

Zaslala: Zdenka Švecová