The Secret Diary – I Was Made to Love You (2)

„Salvatore? To je hodně zvláštní příjmení. Takové jsem ještě neslyšela,“ poznamenala jsem.

„Není zrovna časté,“ usmál se Stefan.

„Co tě vůbec přivádí sem do takové díry?“

„Jak už jsem řekl, potřebuju změnu. Tak nějak se schovat a usadit. Nebyl jsem zrovna svatoušek, ale teď bych to rád napravil,“ řekl docela smutným hlasem.

„Takže… si nejspíš zabil hodně lidí, co?“

„Dá se říct, že ano.“

V tu chvíli mi zazvonil mobil. MÁMA!

„Promiň, musím jít. Už tak mám další průser doma. Měj se, Stefane,“ mávla jsem mu na pozdrav a utíkala domů.

„Kde jsi sakra zase byla? Dobře víš, že dneska mám noční a ty máš hlídat bratra,“ zněl matčin naštvaný hlas, jen co jsem vešla do dveří.

„Vždyť už jsem tu. Ty toho naděláš,“ odsekla jsem ji.

„Buď zticha! Už tak jdu kvůli tobě pozdě. V lednici je večeře a Matt ať jde brzo spát, je ti to jasné?“

„ROZKAZ!!“

Máma se na mě jen podívala a pak odešla.

„Zatraceně. Jsem snad jeho chůva?“ Pomyslela jsem si.

Koukla jsem do lednice a pak zamířila do svého pokoje. Matt se pilně učil, jako vždy. Ani si mě nevšimnul. Dala jsem si sprchu a oblékla si tričko a šortky na spaní. Sedla jsem si na postel a pustila nahlas hudbu.

„Ztiš tu hudbu nebo to řeknu mámě,“ řval na mě Matt.

„Tak jí to klidně řekni ty drzý spratku a já pak na oplátku řeknu tvým kamarádům, jaký jsi bonzák.“

Hned ztichl a vrátil se zpět do svého pokoje. Nezapomněl ani pořádně třísknout dveřmi. Raději jsem to vypla a sešla dolů do obývacího pokoje. Pustila jsem si telku a sledovala film, který zrovna hrál. Bylo asi něco po desáté hodině, když někdo zaklepal n dveře. Vstala jsem a šla otevřít. Když jsem otevřela dveře, stál tam Stefan.

„Co tady děláš?“ Zeptala jsem se ho udiveně.

„No… řekl jsem si, že tě navštívím a zjistím, jestli nemáš další problém,“ řekl a usmál se.

V ruce držel pizzu a láhev vína.

„Tak fajn,“ řekla jsem a zamířila zpět do obýváku.

„Ehm…Ellie?“

„Ano? Proč tam ještě stojíš?“

„Já… nemůžu dovnitř. Musíš mě nejdřív pozvat,“ dodal.

„Aha. Omlouvám. Tak teda pojď dál.“

Konečně mohl vstoupit dovnitř a jít zamnou. Sedli jsme si na pohovku.

„Jak jsi mě vůbec našel?“

„Nebylo to těžké, jsem přece upír,“ usmál se.

„No jo, nějak jsem zapomněla. Nic takže, vás musí někdo pozvat, abyste mohli dovnitř?“

„Přesně tak. To platí pro každého upíra. Musí nás pozvat majitel domu, nebo ten kdo tam s ním bydlí,“ vysvětlil to Stefan.

„Páni, to je hodně zajímavé. Četla jsem hodně knížek o upírech, ale nikdo to nikde nezmiňoval.“

„To protože to nikdo neví. O nás se píše spousta věcí, ale většina je nesmysl.“

„A co je pravda?“

„Pravda? No slunce a oheň nám může hodně ublížit, prakticky nás to usmaží. Ale na to abych mohl na slunce, mám tento prsten, který mi kdysi dala jedna čarodějka. Docela velkou bolest nám způsobuju čarodějky svou magií. Smrtelné je pro nás vlkodlačí kousnutí a samozřejmě dřevěný kůl v srdci. Sporýš nás sice nezabije, ale hodně nás oslabí. Jinak jsme superrychlí, máme supersluch, dokážeme se rychle uzdravovat, kontrolovat své emoce, ti silnější necítí bolest, dokážeme ovládat mysl a samozřejmě jsme nesmrtelní,“ řekl Stefan a podíval se na mě.

Pečlivě jsem ho poslouchala a hltala každé slovo, které vyslovil.

„No a jak to je s jídlem? To pokaždé musíš někoho zabít?“ Zeptala jsem se po chvíli.

„Někteří to tak dělají, ale moje stará známa mě naučila jak se ovládat, myslím tím touhu po krvi. Kdysi jsem žil jen na zvířecí krvi, ale po ní jsem nebyl tak silný. Pak se stalo několik věcí a já se opět vrátil k té lidské. Není to jednoduché ovládat se, ale snažím se. Teď pokud se chci nakrmit, nemusím zabíjet nevinné lidi, stačí si sehnat mrazicí box a sáčky s krví z krevní banky,“ poznamenal.

Koukala jsem na něj.

„Páni!“ To bylo to jediné, co ze mě vypadlo.

Stefan se na mě podíval a usmál. Nalil víno do sklenek a oba jsme si přiťukli.

„Stefane, ještě jedna věc mi, ale vrtá hlavou.“

„Jaká?“

„Jak se z tebe stal upír? Pochybuju, že ses tak už narodil,“ zeptala jsem se a upila vína.

„Ne. Já i Damon jsme se narodili jako ty nebo kdokoliv z lidí. Prostě jako člověk. Jenže pak se stalo hodně věcí. No ve zkratce, oba jsme se zamilovali do upírky, ona si snámi pohrávala, dávala nám svou krev a zároveň pila tu naši. Jednou na to přišel náš otec a dal jí i s dalšími zavřít a upálit. Nás při její záchraně prostě zastřelil. Jelikož jsme měli v těle její krev, stali se z nás upíři…. No prostě je to dlouhý příběh. Nechme teď povídání o mě… Rád bych věděl něco o tobě,“ řekl a vzal si kousek pizzy.

Chvíli jsem mlčela, nevěděla jsem, co mu mám říct. Že bych nejraději nebyla? Že mě štve můj život? Že jsem depresistka a děsný pesimista? Ne, to mu vážně neřeknu.

„No, ono není ani co,“ šeptla jsem.

„Tomu nevěřím…,“ divil se.

„No je to tak… ehm není toho moc. Je mi 20 let, bydlím tady s mámou a mladším bratrem a pracuji v obchodě s knihami. Tohle je celý můj život,“ poznamenala jsem.

Nic neříkal, jen tiše seděl. Asi tušil, že uvnitř jsem nervózní a trochu naštvaná.

„Jestli jsem se tě nějak dotkl, tak se omlouvám. Jen jsem se chtěl o tobě něco dovědět. Jsi taková zamlklá, skoro pořád podrážděná.“

„No jiná nebudu… Dřív jsem taková nebyla, ale co odešel otec…,“ řekla jsem a sklopila oči.

„Odešel?“ Zeptal se.

„Umřel…, ale já se o tom nechci bavit,“ odsekla jsem mu.

Stefan jen přikývl a nalil nám další sklenku vína.

„Někdo jde k nám dolů,“ zašeptal a v tu ránu se objevil můj bratr.

„Co tu děláš, máš už dávno spát,“ křikla jsem na něho.

„Mám žízeň a vůbec, proč pouštíš do domu cizí lidi?“

„Stefan není cizí, je to kamarád, tak sklapni a mazej spát!“

„Mě je jedno kdo to je, stejně to ráno řeknu mámě,“ vyhrožoval mi můj malý bratříček.

„Tak hele ty malý spratku, už jednou jsem ti řekla, že jestli cekneš, rozhlásím o tobě po celém městě, že jsi jen obyčejný bonzák,“ rozčílila jsem se.

„Krávo!!“ Sykl Matt a zmizel nahoře.

„Páni, koukám, že u vás panuje rodinná idylka,“ zasmál se Stefan.

„Hm… úžasná. A to tu ještě není máma, to by byla teprve mela. Oba dva mě nesnáší. Vlastně jsem pro ně jeden velký problém,“ rozplakala jsem se.

Stefan mě přátelsky objal.

„Ale no ták. To bude zase dobré, uvidíš.“

„Ne, nebude, všechno jde do háje. Vlastně ani nevím proč ses semnou dal do řeči, vždyť si jen stěžuji, neusměju se. Teď se ti tu dokonce rozpláču.“

„Já věřím, že časem se zase usměješ a uvidíš věci jinak. Věř mi, vím, o čem mluvím,“ mrknul na mě.

„Kdybych tohle někomu vyprávěla, tak mi nikdo neuvěří,“ šeptla jsem a pokusila se o úsměv.

„A co myslíš?“

„Že mě někdy bude takhle utěšovat upír a navíc, že s ním budu popíjet po večeru víno.“

„Jo takhle…, no vidíš a přece se to děje, tak mi věř i v tom druhém, ano?“

Jen jsem přikývla. Ještě jsme si chvíli povídali, když na mě přišla únava. Nevím, co se dělo pak, vím je to, že jsem se ráno probudila ve svojí posteli.

„Páni, zdálo se mi to nebo to včera byla pravda?“ Pomyslela jsem si.

Pak jsem rychle vstala, oblékla se a sešla dolů do kuchyně.

„Můžeš mi říct, proč taháš domů cizí lidi a ještě ke všemu tak pozdě,“ vyjela na mě máma.

„Byl to kamarád a tak pozdě nebylo,“ odsekla jsem.

„Neštvi mě Ellie, já si nepřeju, aby tady někdo takhle pozdě chodil,“ křičela na mě máma.

„Je to i můj dům, platím nájem i jídlo stejně jako ty, takže si sem můžu přivézt, koho chci. A jestli to nemíníš tolerovat, odstěhuju se,“ křikla jsem na ni, sebrala si tašku a vydala se ke dveřím.

Cestou jsem potkala bratra.

„A ty se mi taky klid z cesty, nemysli si, že nevím, kdo to všechno vyžvanil mámě.“

Matt na mě vyplázl jazyk a zmizel se schovat k mámě do kuchyně. Máma na mě ještě něco křičela, ale já už jí neslyšela. Jen jsem třískla dveřmi a vydala se cestou do práce. Po minutě mi přišla SMSka.

„Dobré ráno, jak ses vyspala? Dovolil jsem si tě včera odnést do postele, když jsi tak hezky usnula. Snad se nezlobíš. Stefan.“

„Tak se mi to nezdálo, vážně tady byl,“ řekla jsem si sama pro sebe.

Venku to vypadalo na další slunečný den a moje nálada je opět na bodu mrazu. Tak jako každý den.

Zaslala: Ellie Davis