The Secret Diary – I Was Made to Love You (1)

Milý deníčku,

jak někdo může říct, že je na světě krásně. Vždyť to není pravda. Ten kdo to řekl, byl nejspíš zfetovaný, protože to by jinak viděl, jak je to doopravdy. Nechápu to, nechápu ty lidi. Jak se můžou tvářit tak šťastně, když vlastně ani nejsou. A ještě si myslí, že jim to každý uvěří. Je mi z toho zle. HNUS! Jenže nejhorší je, když to jsou tví přátelé. Teda pokud jim tak mohu vůbec říkat. K čemu vlastně jsou „kamarádi“? Dělají, že tě mají rádi, že by pro tebe udělali první poslední a co pak udělají? Sprostě tě zradí, odkopnou, vrazí ti kudlu do zad. Anebo ještě líp. Dělají, že jsi pro ně ta nejlepší kamarádka a přitom tě za zády hnusně pomlouvají. Ať jdou do háje. VŠICHNI! Kdyby mě chápala aspoň má rodina, ale pro ně jsem jen depresistka. Máma mě neustále za něco peskuje. Pro ni jsem jen černá ovce rodiny, nic víc. AAAA!! Zešílím z toho. Proč jsem se musela narodit? PROČ??

Pomalu otevírám oči. Stále jsem ve své posteli, ve svém pokoji. Ani tentokrát se nic nezměnilo. Ležím a koukám do prázdna. Je ráno a moje nálada je na bodu mrazu. Zřejmě jsem sama doma, obvykle je v tuhle hodinu doma dost rušno, ale dneska je boží klid.

„Kéž bych nemusela nikam vstávat,“ povzdechnu si smutně.

Jenže musím, čeká mě práce. Práce, kterou miluju a zároveň nenávidím. Jsem ráda, když můžu být celý den mezi knihami, protože ty jediné mi dovolí opustit tenhle pitomý svět a utéct tak do světa fantazie a nadpřirozena. Jenže moje práce není čtení knih, nýbrž jejich prodávání těm idiotským zákazníkům, kteří ani nevědí, co si odnášejí domů. Kouknu na budík a ten zrovna ukazuje 7:14. Což je pro mě dobrý čas, na to abych se stihla připravit. Jenže je tu jeden problém, mě se nikam nechce. Je mi zle jen z té představy, že se budu muset dneska celý den přetvařovat a na všechny se usmívat.

„Tak moje milá, budeš muset zatnout zuby, vylézt z postele a jít do práce,“ přemlouvala jsem samu sebe.

Nezbývalo než poslechnout. Rychle jsem vstala, abych si to náhodou nerozmyslela a zamířila do koupelny. Jako každé ráno i dnes mě pohled do zrcadla vyděsil. Opláchla jsem si obličej, vyčistila zuby a napatlala na oči trochu řasenky, aby se neřeklo. Na sebe jsem hodila džíny a tílko a pádila do kuchyně. Měla jsem pravdu, nikdo tam nebyl. Máma šla někde ke kamarádce a bratr do školy. V kuchyni jsem hledala něco k snědku, ale kromě suchých rohlíků, tam nic nebylo. Pro mě však žádné překvapení. Máma dávala přednost bratrovi. Mě už ani tu blbou snídani nepřichystá. Vezmu si aspoň ten suchý rohlík. Sním ho v rychlosti světla a pádím pryč. Courám se ulicí a nevnímám nic. Stačí, že cítím pohledy všech těch kolemjdoucích. Proboha proč na mě pořád zírají? Mám snad něco na tváři? Nebo jsem nějak výjimečná? Ať sakra přestanou! Zrychlím krok a raději se už nedívám kolem. Zpomalím až u silnice. Zrovna chci přejít přes cestu, ale všimnu si mladíka, který stojí na druhé straně silnice a zírá na mě. Na sobě má černé kalhoty, šedé triko a černou koženou bundu. Ruce v kapsách a jen tak tam stál. Nezaobírala bych se ním, ale vypadal tak tajemně. Úplně jsem zapomněla porozhlédnout se, jestli něco nejede. Vstoupila jsem do vozovky. Jen tak tak jsem se vrátila zpátky.

„Kam čumíš, krávo!!!“ Řval na mě řidič červeného BMW.

„A kam čumíš ty, debile!“ Řvala jsem na oplátku já na něho.

S mrmláním se znova rozjel a než bys řekl švec, byl pryč.

„IDIOT!! Si myslí, že když má nablýskanou káru, že mu patří i celá cesta,“ mrmlám si sama pro sebe.

Teď už jsem se hezky rozhlédla na obě strany, a když byl vzduch čistý, prošla jsem. Došla jsem na druhou stranu, zjistila jsem, že ten tajemný mladík zmizel. Do práce jsem dorazila zase pozdě. Theresa už tam byla. Kývla jsem jí na pozdrav a zmizela do šatny. Hodila jsem na sebe stejnokroj a pádila na prodejnu. Jelikož byl dneska Theresin den na pokladně, já se pustila do rovnání knih, vybalování a samozřejmě jsem se věnovala zákazníkům. Dopoledne nebylo moc lidí. Celou dobu jsem sledovala hodinky, měla jsem hrozný hlad. Konečně jsem se dočkala pauzy. Rychle jsem si zaběhla vedle pro čínské nudle a pak se posadila na lavičku. Vytáhla jsem deník a začala obědvat.

Milý deníčku,

tak tě zase otravuju. Představ si, že mě dneska ráno málem přejel nějaký idiot v červené káře. Místo, aby se koukal na cestu, beztak zíral na silikonové implantáty své blonďaté přítelkyně. Na druhou stranu, kdyby mě přejel, mohla jsem to už mít za sebou… Kromě toho se stalo ještě něco jiného. Když jsem stála u cesty, uviděla jsem na druhé straně zajímavého mladíka. Z našeho města není, to bych ho už někdy potkala. Ale tohohle jsem viděla poprvé. Stál tam s rukama v kapsách a koukal na mě. Jenže pak jsem se hádala s tím pošukem, a když jsem se znova koukla na druhou stranu, byl pryč. Zmizel… Možná prostě jen odešel a já z toho teď dělám hororovku. A stejně byl zvláštní, neříkám hned vrah nebo tak. Ale to tajemno mu koukalo z očí. Docela by mě zajímalo, kdo to byl…

Dojedla jsem poslední sousto a běžela zpátky do práce. Theresa se zrovna vybavovala s nějakým zákazníkem. Bože, jak já jsem je nenáviděla. Vrátila jsem se na svoje místo a snažila se do večera nějak přežít. Dneska jsem neměla ani chuť si povídat s Ther, ona je jedna z mála přátel, které mi ještě zbyly. Jenže ani ona mě nechápe, kvůli tomu se taky stále jen hádáme. Minuty se vlekly, až konečně odbyla šestá hodina, což znamenalo jít konečně domů. Z práce jsem vystřelila jako blesk. Ani jsem nepozdravila Theresu s Ryanem, který na ni čekal. Byla jsem ráda, že můžu jít a zavřít se ve svém pokoji. Domů jsem to vzala přes park. Bylo ti sice dál, ale mě nevadilo trochu se projít a provětrat hlavu. Bylo 18:15, slunce pomalu zapadalo. Tak jsem si to kráčela parkem, když jsem dostala ránu míčem do hlavy,

„AUUUU! Vy malí parchanti!“ Křičela jsem na pár malých hajzlíků, kteří z toho měli evidentně hodně velkou radost.

„Jak tak koukám, docela dost přitahuješ problémy,“ ozval se mužský hlas za mnou.

„Problém je mé druhé jméno,“ odsekla jsem.

„A jaké je to první?“

„Ellie. A ty jsi kdo?“ Otočila jsem se a předemnou stál ten kluk z rána.

„Stefan…,“ odpověděl.

„Ty nejsi odsud, že? To bych si tě pamatovala.“

„Ne, nejsem. Zrovna jsem se přistěhoval, potřeboval jsem změnu.“

„Hmm… Nevím, jestli jsi na správném místě. Tady chcípnul pes. Jsme malé město, nic zajímavého,“ řekla jsem.

„Tím líp pro mě, Hele ty jsi vždy tak podrážděná nebo to je jen tvou ranou do hlavy?“

„Taková jsem pořád. No jestli se ti nelíbí, já můžu jít,“ zabručela jsem a chtěla odejít.

„Ne, počkej. Tak jsem to nemyslel. Promiň…,“ řekl tiše.

„Odkud vůbec jsi nebo kdo jsi? Vypadáš tak tajemně. Nejsi náhodou nějaký sériový vrah?“ Zasmála jsem se.

On jen mlčel a díval se mi do očí.

„Počkej, ty jsi vážně vrah? Utekl jsi z basy nebo co?“

„Ne, nejsem žáden utečenec a vrah přímo… ehm taky ne.“

„Tak kdo?“ Naléhala jsem na něj.

„Tohle jen tak na počkání neříkám každému,‘“ řekl.

„Mně to říct můžeš.“

„Já jsem… upír,“ zašeptal tak tiše, jako by se bál, že to uslyší ještě někdo další.

„WOW…!“

„Ty se mě nebojíš?“

„Proč bych měla? I kdybys byl jen obyčejný vrah, tak je mi to jedno.“

„Já tě ale nechci zabít,“ řekl s úsměvem, „Nikoho tu neznám, myslel jsem, že bychom mohli být třeba… přátelé.“

„Ty chceš být můj přítel? No já nejsem zrovna přátelský typ. Mám pár přátel, ale ani s těmi se moc nebavím,“ odpověděla jsem.

„Třeba se to změní,“ usmál se.

„Pesimistka a upír, to je vážně hodně dobrá kombinace,“ zasmála jsem se taky, „A kde vůbec bydlíš?“

„Koupil jsem si jeden velký dům za městem.“

„Není velký dům pro jednoho moc?“ Zeptala jsem se ho.

„Ne ani ne. A navíc má přijet i můj bratr.“

„Bratr? On je taky jako ty?“

„Myslíš upír? Jo je,“ odpověděl.

„A jak se jmenuje?“ Vyzvídala jsem.

„Damon Salvatore,“ řekl.

Zaslala: Ellie Davis