Ztracené duše (8)

„Trvá to už moc dlouho!“ křičel dívčí hlas.

„Já vím! Jasné? Já to sakra vím!“ reagoval nazlobený mužský hlas ještě hlasitěji.

„Proč ji odsud prostě nevezmeme a…“

„A co? Co uděláme?“

„Co když…“ dívka se odmlčela. „Co když to nezvládne? Co když to… nepřežije…“

„Elena to zvládne!“ oponoval jí mužský hlas a přesvědčení z něj doslova prýskalo. „Vždycky všechno zvládne.“ Dodal tišeji.

Elena ty hlasy slyšela. Dlouhou chvíli přemýšlela, proč jí znějí tak povědomě a komu asi patří. Bolelo ji snažit se vzpomenout, přemýšlet. Tak moc by chtěla otevřít oči a podívat se na osoby, které se dohadují v její blízkosti, ale z neznámého důvodu to nešlo. Ať se soustředila a snažila sebevíc, bylo to zbytečné. Oční víčka se ani o píď nepohnula.

Chtěla promluvit, říct těm dvěma, aby se nehádali, protože ji bolí hlava. Ale opět se setkala s neúspěchem. A pak, z ničeho nic, si vzpomněla.

Viděla Bonnie! Mluvila s ní! Mluvily spolu o Stefanovi, o Mattovi. Byly na tom prapodivném místě, kde nebylo zhola nic, kromě kamenné lavičky a té obrovské fontány s andělem. Ano! Ten anděl! Ten anděl ji zranil. Desiree ji nestihla včas zavolat zpátky, a tak Elena musela zaplatit. Za to, že zůstala příliš dlouho někde, kde vůbec být neměla. Damon ji varoval, ale neposlechla.

Ach ano, Damon a Desiree. Už věděla, kdo jsou ti dva hádající se lidé. Kdo jiný by to mohl být? Přála si otevřít oči a říct oběma, jak moc ji mrzí to, co se stalo. Chtěla se omluvit, uklidnit Desiree, aby se nestrachovala a chtěla vidět Damonův naštvaný obličej. Chtěla vidět i své přátele, a hlavně Stefana, ale věděla, že to není možné. Stefan byl kdoví kde, stejně tak i Bonnie a Matt. Bylo těžké si to všechno připustit, jako by je Elena ztratila znovu. Cítila to prázdno, které po nich zbylo. Nebyli mrtví, zatím, ale bylo to, jako by odešli a Elena si to uvědomovala víc, než kdy předtím.

Nablízku jí stál jen Damon a nedávno nelezená Desiree, andělská dívka v těle upíra s čarodějnými schopnostmi. Jen tito dva lidé jí dělali společnost, a ani teď nebylo Eleně umožněno, aby se na ně podívala, aby s nimi promluvila. Aby se konečně přestala cítit tak opuštěná. Jako kdyby stála sama v černém, nekonečném tunelu. Slepá a bez těla.

Ach bože! Uvědomila si strašlivou skutečnost. Neměla tělo. Necítila ho! Necítila konečky prstů na rukou, necítila nohy, necítila vůbec nic. Nevěděla dokonce, jestli leží, nebo sedí. Jestli je venku, nebo v nějaké místnosti. Necítila nic. Zhola nic. V uších se jí však ozýval jen zběsilý tlukot vlastního srdce, které bilo stále rychleji a rychleji…

„Něco se děje…“ pronesla Desiree ustaraně. Ozvaly se hlasité kroky a zrychlený dech. „Něco je špatně, Damone. Něco se s ní děje… její srdce tluče moc rychle, copak to neslyšíš?“ hlas se jí třásl, když to říkala. O chvíli později se ozvalo tiché vzlykání.

„Přestaň s tím!“ okřikl ji Damon. „Přestaň brečet, ona bude v pořádku.“ Opravdu tomu věřil, nebo jen přesvědčoval Desiree a především i sám sebe? To Elena nevěděla.

„Zavolám doktora.“ Navrhla Desiree a hlasitě potáhla. „Může jí dát nějaké léky.“

„Její krev už je léky doslova nasycená, Des! Pumpují do ní jednu dávku za druhou! Kdybych se teď napil její krve, byl bych zdrogovaný!“ už zase se rozčiloval.

„Damone! Tys na to přišel!“ vyjekla Desiree. Elena by nakrčila čelo, kdyby mohla, protože její hlas zněl neuvěřitelně pisklavě. Rvalo jí to ušní bubínky.

„Na co jsem přišel? Víš, že nemám nejmenší tušení, o čem mluvíš…“ najednou zněl unaveně, Elena si představovala, jak si znaveně protírá oči a nemá nejmenší tušení, kam Desiree míří.

„Moc dobře to víš, vidím to v tvojí hlavě.“ Odpověděla klidně.

„Sakra! Přestaň se mi hrabat v hlavě! Nesnáším to!“ okřikl ji.

„Můžeme jí pomoct… ty víš, že můžeme!“ zvolala vítězoslavně. „Když jí dáš napít své krve, trochu víc než předtím, a když potom umře, je velká šance, že se uzdraví, oživne a bude z ní taky…“

„Absolutně nepřichází v úvahu!“ zaječel Damon a jeho hlas se nesl Eleninou hlavou jako nikdy nekončící ozvěna. Byla překvapená tím, jaký nápad dostala Desireem, a kdyby mohla, nejspíš by jí za něj pořádně vynadala. Chápala Damona, proč se tak rozčílil. Nikdy by nedopustil, aby se Elena stala tím, čím byl on sám. Nedokázal by ji přeměnit v upíra. Nebo snad ano?

„Můžeme čekat dny, týdny, dokonce i měsíce, než se probere!“

„Tak budeme čekat, jasné? Klidně budu čekat rok, Desiree! Zkoušel jsem jí dávat svou krev, ale to zranění se nezahojilo! Nemá to cenu, slyšíš mě? Moje krev jí nepomáhá!“ byl rozzlobený. Ale ne na Desiree, na sebe. Cítil se bezmocný, nemohl nic dělat. „Za chvíli se vrátím, jdu něco zakousnout.“ Následovalo prásknutí dveřmi. Raději se nechtěla domýšlet, jestli Damon šel zakousnout nějakou dívku s ladnými křivkami, nebo to řekl jen tak.

„Eleno, slyším tě. Sice slabě, ale slyším tě.“ Ozval se jí v hlavě hlas Desiree.

„Desiree?“ pomyslela si a cítila se jako blázen. Tohle byla hloupost, nemohla přece pouhou myšlenkou komunikovat…

„Ano! Jsem tady!“ ta úleva byla nepřeslechnutelná. Elena se zaradovala. Byla tak neskutečně šťastná, že s ní může zase mluvit.

„Kde to jsem? A co se děje? Proč se nemůžu pohnout, Desiree?“ měla tolik otázek a doufala, že Desiree bude schopna jí alespoň na některé poskytnout odpověď.

„Eleno, jsi v nemocnici. Vlastně, jsi tady už skoro dva týdny. To zranění, které ti něco způsobilo tam na druhé straně, pořád krvácelo, nehojilo se to ani potom, co ti dal Damon napít jeho krve, a tak jsme museli zavolat sanitku. Nevěděli jsme, co jiného dělat. Museli jsme ovlivnit snad půlku nemocničního personálu, aby se nevyptávali, co ti to zranění způsobilo. Útok zvířete by byl moc průhledný, a navíc, největší zvíře, které žije tady v okolí je pštros na jedné zdejší farmě. Ovlivnili jsme je a modlili se, aby si do čaje nedávali sporýš, tak jako to děláte u vás v Mystic Falls.“ Desiree „mluvila“ bez jediné přestávky, a nedala tak možnost Eleně, aby se ptala na další podrobnosti a v zápětí zase hned pokračovala.

„Máš v sobě snad tucet různých léků. Léky zabraňující infekci, léky proti bolesti, léky na nevím co všechno, ale pořád se to nezlepšuje. Ta rána je strašně hluboká, nehojí se a vytéká z ní pěkně odporný černý hnis. A abych odpověděla na tvoji poslední otázku, hýbat se nemůžeš, protože si lékaři myslí, že jsi možná ochrnula…“ nastala tragicky dlouhá odmlka.

Elena slyšela poslední slovo, které Desiree vyslovila, a všechno se převrátilo vzhůru nohama. Ochrnula? Znamená to snad, že už nikdy nebude chodit? Nikdy neucítí Stefanův dotyk, když ji vezme za ruku? Nikdy se nepůjde projít s přáteli? To prostě nebylo možné. Jen ta myšlenka byla hrozná. Tak moc hrozná.

„To se nesmí stát! Desiree, udělej něco. Musíš mi pomoct, potřebuju najít Stefana! A Bonnie s Mattem!“

„Damon ti dával svou krev, v malých dávkách, postupně je o trochu zvyšoval, ale nepomohlo to. Pak to vzdal. Snaží se mě přesvědčit, že budeš v pořádku, ale on sám si to nemyslí. Už se vzdal všech nadějí, Eleno. Je to prostě moc dlouho. Nevíme, jak ti pomoct. Když ani upíří krev nezabírá…“ Větší beznaděj v ničím hlase Elena za svůj dosavadní život neslyšela. Pokud to s ní vzdal už i Damon, co jí ještě zbývá?

„Chci s ním taky takhle mluvit, Desiree. Zařídíš to?“ poprosila ji smutně.

„To asi nepůjde, Eleno, mrzí mě to, nevím, jak bych to mohla zařídit.“ V Elenině hlavě bylo najednou ticho. Tak tíživé ticho. „Hned jsem tady, a on se mnou.“ Než stihla Elena jakkoliv zareagovat, spojení mezi ní a Desiree se přerušilo a Elena zůstala ve své hlavě sama.

Znovu se cítila, jako by stála v černém tunelu. Ne, počkat, nestála. Ona se vznášela. Neměla totiž žádné tělo, které by cítila. Připadala si jako balónek vznášející se vzduchem, neprostupnou tmou, ve které není jediný malinký bod světla.

„Tohle je šílené. Vážně naprosto šílené.“ Protestoval hlasitě Damon, Elena jen nevěděla proti čemu. Byla ale ráda, že je Damon zpátky a s ním i Desiree. Na chvíli přestala myslet na to, že je nejspíš ochrnutá a nejspíš už nikdy nebude chodit.

„Tak mi prostě dej ruku. Slibuju, že nebudu poslouchat, nebudu se ani dívat. Jen tě vezmu za ní, máš na to pět minut. Dělej!“ pobízela Desiree Damona nedočkavě. Elena moc nechápala, o čem to zase ta holka mluví, ale s napětím vyčkávala, co se bude dít.

Stalo se to náhle. Černý, nikde nekončící tunel, vystřídala nádherně zelená louka plná květin. Slunce stálo vysoko na nebi, které bylo bez jediného mráčku, zářivě tyrkysově modré. Elena stála bosýma nohama na hebké trávě. Udělala několik kroků, aby si ověřila, že může skutečně chodit. Po každém našlápnutí se bořila chodidly do měkké trávy, jako by to byla krémová šlehačka. Cítila vůni květin, cítila sluneční paprsky na své bledé kůži a koutkem oka zahlédla obrys postavy, který se k ní blížil.

Nejdřív ji napadlo, že je to Stefan, ale ten tady není. Je pryč. Musel to tedy být jedině… „Damone?“ zeptala se nahlas, aby se ujistila, jestli je to doopravdy on. „Ach, Damone.“

Povzdechla si a v očích ji začaly štípat slzy. Vykročila směrem k němu, posledních pár metrů vzdálenosti překonala několika rychlými kroky a pověsila se na něj jako klíště.

„Eleno?“ nemohla si nevšimnout, jak jeho tělo ztuhlo, když mu obmotala ruce kolem krku a tvář mu zabořila do prsou. Byl tak skutečný, tak strašně moc damonovský! Voněl jako Damon, vypadal tak, ale byl to skutečně on? Náhle se jeho tělo uvolnilo, pevně ji k sobě přitiskl a políbil ji do vlasů. „Panebože, tohle je tak skutečné. Nechápu, jak to ta holka dělá.“ Šeptal a v jeho hlase nešlo přeslechnout dojetí.

„Jak to udělala?“ zamyslela se a vymanila se z jeho objetí. „Jak je možné, že jsem tady, chodím, a ty jsi tady taky? A… kde to vlastně jsme?“ rozhlédla se kolem dokola, ale viděla jen nekonečné moře zelené trávy a barevných koberců rozkvetlých květin.

„Nevím, kde jsme, ale je to vážně… romantické.“ Zamručel a se zamračeným výrazem se stejně jako Elena díval po okolí. „Hele, nemáme moc času. Desiree říkala pět minut, takže rychle…“ vychrlil ze sebe a chytil ji kolem ramen. „Moje krev sice nezabírala, ale Desiree si myslí, že její by možná mohla. Domnívá se, že její čarodějnicko-upírská krev by mohla být silnější a účinnější než moje. Nerad to přiznávám, ale asi má pravdu. A navíc, je to naše poslední naděje.“ Podíval se jí hluboko do očí a čekal, co na to řekne. „Vlastně ne, naše poslední naděje je dát ti napít mojí krve, udusit tě polštářem a čekat, že se probudíš jako upír a rána bude zahojená.“ Elena nepochybovala, že je to Damon. Jeho sarkasmus by poznala na míle daleko.

„Asi to bude znít sobecky, ale prosím, zkuste cokoliv. Hlavně mě přiveďte zpátky mezi vás. Chci zase chodit, chci pokračovat v hledání. Musíme najít Stefana a…“ do očí se jí začínaly drát slzy. „Když nebudu chodit, budu k ničemu.“ Posteskla si a Damon ji pohladil po tváři.

„Zabere to.“ Řekl s úsměvem na tváři a pak dodal. „Musí to zabrat.“

„Máme asi ještě minutu. Nechceš mi nic říct, na nic se zeptat?“ zeptal se po chvíli mlčení a nadzvedl jedno obočí. Elena nevěděla, co od ní očekává a vlastně ani nečekala to, co poté sama vyslovila.

„Prostě mě jenom obejmi, na tu chvilku. To stačí.“

„Páni, konečně to začíná být trochu zajímavé! Jenom škoda, že máme už jenom minutu, to nic nestihneme…“

„Damone!“ okřikla ho s vážným výrazem ve tváři.

„Tak jo, tak jo.“ Prudce si ji přitiskl na hrudník. Slyšela tlukot jeho srdce, i svého vlastního.

„Proč jsme nemohli být třeba na pláži? Tohle si s tou malou čarodějkou ještě vyřídím…“ zamumlal a Elena se pousmála. V tu stejnou chvíli se barevná scenérie, ač trochu přehnaně romantická, rozplynula, a nahradila ji opět jen tma. Elena byla sama.

„Prostě už to udělej. Zhoršit už to nemůžeš. Tak se sakra kousni do toho zápěstí, nech jí stéct tvoji krev do krku a uvidíme, co se stane.“

Elena myslela, že Desiree bude reagovat, bude se s Damonem hádat, ale nic takového se nestalo. Místo toho cítila, jak jí do krku pomalinku stéká hustá tekutina, jak moc to bolí, pálí. Nemohla křičet bolestí, ale trpěla uvnitř. Věděla, že ona pálivá tekutina, která jí způsobuje tak moc bolesti, je krev Desiree. Vnímala, jak se jí teplo šíří do celého těla, postupně začínala cítit, že má něco jako ruce, nohy, o chvilku později cítila, že se jí zvedá hrudník s každým nádechem a klesá s namáhavým výdechem. Pak začala jemně pohybovat konečky prstů na rukou, a když už si myslela, že ten žár skončí, veškerá bolest se soustředila do jejích zad. Věděla přesně proč. Ta ošklivá rána, kterou jí způsobil anděl z fontány. Hojila se.

„Má to tak být?“ slyšela Desiree. Byla k smrti vystrašená.

„Já nevím. Copak si nikdy nikomu nezachraňovala krk? Nikdy si nikomu nedala napít své krve?“ ptal se jí Damon, i když předem dobře znal odpověď.

„Ne, nebylo to potřeba.“ Odpověděla tiše.

Bolest v Elenině těle se stále stupňovala, začínala si myslet, že je něco v nepořádku. A taky že bylo. Nevěděla jak, ale opět seděla na kamenné lavičce, dívala se na sochu anděla před sebou, ztuhlá hrůzou. Najednou ji někdo chytil za ruku, Elena se ohlédla s divoce bušícím srdcem a spatřila Bonnie.

„Panebože, Bonnie!“ vykřikla a divoce se jí vrhla kolem krku.

„Eleno, nejsi tady bez důvodu. Zrovna teď jsi na místě, kde je hranice mezi životem a smrtí nejtenčí. Potřebuju, aby mě teď poslouchala a ještě chvíli tady vydržela. Ano?“ významně jí stiskla dlaň, až Elena málem zasykla bolestí.

„Dobře, Bonnie.“ Pronesla a v ústech jí vyschlo. Zakázala si dívat se na fontánu a na tu dokonalou sochu.

„Vím jméno té, která nás tady drží. Říkají jí Sibyll, nebo také černá čarodějka. Je vážně mocná, Eleno, sleduje vás na každém kroku. Všude má své špehy, ať už jsou to lidé, upíři, nebo dokonce zvířata. Nevím, v čem přesně spočívá její plán, ale něco zřejmě nevychází tak, jak si představovala. Cítím její vztek. Hodně se zlobí. A my na to doplácíme.“

„Jak to myslíš, že na to doplácíte?“ zeptala se s hrůzou své kamarádky.

„Matt… oni ho drží na hranici. Udržují ho na pokraji smrti, ale v podstatě je naživu. Těžko se to vysvětluje, sama nechápu, jak to dělají. Nehýbe se, skoro nedýchá, má hrozně moc zranění. Stefana týrají, Eleno. Už déle jak týden mu nedali krev. Začíná na tom být špatně. A mě docházejí síly. Pořád se snažím s nimi zůstat v kontaktu, ale čím hůř na tom jsou, tím hůř se k nim dostávám.“

„A jak se k vám dostanu? Co mám dělat?“

„Využij tu čarodějku. Ona ví víc, než si myslíš, Eleno. Ví toho o Katherine mnohem víc, než ty, já a Damon dohromady.“

„Cože? Ale… jak je to možné? Ano, říkala mi, že ji zná, ale víc mi nepověděla. Tak… co mi uniká tentokrát?“ Elena byla maximálně zmatená.

Bonnie se podívala směrem nahoru, jako by tam něco zahlédla a nervózně se ošila. „Už se vracíš k nim. Ta krev zabrala.“ S nepřítomným pohledem se otočila zpět na Elenu. „Desiree koluje v žilách Katherinina krev.“

„COŽE?“ vyjekla. Její hlas se odrážel od okolních stěn.

„Volají tě, Eleno. Pospěš si a zjisti, proč chce Sibyll Katherine, tebe i Desiree. O to jí jde, Eleno. Chce vás tu mít všechny.“ Pak se Bonnie rozplynula jako obláček páry, stejně jako fontána a všechno kolem.

Když Elena otevřela oči, nemohla popadnout dech, srdce jí tlouklo do hrudi tak silně, až to bolelo. V uších jí hučelo, přístroje okolo ní hlasitě pípaly a bzučely. V zatemnělém pokoji viděla dvě bledé tváře plné radosti, ale zároveň i starosti.

„Říkal jsem, že to zvládne…“ začal Damon a nejspíš by pokračoval dál, ale Elena ho nenechala.

„Desiree…?“ vyslovila její jméno udýchaně.

„Ano?“ rozzářila se a rychle přiskočila k posteli, na které Elena ležela.

„Nebo ti mám říkat celým jménem…? Desiree Petrova?“

Desiree v tu chvíli ztuhla, stejně jako Damon. V místnosti se ozývaly jen nemocniční přístroje…

Zaslala: Lindsay