Love changes us (4)

„Otče, co … co tu děláš?“ koktal překvapeně Klaus.

Naproti nám stál starší muž, který se velice podobal Klausovi, i když to nebyl jeho vlastní táta. Usmál se a pohlédl s nakloněnou hlavou na nás, stejně tak jak to dělává Klaus.

„Klausi, přes tisíc let jsem čekal na okamžik, kdy budeš nejvíc zranitelný a nebudeš kolem sebe mít hromadu ovlivněných, takzvaných přátel. A ten moment právě nastal.“

V ten moment mě napadlo, jak moc se Mikael podobá Elijahovi. Jejich gesta jsou si velice podobná. Klaus si stoupl blíž ke mně, aby mě před otcem zakryl. „Dělej si, co chceš, ale Caroline nech jít.“

„Klausi, já jsem lovec upírů. Opravdu si myslíš, že nechám jednoho upíra odejít, když to mohu skončit?“

Klaus se přiblížil k Mikaelovi takovou rychlostí, až jsem cítila vánek. „Dotkneš se jí a přísahám Bohu, že tě budu pronásledovat a zabiju tě ve spánku.“

„To bych ti možná i věřil, kdybych si však nebyl jistý, že dnešek nepřežiješ?“ pousmál se Mikael. Klaus ke mně přiběhl, popadl mě za ruku a vyrazili jsme z dveří.

***

Přiběhli jsme k autu a vyrazili k silnici. „Klausi, proč před ním tak utíkáme? Je to přece tvůj otec! Tedy ne vlastní, ale vychoval tě.“

„Tady nejde o to, jestli je to můj otec nebo ne. Tady jde o to, že mě otec nesnáší. Tenkrát, jak jsem se dozvěděl, že jsem jeho nevlastní syn a jak mé vlkodlačí já matka kouzlem potlačila… prostě toho na mě bylo moc, já… měl jsem něco jako zatmění a zabil jsem ji. Prostě se to stalo a od té doby mě chce Mikael zabít.“

V Klausových očích jsem spatřila slzy. Přiblížila jsem se k němu, pohladila jsem ho a vzala jeho tváře do svých rukou. „Poslouchej mě, Klausi, poslouchej mě. Není to tvá vina, byl jsi rozrušený a jsem si jistá, že bys to jinak neudělal. A tvá matka, ti určitě odpustila. Věř mi.“

Klaus si palcem otřel slzu, která mu skápla po tvářích. Rozhlédl se po silnici a odbočil do leva. Jeli jsme strašně velkou rychlostí. Asi půl hodiny jsme pořád rovně, když v tom se za námi objevil Mikael v autě. Šťouchla jsem Klause do paže. „Klausi, to je Mikael. Je přímo za námi.“

Klaus se podíval do zpětného zrcátka a přidal plyn. A takhle to začalo. Jezdili jsme tak dalších čtyřicet pět minut.

„Klausi, takhle to fakt nejde. Musíme to nějak vyřešit, hned!“

„Ty to nechápeš! Mně nejde o sebe, mně jde o tebe!“

„Cože? Proč o mě?“

„Protože jsi jediný člověk, kterému věřím. Záleží mi na tobě. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo.“

Byla jsem šokovaná! Ještě nikdy jsem Klause neslyšela takhle mluvit. „Poslouchej. Mně se nic nestane, slibuji!“

„Tohle já nebudu riskovat.“

Ujížděli jsme ještě dlouho, ale potom se k nám Mikael přiblížil blíž. Na Klausovi bylo vidět, že už neví, co si počít. Podíval se na mě smutnýma očima. „Tohle mi odpusť.“

„Klausi, co chceš udělat? Klausi?“

***

Probudila jsem se ve svém pokoji. Nejprve jsem si nemohla vzpomenout, co se stalo. Poslední, na co jsem si pamatovala, bylo to, jak mi volal Damon, abych zabavila… Klause. Pane Bože, Klaus! Jak jsem na něj mohla zapomenout. A jak jsem se ocitla tady? Stalo se mu něco?

Vyběhla jsem z pokoje a zamířila k hlavním dveřím. Otevřela jsem dveře a chtěla jsem vyběhnout ven, ale… něco mi to nedovolilo. Uvízla jsem ve vlastním domě a muž, kterého miluji, někde nejspíš bojuje o život.

Zaslala: Markýz