Povídka č.21

… Záchvěvy větru si pohrávaly s našimi vlasy jako s chmýřím pampelišek.
„Jsem upír, krvežíznivá pijavice, která pro své vlastní přežití ničí životy jiných,“
věnoval jsi mi mrazivý smutný úsměv.
„Jediné, co na tomhle zpropadeném světě mám, jsi Ty.“
Nebyla jsem schopna slova.
Tiché bouchání okenic a bujarý hluk z bytů,
jediní narušovatelé deprimujícího ticha, jež se mezi námi rozevíralo jako otevřená dlaň,
jako nekonečná propast, do které pomalu, ale jistě z vlastní vůle uvrhneme své životy.
Čekal jsi na mou odpověď. Stál jsi přede mnou a tiše opětoval mlčení.
„Nechápu to,“ jediná dvě slova, na která jsem se po tom šoku zmohla.
Nic extra inteligentního a rozhodně ne to, cos očekával.
Trpělivě jsem přivřela oči a zlehka se pousmála.
„Pochopíš,“ odvětils a bůh ví, proč mne ta slova vůbec neuklidnila.
Tvé kroky, jež se ke mne blížily jako potopa zaplavující srdce, nebyly slyšet víc,
než špendlík dopadající na podlahu.
To, jak ses pohyboval, bylo jiné, dokonale ladné a okouzlující.Nedotrhla jsem od Tebe zrak,
dokud jsi nepřišel až k mému roztřesenému tělu
a Tvé ruce se okolo mne neovinuly jako jistota radosti.
Jako příslib věčného štěstí. Ideály naplněných přání. Dával jsi mi čas.
Přesně to, co jsem v tuto chvíli potřebovala.
Nakonec jsi vzal můj obličej do dlaní a políbil mne.
Bylo to krásné, ale Tvé smyslné rty byly jako vyřezané z ledu.
Nepřestával jsi s nedočkavým laskáním a postupně jsi začal být hrubý.
Jako lev peroucí se o ulovenou kořist. Vzepřela jsem se, ale Tys nereagoval.
Vpíjel ses do mě, jako bych byla zdroj Tvé vášně.
Cítila jsem něco zvláštního, jako by mi celým tělem projel blesk.
Zachvěla jsem se. Známý pocit vzrušení a strachu v jednom.
Hlavou mi zněla jen tupá ozvěna.
Cítila jsem, jak se mi pod lopatkou rýsuje tmavá modřina z Tvého pevného sevření.
Možná mne miluješ, ale co když to bolí? Jak fyzicky, tak psychicky…
Po chvíli ses ode mě odtáhnul,
pohladil jsi mé jemné vlasy mrazivě chladnou rukou a já se otřásla,
tak moc jsem toužila být s Tebou, ale nebyla jsem si úplně jistá,
že to všechno dokážu přejít.
V okamžiku, kdy jsi mi oznámil, že nejsi člověkem,
že se z Tebe stala bytost z krvavých legend, se uvnitř mě něco zlomilo.
„Mám odejít z Tvého života?“
otázal ses tím úžasně okouzlujícím harmonický hlasem
po okamžicích pozorování mého rozjímání.
„Ne, to ne!“ vychrlila jsem okamžitě a ani jsem nevěděla proč.
Možná kdybych řekla opak, zítra ráno bych se probudila a řekla si, že to byl jen sen.
Bolestný, ale krásný. Skončil by, a po několika týdnech by z mé paměti zmizel.
Bohužel… možná bohudík to však jen fantazie mysli nebyla. Jak jsi mohl?
Vždycky jsme si říkali všechno a já Ti v tu chvíli věřila,
věřila, že bys mi nikdy nic nezatajil, i kdyby to bylo v můj prospěch.
Sladká nevědomost.
„Dej mi tři dny… tři dny a já Ti ukážu, jaký by náš život mohl být.“
Zajel jsi mi prsty do vlasů a bolestně se pousmál.
Ze zataženého nebe se znovu spustil déšť, smočil naše vlasy a tiše šeptal slova útěchy.
Melancholicky jsem přikývla.
Přitiskl jsi své z ledu vyhřezlé smyslné rty na mé horečnaté čelo a pevně jsi mě obejmul.
Jako by ses bál, že mám v plánu utéct.
Cítila jsem, jak mi kapky vody, stejně studené jako Ty, stékají přes zavřená víčka.
Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to jen zdání, ale nebylo.
Byl jsi tu Ty a já… Upír a člověk. Bytost s jedinou touhou, touhou po krvi.
Říká se, že stvůry, jakou jsi Ty, neznají slovo láska. Je to vážně možné?
Byl by jsi schopen mě zabít? Na tyhle otázky jsem si sama opovědět nemohla.
Oproti Tobě jsem jen jakási nižší forma života,
jejíž nitku bytí lze přetrhnout tak lehce jako lidský vlas.
„Eleno? Nenávidíš mně?“
Napřímila jsem se a rychle zakroutila hlavou.
„To ne!“
„Ale určitě budeš, jsem přece stvůra. Nelidská zrůda.
Taková, kterou nikdo nemůže milovat.“ Složil jsi hlavu do dlaní.
Měla jsem pocit, že pláčeš a to mě bolelo. Sevřela jsem Tvou ledovou ruku v dlani.
„Pak jsem asi výjimka,“ věnovala jsem Ti usměv z hloubi srdce, upřímný a plný důvěry.

Zaslala: Denisa Čechová