Nečekaná návštěva (1)

Poznámka: Toto je moje první povídka, tak prosím, buďte trochu shovívavý, ale vaše názory ať už kladné či záporné, si ráda přečtu. Pokud by se to někomu líbilo, můžu poslat i pokračování, je to jen na vás.

Když jsem se dneska probudil z velmi živého snu, chtělo se mi skoro až brečet. Ano mně, 160 let starému upírovi.

Ten sen byl o Lexi, dnes je to přesně rok od její smrti. V tento den za mnou vždycky jezdila, nevynechala jediný rok, a právě to ji zabilo… vlastně ne, byl to Damon.

Pořád se nedokážu vzpamatovat z toho, že už za mnou nikdy nepřijde.

Najednou někdo zaklepal na dveře, hned mě napadlo, že tam bude ona, ale to je absurdní, už nežije! Otevřel jsem dveře a za nimi stál Damon, kdo jiný.

Bez pozvání vešel do mého pokoje, začal si bezeslova prohlížet moje deníky, moje knihy a všechno ostatní jenom přejel pohledem.

„Všechno nejlepší, bratříčku!“

„Co máš zase za lubem, Damone?“

„Nic, jenom jsem ti přišel popřát, je to dneska že jo?“

„Ty nikdy nepřicházíš jen tak.“

„Já nepřišel jen tak, jsi můj malej bráška a máš narozeniny, to mi jako důvod stačí.“

Neubránil jsem se smíchu, na to ho znám až moc dobře. On mě probodl pohledem a řekl: „Jak chceš, přišel jsem v míru, ale když nechceš vypadnout z města, tak si tu zůstaň a nic nedělej, je mi to jedno.“ a odešel dřív, než jsem stačil cokoliv říct.

Opět jsem si vzpomněl na Lexi, ale myšlenky na ni ihned přehltilo vzpomínání na Elenu, jaké to bylo minulý rok, žádný Damon, žádní Původní ani žádná Katherine co by nám ničili vztah. Jen vzpamatovávání se z toho, že jsem upír, což nakonec netrvalo zas tak dlouho.

Někdo zazvonil, rozběhl jsem se dolů, otevřel dveře a za nimi stála Elena, samozřejmě nádherná, jako vždy. Pozval jsem jí dál, šli jsme ke mně do pokoje, ona se posadila na postel a na stůl položila malou krabičku.

„Když máš dneska ty 163. Narozeniny,“ řekla.

„Děkuji, ale tos nemusela. Vypočítávalas to teď, nebo jsi to měla dopředu připravené?“ odpověděl jsem jí se smíchem.

Ano, s ní vždycky zapomenu na to, co se právě děje. Díky ní se cítím úplně jiný, živý.

Jenže my dva už nejsme pár, miluju jí a ona mně, ale něco cítí i k Damonovi a ona sama neví co, takže jsme v takovém milostném trojúhelníku.

„Ty to neotevřeš?“ zeptala se.

Pomalu jsem otevřel krabičku a vykoukla na mně miniatura fotbalového míče, připomnělo mi to časy na začátku minulého školního roku, Elena ještě netušila, kdo jsem, byli jsme na začátku našeho vztahu a ona mě přivedla zpět k fotbalu, který mě naučil hrát Damon před 146 lety, ale na něho teď myslet nechci.

„Děkuju ti, je to hezké,“ řekl jsem jí.

„To jsem ráda, neříkáš to jenom tak, že ne?“ zaptala se se smíchem.

„Samozřejmě, že ne, doopravdy, je to moc pěkné,“ odpověděl jsem jí.

Chvíli jsme si jen tak povídali, ale pak musela Elena odejít, tak jsem jí vyprovodil a vrátil jsem se do svého pokoje.

Rozhodl jsem se, že pujdu na lov. Ne kvůli tomu, že bych měl hlad, ale abych se aspoň trochu odreagoval.

Když jsem byl v lese, měl jsem pocit, jako by mě někdo sledoval, buď to byl Damon nebo jsem vážně paranoidní.

Když jsem došel domů, šel jsem hned do sprchy, odreagování při lovu moc nezabralo, tak snad to zabere tady. Ale aspoň jsem se najedl.

Když jsem vyšel ze sprchy okno bylo dokořán, někdo tu musí být.

Samozřejmě mi to připomnělo Lexiiny originální příchody, tento byl podobný tomu jejímu loňskému, ale ona to být nemůže.

Chtěl jsem se nejdřív, něž se pujdu podívat dolů obléct, ale někdo mě něčím praštil do hlavy a já se svalil na zem, chtěl jsem se zvednout, ale ten někdo mě držel u země. Měl velkou sílu.

Když jsem se trochu vzpamatoval, ucítil jsem na svých rtech jemné doteky cízích rtů.

Pak mi ten někdo pomohl zase vstát, jenže to nebyl jen tak někdo.

Vysoká štíhlá postava, dlouhé medové vlnité vlasy až po záda, dokonalá pleť a lesklé zelenomodré oči.

„Charlotte?“

Zaslala: Kačč