Helpless (10) – Odevzdání

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 18+.

 

„Takže jsi si jistá, že jsi nikoho neviděla?“ Alaric se k ní opatrně sehnul. Cítila na sobě pohledy všech v místnosti, když váhavě zakroutila hlavou. Byli v obývacím pokoji už aspoň hodinu od té doby, co se Alaric vrátil mezi živé a snažili se vyřešit, co se vlastně v noci stalo.

„Co budeme dělat?“ Damon se starostlivě poškrábal na hlavě. Ve skutečnosti byl klidný. Měl všechno dokonale promyšlené.

„Musíme toho útočníka nějak vystopovat.“ Rozhodl Alaric.

„Mohla bych zkusit nějaké kouzlo.“ Navrhla Bonnie, která se stačila narychlo vrátit do města, hned po telefonátu od Alarica. Elena seděla schoulená v křesle a přeskakovala pohledem z jednoho na druhého. V hrudi se jí svíjelo klubko hadů. Strach, že přijdou na to, co se opravdu stalo, jí sevřel hrdlo. Tu hanbu by neunesla.

„Eleno?“ další nášup pečujících pohledů a uklidňující ruka na rameni. Trhla sebou.

„Jsem v pořádku,“ pípla. Když zjistila, že to je Damon, sklopila pohled. Už ani nevnímala ničí hlasy. Všimla si, že Bonnie opustila místnost a šla s Alaricem do kuchyně. Zůstala tam s upírem sama. Automaticky stiskla stehna k sobě.

„Jde ti to moc dobře.“ Usmál se na ni. V jeho očích ale nebyl jediný kousek citu. Neřekla nic a tak Damon pokračoval: „Jestli se opovážíš takhle vzdorovat ještě jednou, nejdřív Alaricovi utrhnu ruku i s prstenem a až pak ho zabiju.“ Pohladil ji po tváři, jako by jí právě řekl něco moc hezkého. Brada se jí zatřásla.

„Máme plán.“ Křikl Alaric z kuchyně. Ještě, než se zvedla ze svého křesla, zachytila Damonův chladnokrevný pohled. Srdce se jí rozbušilo.

„Půjdeš s Damonem domů, on tě tam ohlídá. Pošlete sem Stefana a ještě jednou prohledáme celý dům, já pak obnovím ochranné kouzlo a přidám pár navíc.“ Vysvětlila Bonnie. Chvíli bylo ticho.

Proč zrovna s Damonem? Prolétlo Eleně smutně hlavou.

„To bude asi nejlepší,“ hlesla nakonec a nervózně přešlápla. Pobyt v domě Salvatorů se jí vůbec nelíbil, ale v mysli jí blýskl plán záchrany.

„Eleno, nevzpomínáš si, jestli jsi zvala někoho dovnitř?“ obrátil se na ni Alaric. Zakroutila hlavou. „Nikoho cizího?“ ujišťoval se.

„Mohl to být některý z Klausových vlkodlaků.“ Zamyslel se Damon.

„Možná mu došla krev na hybridy.“ Pokýval hlavou Alaric.

„Na to si musíme dávat pozor. Brzo bude úplněk,“ řekla Bonnie rychle. Dalších pár sekund byl slyšet jenom tikot hodin.

„Bonnie jak dlouho budou trvat ty kouzla?“ otočila se Elena na kamarádku.

„Nevím.“ Pokrčila rameny.

„Možná bude lepší, když dneska u Salvatorů přespíš.“ Rozhodl Alaric. „Jestli to teda nebude vadit.“ Obrátil se pak na Damona.

„Jistě, že ne. Elena je u nás vždy vítaná.“ Roztáhl ústa do tak spokojeného úsměvu, až se z toho Eleně obrátil žaludek.

„Ale ty tu nemůžeš zůstat sám.“ Zvedla k Alaricovi vyděšený pohled.

„Klid, Eleno. Požádám Stefana, jestli by tu se mnou nezůstal. Ano?“ Vzal ji za ramena. V duchu zaklela. Doufala, že si vybere Damona.

„Zajdu si teda do pokoje pro nějaké věci,“ špitla, obrátila se na patě a vyběhla do schodů.

Dřív obytná místnost byla kromě postele rozházená, jako kdyby tu proletělo tornádo. Rychle popadla batoh z otevřené skříně a naházela do něj něco na sebe. Pak se přes rozbitou židli prodrala do koupelny a vzala si kartáček s nějakými dalšími kosmetickými potřebami. Vrátila se do pokoje a z roztřískaného prádelníku vyhrabala nějaké spodní prádlo. Snažila se brát takové, které nebude Damona provokovat k žádným chlípným poznámkám. Věděla, že dalšímu styku s ním se u něho doma nevyhne, zvlášť když Stefan bude celou noc pryč.

Procházela kolem stolu, kterému chyběla jedna noha a spatřila na mezi kousek papíru. Zastavila se a zamyslela. Musela jednat rychle. Popadla ho a z hromady, která se ze stolu sesypala, vyhrabala tužku. Rychle načmárala vzkaz pro Stefana.

Byl to Damon! Pomoz mi!

A papír schovala na viditelné, ale zároveň nenápadné místo. Pak sebrala batoh a seběhla zase do kuchyně. Srdce jí divoce tlouklo. Měla naději.

„Můžeme vyrazit?“ zeptala se a přehodila si zavazadlo přes rameno.

„Jen jdi, Eleno. Damon na tebe už čeká v autě.“ Alaric ji naposledy objal a pak doprovodil ke dveřím.

„Já už se tady postarám o bezpečnost.“ Usmála se na ni Bonnie vlídně a nedočkavě ji vystrkala ze dveří. Hned na to už si to mířila k Damonovu autu, zaparkovanému u jejich příjezdové cesty. Nasedla.

„U nás se ti bude líbit.“ Ušklíbl se na ni upír a položil jí ruku na koleno.

„Nesahej na mě.“ Odsekla a nohu odtáhla.

„Bude se ti u nás líbit, jen když se budeš chovat vzorně.“ Stiskl její paži a přitáhl si ji až k obličeji.

„Fajn.“ Pohlédla mu vzdorovitě do očí. Damon si chvíli prohlížel její vzpurný obličej, ale nakonec usoudil, že si ji zkrotí, až budou mít soukromí. Nastartoval.

 

Stefan seděl ve svém velkém polstrovaném křesle u masivního dřevěného stolu a rozšiřoval sbírku deníků. Nemyslet na Elenu mu v posledních dnech dělalo víc a víc potíží. Zvlášť když se její vůně linula domem každou noc, co se Damon vrátil domů. Vrtalo mu to hlavou, ale mohl se jí divit? Po tom, jak se k ní choval on a jak se k ní choval jeho bratr, se ani nedivil, že tráví čas radši s Damonem.

Z psaní ho vyrušilo skřípení brzd na štěrkové cestě. Na papíře se objevila tmavě modrá kaňka a Stefan tiše zaklel. Odložil inkoustovou propisku a vstal od stolu. Přešel k oknu a nenápadně odhrnul závěs. Spatřil Damona, jak oběhl auto, otevřel dveře spolujezdce a vytáhl odtamtud Elenu, pevně svírajíc její paži. Přitáhl si ji k obličeji a něco jí řekl. Stefan ze zdvořilosti neposlouchal a jenom pozoroval, jak ji jeho bratr odtáhl do domu. Neušel mu však Elenin ustaraný výraz a tak se vydal po schodech do obýváku, aby zjistil víc.

„… a zůstaneš tady. Je ti to jasné?“ Damon držel Elenu pevně za ramena a zpříma jí hleděl do očí. Dívka jenom kývla. Až pak si všimla, že už v obývacím pokoji nejsou sami.

„Nazdar bráško.“ Damon už Stefana taky vycítil.

„Děje se něco?“ Stefan si zamračeně založil ruce na prsou. Elena se nadechla pro odpověď. Zorničky se jí rozšířily napětím.

„Elena měla včera nezvanou návštěvu,“ ušklíbl se Damon. Dívka zmlkla a jenom se stydlivě zahleděla do podlahy.

„Někdo z Klausových poskoků?“ Zamračil se Stefan ještě víc.

„Nejspíš jo. Alaric tě žádá, jestli by ses za nima ještě nestavil. Bonnie tam dělá nějaké čáry máry.“ Roztáhl ústa do spokojeného úsměvu. Stefan neodpověděl, jenom se snažil zachytit Elenin roztěkaný pohled.

„Fajn, zajdu tam.“ Souhlasil po krátké odmlce.

„Výborně, já už se postarám o Elenino bezpečí.“ Vzal ji kolem ramen a z rukou jí vytrhl batoh, který tam svírala se slovy: „Pojď, ubytuju tě.“

Stoupala po schodech a věděla, že míří do Damonova pokoje. Zatnula pěsti a slíbila si, že přetrpí cokoliv, jenom když Stefan najde její vzkaz. V duchu už si představovala, co všechno Damonovi její přátelé nejspíš provedou a bylo jí to jedno.

„Celou noc tu budem sami, takže se v klidu můžeš usídlit u mě,“ řekl, když otevřel dveře od prostorné místnosti zalité sluncem. „Nejdřív by ses mohla jít osprchovat, zbytek už zařídím sám.“ Odhodil jí batoh do kouta.

„Vážně? Nic originálnějšího nemáš? Sprcha a pak postel?“ Založila ruce v bok a protočila oči.

„Nooo… „“ protáhl sladce a v tu chvíli věděla, že přestřelila. „Mohli by sme vyzkoušet každou místnost v domě, ale nejsem si jistý, jestli bys to zvládla.“ Stoupl si naproti a něžně ji pohladil po tváři. Odtáhla se. Damon se zarazil a zamračil. „Tohle je poslední varování.“ Sklonil se k jejímu uchu. „Jestli nebudeš dneska přítulná, budeš si po zbytek života přát, aby ses nenarodila,“ zašeptal, až z toho Eleně naskočila husí kůže.

„A teď.“ Promnul si ruce. „Máš hlad nebo něco?“

„Ne,“ hlesla a zakroutila hlavou. Bylo kolem desáté dopoledne a ona sotva snědla snídani.

 

Když Stefan dorazil na příjezdovou cestu, Bonnie zrovna chodila kolem domu s trsem bylinek, ze kterých se kouřilo. Pozdravil ji a pokračoval dál. Alarica našel v obýváku se sklenkou burbonu.

„Ahoj. Tak kde mám začít?“ přisedl si k němu. Alaric mu beze slova podal prázdnou skleničku, do které mu vzápětí taky nalil. Obrátil do sebe svoji dávku a nalil i sobě. Pak promluvil: „Včera večer.“ Začal pomalu. „Volali mi ze školy.“ Stefan se ani nehnul a poslouchal. „Prej nějaký problém s počítačem v mojí učebně.“ Hořce se zasmál. Bylo vidět, že už je v lehce podnapilém stavu. „Měl jsem vědět, že… „“ odmlčel se a Stefan pochopil.

„Neměl by sis to dávat a vinu.“ Napomenul ho.

„A jak by ne?“ zvedl Alaric podrážděně obočí a obrátil do sebe další sklenku zlatavého alkoholu. „Vždyť nejdřív mě zdržoval vrátný, pak uklízečka a nakonec s tím počítačem nebylo vůbec nic.“ Praštil s prázdnou skleničkou. „Kdybych nemusel skoro dvě hodiny čekat, než vytře celou chodbu a všechny učebny a pak ještě hodinu než to všechno uschne… „“ zakroutil nevěřícně hlavou. „Ženská pitomá.“

„A cos tam tak dlouho dělal?“ nechápal Stefan.

„Zajel sem si do Grillu.“ Pokrčil rameny. „Ale měl jsem to tušit.“ Sklopil hlavu.

„Možná bys měl spíš omezit pití.“ Odtáhl mu upír poloprázdnou lahev.

„To nejspíš taky.“ Souhlasil Alaric.

„Jdu se podívat nahoru, jestli tam nenajdu něco víc.“ Stefan se zvedl a svou sklenku nechal netknutou. Už když stoupal po schodech, něco se mu na tom všem nezdálo.

 

Damon na chvíli odešel a nechal Elenu zamčenou v jeho pokoji s rozkazem, že se má jít osprchovat. Došlo jí, že ji prostě jenom chce mít v pokoji nahou a připadalo jí to ubohé. Postupně si zvykala na všechno, co jí dělal a poddávala se tomu. V paměti se jí vynořila věta, kterou jí řekl noc před tím. Předkloň se. Byla to jediná věc, kterou jí řekl od té doby, co ji otráveně poslal do pokoje. Pak už všechno proběhlo rychle, a když odcházel, ona opět zůstala fyzicky nepoškozená. Kromě velké, modrofialové modřiny, kterou si udělala na zádech při pádu v koupelně, ale za to si mohla sama.

Rozhlédla se po místnosti, její batoh ležel v koutě. Šla k němu a zvedla ho, rozepnula zip a vytáhla ručník a nějaké kosmetické potřeby, které si vzala. Když už musí dojít na sex, ať u toho aspoň vypadá důstojně, rozhodla se.

Koupelna byla poměrně velká, sprchový kout nebyl oddělený žádnou stěnou nebo závěsem, ale to ji u Damona vůbec nepřekvapovalo. Světlo zářivky bylo tak jasné, že ji nepříjemně uhodilo do očí a odrazilo se od jasně bílých kachliček s jemným černým zdobným pruhem přibližně ve výšce jejích ramen. Musela uznat, že měl rozhodně vkus. Vana měla příjemně kulaté tvary a byla dost velká i hluboká pro dva, zrcadlo u umyvadla chybělo. Na co taky? Damon ho nepotřeboval. Zato stálo jedno velké zrcadlo v koutě a Elena se v něm viděla od kotníků až po hlavu. Fakt, že se svléká v Damonově koupelně, jí přišel proti srsti a tak se otočila zády k zrcadlu, aby se na sebe při tom aspoň nemusela dívat. Svlékla se a pustila teplou vodu ve sprchovém koutě, ručník nechala přehozený přes vanu, aby ho měla po ruce.

Damon si sedl v obývacím pokoji k vyhaslému krbu a poslouchal Elenu, jak se sprchuje. Dával jí načas a zatím se obšťastňoval sklenkou drahé whisky. Včera večer už si myslel, že mu to nevyšlo, ale nakonec to dopadlo ještě líp, než si mohl kdy představit. Musel uznat svoji genialitu a v duchu si sám sobě pogratuloval. Protočil zápěstí a zlatavá tekutina nechala stopu až na okraji broušené sklenice, pak si ji ležérně přiložil k ústům a trochu upil. Všiml si, že voda v jeho pokoji se zastavila. Vypil zbytek alkoholu, vzal druhou skleničku a skoro plnou láhev a vydal se po schodech nahoru. Whisky si na chvíli přidržel a odemkl, pak všechno odložil na noční stolek a šel zase zamknout. Nečekal a svlékl si košili. Z koupelny se ozývaly zvuky ručníku, který sušil Elenino nahé tělo. Jenom při té představě by se mu bylo rozbušilo srdce, kdyby ovšem mohlo. Za skleněnou stěnou se rýsoval její obrys. Obešel ji.

„Oh, panebože.“ Trhla s sebou a omotala si bílý ručník kolem těla. „Vylekal jsi mě.“ Zasmála se nervózně, ale nebyl to upřímný úsměv. To on poznal.

„Přivezla sis moc hezké spodní prádlo.“ Ušklíbl se a obešel vanu, aby mohl jít Eleně naproti.

„Ty ses mi… “

„Ne.“ Přerušil ji. „Nehrabal, ale znám tě.“ Vzal pramen jejích mokrých vlasů a hrál si s ním.

„Ts, tak to ani zdaleka.“ Odsekla mu, ale před jeho dotykem na rameni neuhnula.

„Tak v tom případě tě teď poznám.“ Sklonil se k jejímu obličeji blíž. Neodvrátila pohled, což se mu očividně líbilo. Cítila, jak jeho ruka s ramene sjela na hrudník a vzala za okraj ručníku. „Stáhni si ho do pasu,“ zašeptal. Polkla a zrudla. Zatím byla u všeho tma, na zářivě bílé světlo koupelny nebyla připravená.

„Snad se nestydíš?“ Ušklíbl se, když zpozoroval její rozpaky.

„Je tohle opravdu nutné?“ hlesla.

„To víš, že je.“ Pohladil ji po tváři a znovu vzal okraj ručníku.

„Dobře.“ Zastavila jeho ruku. „Udělám to sama,“ vzdychla odevzdaně a Damon se spokojeně narovnal. Pomalu a váhavě stáhla ručník do pasu a zůstala stát s očima sklopenýma do podlahy.

„Tak se mi to líbí.“ Spustil ruce podél těla a Elena na sobě cítila jeho zkoumavý pohled. Bylo to ještě horší, než kdyby se jí dotýkal, protože věděla, že si ji velice bedlivě prohlíží, hodnotí každý kousek jejího odhaleného hrudníku a užívá si to. Nelíbil se jí ani fakt, že čím déle tam stáli, tím víc jí byla zima, bradavky jí ztvrdly a srdce se rozbušilo.

„Líbí se mi, když jsi vzrušená.“ Zvedl ruku a lehce ji pohladil po klíční kosti, pak středem mezi ňadry a zase zpátky nahoru.

Nadechla se, aby mu odpověděla, ale ve chvíli kdy ucítila jeho palec něžně kroužit kolem vrcholu levého prsu, ztratila hlas. Žaludek se jí sevřel a někde v podbřišku ji zašimralo. Uvědomila si, že ať by řekla cokoliv, vyznělo by to přesně, jak Damon chtěl. Odvrátila teda hlavu do strany a snažila se nevydat ani hlásku, když upír svýma chladnýma rukama bezostyšně zkoumal každý záhyb jejího odhaleného hrudníku. Minuty plynuly a zdálo se, jako by nikdy neměl dost. Bříšky prstů bloudil po těch nejcitlivějších místech a jednal s Elenou jako by byla z porcelánu. Docházelo jí, jak intenzivně na ni působí, ale snažila se zachovat kamennou tvář.

„Otoč se,“ řekl tiše a ona bez váhání poslechla. Damonovi všetečně prsty pokračovali na jejích zádech. Nejdříve vzaly její vlasy a daly je stranou, pak přejely po páteři a těsně nad zadeček. Neudržela se a musela zatnout zuby. Když objevil dvě jamky ve spodní části zad, těsně nad jejími půlkami, prohnula se, jako by chtěla před motýlím dotykem uniknout, ale Damon věděl, že to je z jiného důvodu. Bez otálení stáhl ručník úplně a ten zůstal viset jen v Eleniných rukách. Pak ji vzal za paži a postavil před velké zrcadlo. Chtěl vidět její obličej a chtěl, aby ona viděla sebe, až ji přinutí vzdychnout.

„Otevři oči.“ Zašeptal jí do ucha a dlaní přejel přes Elenin bok. Zakroutila hlavou, ale když slyšela rozepínání zipu, nemohla se nepodívat. O chvíli později už ji do zadečku tlačilo něco opravdu velmi tvrdého.

„Máš strach?“ pohlédla do zrcadla a spatřila v něm jenom svůj vlastní odraz. Znovu zakroutila hlavou, na znamení, že nemá.

„Tak mi to řekni.“ Věděla, že se usmál.

„Nemám strach,“ zašeptala roztřeseně. A opravdu ho neměla, ani když ucítila, jak se Damonovi špičaté zuby lehce dotkly tenké kůže na její šíji.

„Damone, tohle ne,“ vydechla a otočila se k němu. Na chvíli se zarazil.

„Stejně se tomu nevyhneš.“ Oči podlité krví se vrátily zase do normálu.

 

Stefan vstoupil do Elenina pokoje a zhluboka se nadechl. Do nosu ho praštily tři pachy tak intenzivní, až se mu chtělo utéct zpátky na chodbu. Elenin fyzický stav vzrušení se tetelil nad její postelí kdežto její strach, byla věc, co jenom zvířata a upíři mohli vycítit a ten byl všude. Třetí věc byla vůně kolínské jeho bratra. Ale ještě něco, ještě něco tam bylo. Slabý závan, který si Stefan pamatoval jenom z výjimečných okamžiků, kdy z Damonova pokoje odcházela nějaká žena. A pak si to uvědomil. Srdce se mu sevřelo ještě víc, než kdy předtím. Sepjal rty k sobě a začal prohledávat místnost, jestli nenajde nějaké jiné stopy cizí přítomnosti.

 

Ani se neobtěžoval ji vzít do postele. Vysadil ji na umyvadlo a obtočil si její nohy kolem pasu. Elenina kůže byla horká, dech zrychlený, zorničky rozšířené. Každá část jejího těla volala po uvolnění, i když si to Elena nepřiznávala a snažila se svoje vzrušení všemožně skrýt. Nešlo to. Damon to poznal. Vycítil to. Lehkost, s jakou do ní mohl vklouznout, byla až neuvěřitelná. Zaryla mu nehty do ramen a on se v ní pomalu rozpohyboval.

Věděla, že každé sekundy své mizerné přítomnosti tady bude litovat. Samotné její tělo ji zradilo a odpovídalo na pohyby upíra v ní tak, až se jí z toho točila hlava. Čím víc se její mozek bránil a styděl tím víc jí její střed dával najevo, jak se mu to líbí. Šílela.

Tempo pomalu narůstalo. Už se ani nesnažila zaměstnat svou hlavu myšlenkami na cokoliv jiného. Odevzdala se mu a vědomí, že toho později bude litovat, zahnala někam do temného kouta svojí hlavy.

„Eleno,“ zavrčel její jméno a stiskl jí stehno, které přidržoval. Vzdychla, bolest se jí zalíbila. Modřinu, která měla následovat, si neuvědomovala. Vycítila, že přichází vrchol a nevědomky se k upírovu studenému tělu přitiskla blíž.

„Jsi moje, jenom moje,“ další zavrčení a Elena i přes všechno to vzrušení cítila, jak po zádech stéká její krev, a na krku dělají Damonovi tesáky dvě malé dírky. Nebolelo to, aspoň zatím. Zpozorovala znovu ten jeho odpuzující uspokojený výraz a odvrátila pohled. Seskočila na studenou zem, když odstoupil. Olízl si vrchní ret, na kterém mu zbyla kapka její krve, a ušklíbl se.

„Dneska už to bylo lepší, obvazy sou tam.“ Usmál se na ni škodolibě a ukázal na poličku, pak popadl její ručník, ovázal si ho kolem pasu a odešel. Elena se opřela o umyvadlo a chvíli oddechovala. Čurek krve se jí spustil po hrudníku a zatočil mezi ňadra, potom se první kapka tiše rozstříkla o bílou podlahu koupelny. V krku začínala pomalu pulzovat intenzivní bolest.

Zaslala: Night.Being