Bloody story (2)

Všem moc děkuju za komentáře, ani nevíte, jak moc mě potěšily!

A jestli máte nějakou připomínku nebo nápad klidně komentujte, ráda se poučím… ;)

Pohled Damona

„Pane bože, je tak krásná,“ neubránil jsem se pokušení občas na ni mrknout, když spala v mé náruči. „Co si to tu melu?“ zamyslel jsem se po chvíli, vlastně na ni civím celou cestu od Grillu.

Při tom přemýšlení jsem se trochu zapoměl koukat kolem (jako kdyby to upír potřeboval) a nepatrně jsem škobrtl o schodek vedoucí k jejímu domu. Ona to zřejmě moc nezaregistrovala, akorát trošku pofňukla a nevědomky mě objala ještě těsněji.

„Co teď s tebou?“ mluvil jsem k ní šeptem, i když jsem věděl, že mě neslyší, ani mi neodpoví, protože podle toho oddechování jí teď asi nic kromě ledové vody do obličeje neprobudí. A já fakt nemám nejmenší zájem tuhle princeznu probudit, než se vyspí do růžova.

Sedl jsem si opatrně na lavičku, na které jsem občas viděl Jeremyho snažit se naučit matiku (jako kdyby to snad šlo) a nenápadně zkoumal prostředí, jestli tu někde nečíhá žádný krvelačný tvor nebo hůř – krvelačný Stefan.

„Super.“ Nikdo neobvyklý nebyl ani na ulici ani v domě. „Neměl bych ji aspoň zanést do pokoje, aby se pohodlněj vyspala?“

Tu myšlenku jsem zavrhl hned, jak mi došlo, že jsem upír, který nemůže do domu bez pozvání majitelky. Jasně, mohl bych ji ovlivnit, ale tak nějak vím, že kdybych mohl k ní domů, už by mi nic nebránilo sledovat ji každou noc, když spí.

Předpokládám, že by asi nebyla moc ráda, kdyby to někdy zjistila. A navíc nechci, aby byla donucena mě pozvat. Dokud nezjistí pravdu o tom, kdo jsem, mám u ní pořád šanci.

Skvělý, už si mluvím i sám pro sebe, ještě bych si mohl založit deník, nagelovat vlasy, zabít pár desítek lidí navíc a byl bych jako můj dokonalý bratříček. Doteď nechápu, proč ho všichni mají radši než mě.

Jasně, většinou se projevuje mé protivné, neurvalé a všehoschopné JÁ, ale to on by měl co říkat, když zabíjí lidi na potkání a snaží se zničit bratrovi (to jako mně) život.

Teď se to nesmí stát, on mi vzal Katherine, ale až si získám srdce Eleny, nedovolím mu udělat mi to stejné, co v roce 1864. Historie se opakovat prostě nesmí a nebude.

„Trošku předbíhám situaci,“ pomyslel jsem si smutně. Ona se mě právě teď asi bojí, takže bych ji měl nechat spát tady na lavičce a vypařit se odsud dřív, než si všimne, že na ni zase civím. „Ale teď přece nemůžu odejít.“ Ona je zraněná a kdyby se někdy v noci snažila vstát a někde spadla, tak může mít otřes mozku, rozbitou hlavu, krvácení do mozku a tak dále.

„Eleno?“ zkusil jsem opatrně. No, možná trošku moc opatrně na to, že chci někoho při vědomí aspoň na 10 sekund. Odhrnul jsem jí pár neposedných vlasů z očí a zdálo se mi, že trošku pootevřela oči, tak jsem to zkusil znovu. „Eleno, nebolí tě něco?“

„Asi umírám, jinak v poho,“ zamumlala potichu se sarkastickým tonem. A chtě nechtě se trošku pousmála, i když nevím, jestli se to dá počítat jako úsměv, když následovalo bolestné áááu, při kterém se jí maličko zachvěly řasy a zrychlil dech.

„Co teď?“ šrotovalo mi v hlavě. Pohled na ni, když trpěla, mě doslova užíral, ale kdybych jí dal svoji krev a potom by se něco stalo a ona zemřela… Nikdy by mi to neodpustila.

„Damone, Damone, prosím, pomoz mi!“ zašeptala namáhavě a s bolestí v hlase.

„Neboj se, nic se ti nestane,“ slíbil jsem jí, ještě než se mi zaostřily tesáky a pod zarudlýma očima zabijáka se objevily žilky. Spatřil jsem její výraz plný zděšení a strachu, když jsem si prokousl zápěstí. Chtěla začít křičet, ale pusu jí mezitím zaplnila moje krev. „Budeš v pořádku, nic ti neudělám,“ snažil jsem se jí ještě utěšit, ale ona sebou jenom cukala, jak mohla, a s přibývající sílou bylo čím dál těžší ji udržet v klidu.

Když už jsem měl pocit, že se radši udusí, než polkne další lok krve, tak jsem rychle odtáhl ruku a pomohl jí do sedu.

Její srdce bušilo tak hlasitě, ale téměř nedýchala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se pro jistotu a jemně jí odhrnul další vlasy z obličeje.

Okamžitě pod mým dotekem uhnula, sklopila oči a tiše seděla bez jediného pohybu.

I když jsem se snažil nevnímat pulzující krev v jejích žilách nebo srdce bijící jako o závod, prostě to nešlo zastavit.

Automaticky se mi znovu prodloužily tesáky a zčervenaly oči. Jakmile mi došlo, co se stalo, okamžitě jsem se otočil, aby mě neviděla, ale jejímu pohledu jsem se stejně nevyhnul.

„Eleno, počkej, já ti to vysvětlím!“ zoufale jsem na ni zavolal, když už roztřesenýma rukama šmátrala po klice od domu.

Když uslyšela můj hlas a uviděla, že stojím hned za ní, začala tiše vzlykat a svezla se na podlahu. „Co si zač?“ vyhrkla s dalším proudem slz.

Ten pohled na ni už jsem nemohl vydržet. Věděl jsem, že se mě k smrti bojí a že by právě teď byla mnohem radši s tou bandou kreténů u Grillu, ale vážně mě nenapadlo nic, co bych teď měl udělat.

„Jsem… upír,“ odpověděl jsem jenom a nenápadně jí zastoupil cestu do domu, protože kdyby teď o mě někomu řekla, mohl bych se rovnou rozloučit s Mystic Falls. Vlastně o tohle město vůbec nejde, nesnáším je, ale vážně by mě ranilo rozloučit se s ní. „Eleno, jednou ti tohle všechno vysvětlím, ale teď na to ještě nejsi připravená.“

Pomohl jsem jí vstát z podlahy a udělal věc, za kterou se budu hodně dlouho nenávidět, ale prostě bych nesnesl, kdyby mě nenáviděla ještě delší dobu, než těhle pár minut.

„Eleno,“ podíval jsem se jí zhluboka do očí. „Za tohle se ti opravdu moc omlouvám, ale jinak to nejde.“

„Co se děje?“ dořekla opatrně a pohled mi vrátila.

„Všechno ti jednou řeknu, až mě poznáš a zjistíš, jaký jsem, ale teď chci, abys zapomněla, že upíří existují, a pamatovala si jen to, že jsi mě potkala v Grillu a já tě doprovodil domů.“

Zaslala: Lenda3