Nový život

Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč si Katherine nevybrala jednoho z bratrů. Bylo to kvůli jejímu rozmaru, dva bratři rovná se potěšení, zábava, sex na druhou? Nebo je skutečně možné rozdělit své srdce přesně na dvě rovnocenné poloviny, kdy ani jedna nepatří vám?

Ležela jsem v posteli a čekala, až se mě konečně zmocní spánek, který mi přinese pomíjivé chvíle klidu. Nestalo se. Takže jsem tam jen tak ležela a přemýšlela, kdy jsem se začala měnit. Kdy se z Eleny, která věrně milovala Stefana, stala sobecká Katherine, které nestačí Stefan, a touží snad i po Damonovi?

Více a více jsem se uzavírala do sebe. Nejenže jsem se vyhýbala kamarádům, snažila jsem se vyhýbat i Stefanovi. Bála jsem se, že by mohl poznat, oč jde. Kdykoliv se se mnou pokoušel být, poslala jsem ho pryč. Trápilo mě vidět ho, jak pokaždé s nešťastným výrazem odchází. Nechápal, co se děje a já nechtěla, aby pochopil. A i když jsem na jednu stranu byla ráda, že mne vždy uposlechl a odešel, na druhou jsem si hrozně přála, aby řekl: ‚NE, já tu s tebou zůstanu, a cokoli tě trápí, spolu to vyřešíme.‘ Snad bychom to mohli vyřešit a vše by dopadlo jinak. A možná také ne. Možná má zkrátka člověk daný osud, který nelze změnit.
Celé dny jsem trávila zavřená u sebe v pokoji, a proto jsem si oblíbila večerní procházky potemnělými ulicemi města, kdy bylo vysoce nepravděpodobné, že potkám kohokoliv známého. V pátek večer jsem se opět bezcílně procházela ztichlým parkem, když vtom jsem zaslechla, jak v koruně stromu nade mnou něco šustí. Vylekalo mě to. Srdce se mi rozbušilo, ale nepohnula jsem se. Najednou bylo až hrobové, zlověstné ticho. To už mé nervy nevydržely a já se rozběhla, co nejrychleji jsem uměla, abych se dostala ven z parku. Bunda mi však zavadila o větev stromu a já spadla. Než jsem si uvědomila, co se stalo, dvě ruce mě zezadu svíraly za ramena. Na smrt vyděšená jsem se prudce ze sevření vyškubla a otočila.

„Damone,“ vyhrkla jsem roztřeseným hlasem a bezmyšlenkovitě mu vpadla do náruče. Pevně jsem ho objímala kolem krku, oči měla zavřené a snažila se uklidnit.
„Kdybych věděl, že stačí trocha strachu a ty mi padneš do náruče, vyděsil bych tě už dřív,“ poznamenal Damon ironicky a narážel na naše přetrvávající objetí. Trochu jsem se odtáhla.
„Neměl bys tu být, Damone.“
„Moment, já jsem upír, takže ty by ses tu večer neměla potulovat. Nebo snad čekáš na Stefana? Protože jak vás dva poslední dobou pozoruji… nějaké problémy v ráji?“ těžký sarkasmus.
Neměla jsem chuť mu cokoli vysvětlovat. Rozhodla jsem se konat. Rozepnula jsem si Stefanův řetízek, vzala Damonovu dlaň a spustila mu řetízek do ní. Damonovo překvapení bylo očividné.
„Nechápu, Eleno, co tu na mě hraješ? Proč to děláš?“
„Už není důvod, abych ho nosila. Měl mě před tebou chránit, ale já už nepotřebuji ochranu.“
„Hmm, zajímavé. Kdy ses stala tak nezodpovědnou? Uvědomuješ si, že právě děláš největší chybu ve svém životě?“
„Ne,“ usmála jsem se a pohladila ho po tváři. „Tu dělám až teď.“ A pak jsem si stoupla na špičky a políbila ho.

Cestou domů se mi v hlavě promítaly jen dva obrazy – Damon, Stefan. Myslela jsem, že když políbím Damona, vše se zkomplikuje, zamotá a já budu víc zmatená a nerozhodná. Paradoxně mi to pomohlo. Člověk někdy musí udělat chybu, aby zjistil, co je pro něj správné.

Na nic jsem už nečekala. Hned, jak jsem přišla domů, sedla jsem do auta a rychleji, než je povoleno, jsem odjela do domu Salvatorových. Nezvonila jsem, vtrhla jsem dovnitř a volala: „Stefane, Stefane!“
Ozval se mi jen Damon, který seděl v křesle se sklenkou whisky.
„Rozloučili jsme se sotva před pár minutami a ty už beze mě nemůžeš být?“
„Kde je Stefan?“ ptala jsem se až příliš nervózně.
„Au, tvůj nedostatek zájmu o mou osobu mě zraňuje, Eleno!“
„Kde je Stefan?“ zopakovala jsem svou otázku a dávala důraz na každé slovo.
„Nevím. Poté, co jsem mu trošičku přibarveně vylíčil naše setkání v parku, mluvil něco o odchodu.“
Nevěřila jsem svým uším. Rozběhla jsem se do Stefanova pokoje. Byl prázdný, Stefan tam nebyl. Zato Damon mi byl teď až moc blízko.
„K autentičnosti celé naší ‚love story‘ mi dopomohl tvůj přívěšek. Já tě varoval, že děláš chybu, když mi ho svěřuješ.“
„Damone, jsi ubohý. Nechápu, jak jsem mohla vůbec pochybovat. Nemiluji tě.“
„Pochybovala jsi, protože jsem to tak chtěl. Umím být docela milý, když chci. A co se týče tvé zamilovanosti do mě, k tomu tě můžu snadno přinutit, když už nemáš svůj magický přívěšek.“ Damon se usmál tak vypočítavě, až se mi z něho dělalo špatně. A pak se ke mně naklonil.
„Dej od ní ruce pryč, Damone!“
„Stefane,“ vykřikla jsem šťastně.
„Ahoj, bráško, tys neodjel?,“ Damon hrál naoko překvapeného.
„Opravdu si myslíš, že bych odjel a nepromluvil si s Elenou? Přece nejsi tak naivní, Damone.“
„Výjimečně máš pravdu, nejsem. Doufal jsem, že neodjedeš, jinak bys zmeškal mé představení, a to by bylo mrzuté. Hraješ totiž jednu z hlavních postav.“
A nejednou jsem cítila, jak mi dva ostré zuby projely hrdlem. Svezla jsem se na zem, polomrtvá. Skoro jsem nevnímala, umírala jsem. Zaslechla jsem pouze Stefanův zoufalý výkřik a pak se ke mně jako z dálky nesl Damonův hlas, který mluvil k Stefanovi.
„Raději ji necháš zemřít, než abys dopustil, aby byla jako my? Bojíš se snad, že pak by dala přednost mně před tebou? Co jí budeš moct nabídnout? Zvířecí krev? Ne, ona bude toužit po lidské, a tu jí budu moci dopřát já. Tak se konečně rozhodni. Myslím, že jí zbývá tak deset, devět, osm…“

Cosi studeného, po chvíli mi došlo, že je to krev, začalo proudit mým krkem. Okamžitě jsem se cítila zdravá. Stefan mě vytrhl ze spárů smrti, Damon se chystal znovu mě zabít. On to ale nazýval jinak – prý nový život.
Bratři se na sebe vrhli a nebylo v mých silách zastavit je. V rychlosti, jakou se pohybovali, nebylo možné pozorovat, kdo vyhrává. Snažila jsem se, ale viděla jsem jen rozmazané šmouhy, které se míhaly po pokoji. A náhle se mi zatmělo před očima a už si víc nepamatuji.

Otevřela jsem oči. Stefan seděl na posteli vedle mě, ve svých dlaních svíral mou ruku. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem stále v jeho pokoji. Byla jsem zmatená.
„Stefane, co se stalo, omdlela jsem?“
„Ne tak docela,“ odpověděl mi s nešťastným výrazem.
Náhle jsem se posadila a řekla: „Mám žízeň!“ a od dveří se mi ozval známý, ironický hlas: „Vítej v našem světě.“

Zaslala: Tereza Mildeová