Bloody story (1)

Upozornění: Děj příběhu není podle filmové ani knižní předlohy. Píšu z pohledu Eleny Gilbertové.

 

„Nepokoušej se odmlouvat,“ hláskovala mi Bonnie do telefonu, zatímco já jsem si sčesávala vlasy do upraveného culíku.

„Má to vůbec cenu?“ řekla jsem celkem otráveně. Podle jejího tonu při odpovědi, ve které mumlala něco jako, že mě stejně překecá, bylo vidět, že jí náladu nezkazí vůbec nic, tak jsem se o tom radši ani nepokoušela.

Ok, ok v 20:00 v Grillu, odpapouškovala mi sekundu předtím, než bylo slyšet upozornění telefonu, že baterie je vybitá.

Vždyť se mi jen snaží pomoc, pomyslela jsem si. Po smrti mých rodičů se cítím kompletně každý den jako chodící mrtvola, co je vlastní vůlí nucena ve škole dělat, jako by se nic nestalo a optimisticky odpovídat každému, kdo se zeptá „Jak se cítíš“.

Někdy si vážně myslím, že v mém životě mi opravdu zbyla jen Bonnie, Jeremy, Caroline a Jenna. Alespoň, že před těmito lidmi nemusím skrývat nic. Unaveně jsem se ohlédla po pokoji a při pohledu na postel se mi zase začali klížit oči, tak jsem se tomu nebránila a na chvíli si šla zdřímnout.

 

„Eleno!“ hulákal Jeremy, který stál přímo naproti mé posteli a koukal na mě, jako kdybych byla retard. Rozespale jsem otevřela oči a už jsem chtěla začít spustit svoji nacvičenou řeč, že nemá co dělat v mém pokoji, když o tom nevím.

„Náhodou jsem slyšel tvůj rozhovor s Bonnie a myslím si, že za 2 minuty a 16 sekund máš být někde úplně jinde, než je tvá postel,“ dodal Jeremy, když si všiml mého nakvašeného výrazu.

„Ježiši,“ vylétlo mi z pusy při pohledu na budík. Byla jsem nucena změnit trošku tón našeho rozhovoru. „Díky, Jeremy,“ odpověděla jsem jenom a nenápadně ho postrčila ke dveřím, abych se mohla převléct. Rychle jsem na sebe hodila bílé tričko na ramínka, pohodlné kalhoty a koženou bundu a vydala se do Grillu.

„Jo, já vím Bonnie, že mám tak 20 minut zpoždění, ale byla jsem strašně ospalá, tak jsem si chtěla na chvíli odpočinout a najednou BUM! A bylo 8.“

„No jo,“ odpověděla Bonnie naoko naštvaně a vydala se k baru s předpokladem, že jdu hned za ní. Taky se nespletla, neměla jsem sice náladu na absolutně nic, ale trocha alkoholu asi neuškodí. Po pár skleničkách se Bonnie omluvila, že už musí jít domů a jestli nechci jít s ní.

„Nene, Bonnie, ještě si dám jednu kávu na probrání a dneska půjdu sama.“

„Jak myslíš,“ řekla lhostejně a vydala se poněkud malátně ze dveří.

Po kávě jsem měla chuť se ještě chvílu zdržet, ale zjistila jsem, že už nemám víc peněz, tak jsem zaplatila a už naprosto čile vyrazila domů.

„Proč jsem si sakra nenabila mobil, abych si mohla zavolat taxi?“ proklínala jsem se po pár minutách v téměř naprosté tmě a totální zimě.

Tak to je teda děsivý, pomyslela jsem si, když jsem koukla do malinké uličky, přes kterou jsem měla namířeno a spatřila tam bandu týpků v černých bundách a kapucích na hlavě.

Už jsem se chtěla otočit a radši jít tou delší cestou, která alespoň nevede přes místa hodna natáčení hororu, když si mě jeden všiml a čtyřmi rychlými kroky byl u mě.

Vypadal dost strašidelně, když měl na sobě jen otrhané oblečení a černou bundu vytáhlou někde ze skladiště nebo ukradnutou nějakému chudákovi, co se nešťastnou náhodou ocitl na stejném místě, kde stojím teď já.

„Naval prachy!“ spustil týpek a na znamení, že nehodlá smlouvat, vytáhl s kapsy nůž. Za normálních okolností bych mu dala vše, co mám, a snažila se rychle odtamtud vypařit, ale dnes jsem u sebe skutečně neměla ani groš.

„Nic nemám,“ zašeptala jsem vyděšeným hlasem a snažila se přijít na to jak odsud vyváznout živá.

„Vypadáš bohatě,“ odsekl důrazně a během pár okamžiků mi prohledal všechny kapsy, a když zjistil, že opravdu nic nemám, řekl větu, která mě totálně odrovnala: „Mm, tvé oblečení mi bude stačit, koupím si za ně pár cigaret.“

Jen to ne, vážně mi teď řekl, abych se svlékla? Trošku jsem zpanikařila a automaticky udělala krok vzad. To jsem asi vážně neměla dělat, protože jsem dostala nožem do ruky, která začala strašně krvácet, a myslím, že ani nemusím připomínat, jak to bolelo.

„Řekl jsem to oblečení!“ dodal chladným hlasem. Pomalu jsem si začala sundávat bundu. Jakkoli je můj život mizernej, ještě nechci umřít, pomyslela jsem si. Evidentně nehodlal čekat, než si roztřesenýma rukama plnýma krve rozepnu bundu sama, tak to udělal za mě. Nevnímal můj bolestný výkřik, když hrubě strhl bundu přes tu ošklivou ránu. Bunda byla dole a on mi už začínal stahovat ramínko od trička, když jsem uslyšela za sebou odhodlaný hlas.

„Dej od ní ty pracky pryč.“ Sekal za sebou jednotlivá slova muž, co právě stál na okraji uličky a vypadal možná ještě trochu děsivěji než ti burani s nožema tady.

„Kdo si sakra myslíš, že seš?“ naštvaně na něj zařval jeden z těch pouličních zlodějů.

Než stihl někdo zareagovat, ruce „jejich vůdce“ už nebyly na mých ramenou, ale stihl si vyndat nůž z kapsy a znova mě bodnout, tentokrát se trefil do stehna. Už jsem se ani nesnažila něco zakrývat a prostě jsem vyjekla bolestí.

„Oou, co s tím asi tak uděláš?“ otočil se pomalu ten surovec na záhadného cizince. Nyní z jeho očí už čišela pouze zlost.

„Tos neměl,“ dodal ještě před tím, než neuvěřitelnou silou vymrštil chlapa do vzduchu a téměř ho „odhodil“.

Než se stihl zvednout ze země, ještě mu uštědřil pěknej kopanec do obličeje.

„A dobře si zapamatuj, že nikdy nemáš otravovat dámu,“ dodal muž, otočil se na mě a já jsem opět automaticky ucouvla, když se na mě podíval. „Mně se nemusíš bát,“ dodal ještě, aby mě uklidnil. Zřejmě to mělo opačný efekt, protože právě teď po tom, co udělal tomu chlápkovi, jsem se ho bála o to víc. Na maličký zlomek sekundy jsem mu pohlédla do obličeje a radši jsem na nic nečekala a snažila se mu utéct domů.

Po pár metrech mě hrozně zabolela rána ve stehně a prostě jsem se skácela na zem a rovnou se bouchla do hlavy a dál si nic nepamatuju.

 

„Eleno, Eleno, vzbuď se!“ mluvil na mě hlas toho muže, který mě držel v náručí a někam mě nesl.

„Nech mě na pokoji, pusť mě!“ zoufale jsem začala křičet.

Po pár sekundách mě opravdu opatrně nechal stoupnout si a upřeně mě pozoroval.

„Jak znáš moje jméno?“ vydechla jsem a začala se třást zimou i strachy.

„To není důležité, hlavně se mě neboj, já ti nechci ublížit.“

„Tak kam mě to teď neseš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Hm… Domů.?“ odvětil a opatrně si mě opět položil do náruče.

Nevím, kdy se stala ta změna, ale už jsem se nesnažila bránit. Poprvé za svůj život jsem se v náruči s ním cítila totálně v bezpečí, i když jsem ho znala jenom pár desítek minut.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho ještě. Má otázka ho evidentně potěšila, tak s úsměvem řekl ještě ty poslední slova, co si pamatuju, než jsem znovu usnula: „Mé jméno je Damon Salvatore.“

Zaslala: Lenda3