Těžká zkouška (12)

„Cože!? N-Na mě? Jak to myslíš?“ Zeptala jsem se a nervózně poposedla na okraji postele. Cítila jsem, jak se mi uvnitř náhle všechno sevřelo strachy z toho, co od Damona vlastně uslyším.

Ze strnulých obličejových svalů bylo patrné, že ani jemu se do tohoto rozhovoru dvakrát nechtělo.

Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsem ho viděla takhle vážného.

„Je tady ještě někdo, kdo ve městě shromažďuje vlkodlaky a snaží se z nich vytvořit armádu hybridů. A tihle lidi vědí, že takový druh může vzejít jedině od samotného míšence,“ vysvětloval mi Damon trpělivě nastalou situaci a v ruce si přitom pohazoval svým mobilním telefonem.

„Klaus! Vrátil se zas do Mystic Falls?“ Vyhrkla jsem a překotně vyskočila na nohy, díky čemuž mi uvázaný ručník sklouzl z hlavy a se slabým žuchnutím dopadl na zem.

Již téměř suché vlasy se tím pádem halabala rozsypaly po mých ramenou, nyní to však byla ta poslední věc, která mě zajímala.

„Ne, to si nemyslím. Řekl bych, že ho zkouší obejít jinou cestou, protože před pár dny napadli a omráčili Tylera, a i když bez jeho vědomí, tak ještě poměrně šetrně mu odebrali vcelku ucházející množství krve, která obsahuje značnou část našeho nejmíň oblíbenýho původního,“ dokončil Damon vyčerpávající odpověď.

„Panebože, a co je s Tylerem? Je v pořádku?“

„Jop, teď si užívá péči svý starostlivý starostový matinky.“

Viditelně se po tomhle prohlášení nedokázal ubránit tomu svému sarkastickému úšklebku s nakrčeným nosem.

Malinko odlehčeně jsem si oddechla, když v tu ránu mě to trklo: „Počkej! Ale Tyler přece vypil i moji krev, takže ji v těle musí mít taky. Už jim nic nezabrání vyrábět hybridy jako na běžícím páse…“

Bezvýhradně jsem začala věřit v přísloví, které tvrdí, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Rukou jsem si projela neučesanou, mírně od přírody zvlněnou hřívu a dovolila jsem napjatému tělu trochu uvolnění ve formě pochodování sem tam mezi postelí a dveřmi od koupelny.

„Taky mě to napadlo a vyděsilo stejně jako tebe,“ ozval se upír a s rukama založenýma na prsou sledoval každý můj krok.

„Pořád jsem o tom musel přemýšlet, podívej… Upíři potřebují pít lidskou krev, kterou po nějaké době stráví, stejně jako obyčejný smrtelník svou potravu. Ty, jako dvojnice, seš sice nadpřirozená, ale pořád zůstáváš člověkem, tudíž se i tvoje krev z jeho oběhu vytratila. Zřejmě je důležitá jenom při průběhu přeměny, a pak se prostě vypaří na onen svět nebo druhou stranu řeky mezi všechnu tu další vysátou krev…“

Na kratičký okamžik jsem se zastavila a zůstala stát odevzdaně na místě. Nevědomky jsem si rukou začala drtit prsty druhé ruky takovou silou, až mi zbělaly kloubky.

„Dobře. A co ti zavraždění?“ Ač jsem se odpovědi nepředstavitelně moc bála, tak jsem to potřebovala vědět. Všechno, do posledního detailu.

„Vlkodlaci, kteří zbytečně doplatili na svou důvěřivost a nechali se zlákat neomezenou silou a vidinou lepšího života v podobě přeměny. Nakonec vykrváceli.“

Ačkoli jsem se tomu všemožně bránila, bylo mi jich líto. Nikdo si nezasloužil zemřít takovou násilnou smrtí. Jen jsem na to pomyslela, naskočila mi po celém těle husí kůže.

„Nejdřív jsem si myslel, že se je pokouší přeměnit, ale teď se přikláním k tomu, že si s náma jen zahrávaj. Nevím, jak mohli přijít na to, že celková transformace vyžaduje i tvoji krev… proto ty zanechaný vzkazy,“ procedil Damon poslední slova naštvaně skrz zuby.

„Jak to můžeš říct s takovou jistotou?“

„Jelikož u prvního nebožtíka se při pitvě neprokázala přítomnost Tylerovy krve, a přitom už ji měli v tý době k dispozici.  Liz mně do telefonu prozradila, že u toho druhýho už se potvrdila. Tímhle i těmi indiciemi nám naznačují, že příště…“

Asi neměl tušení, jak větu přijatelně dokončit, tak radši zmlkl a pouze na mě upíral smutný pohled.

„Že příště už bude díky mé krvi přeměna kompletní?“ Nabídla jsem mu možné pokračování, zároveň co jsem se snažila zaplašit dotírající slzy.

A bylo to tu zase. Opět jsem byla klíčovou figurkou pro něčí vyšší cíle. Pro někoho, kdo mě bez slitování bral jen jako nezbytnou ingredienci, jako poslední díl skládačky, který dlouho ne a ne najít.

Byl snad tohle můj osud… pořád vyděšeně čekat, jestli si pro mě někdo jednoho dne nepřijde až k domovním dveřím?

Unaveně jsem se usadila na posteli, ruce složené v klíně a zrak upřený kamsi na koberec, jehož barva tak souměrně ladila k nábytku v pokoji.

„Co to bylo za vzkazy na těch tělech?“ Optala jsem se Damona a vzhlédla k němu právě ve chvíli, kdy se nesouhlasně zamračil.

„Možná bychom to měli nechat na jin- .“

„Ne, řekni mi to hned!“

Rozkázala jsem netrpělivě a bojovně narovnala svěšená ramena.

„Prosím,“ dodala jsem pro všechny případy smírným tónem.

Chápavě přikývl, odlepil se od stěny, o kterou se opíral a přisedl si vedle mě bokem na matraci. Neusadil se však ve stejné pozici jako já, jednu nohu pokrčil v koleni a nechal ji spočívat na posteli, zatímco ta druhá mu volně přepadala přes okraj.

Otočila jsem hlavu vlevo a střetla se s jeho přímým pohledem.

Pomalým pohybem ruky vytáhl mobil a obratně s ním zatočil pomocí palce a ukazováčku.

„Vlastně ti to můžu ukázat,“ řekl a několika stisky na displeji najel do galerie na fotografie.

„Tohle je první.“

V tu chvíli jsem porozuměla, proč to pronesl tak tichým hlasem. Vyhrkly mi slzy do očí, když jsem uviděla poznávací značku našeho rodinného vozu načmáranou na čísi dlani.

„A tohle je druhý.“

Rozmazaným pohledem jsem sotva rozeznala adresu našeho domu stejným krabatým písmem znázorněnou na holé kůži. Tentokrát to vypadalo, že pro své výtvarné umění použili záda oběti.

„Proč? Proč tohle někdo dělá?“ Podařilo se mi ze sebe dostat pod přívalem těch mokrých, slaných kapek.

Lokty jsem se opřela o kolena a hlavu schovala do připravených dlaní.

S obrázkem poznávací značky se mi okamžitě vybavila celá událost, jež se odehrála na tom prokletém mostě i její důsledek v podobě kamenného náhrobku s ozdobně vyvedenými jmény rodičů.

Měla jsem najednou pocit, jako by se snědené špagety začaly v mém žaludku samy pohybovat, udělalo se mi nevolno a zamotala se mi hlava. Zhluboka jsem se nadechla ve snaze získat nad tou závratí kontrolu.

Ale ztratila se stejně rychle, jako přišla, v momentě, kdy mi Damon položil ochranitelsky ruky kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Opřela jsem se mu čelem o rameno a tvář zabořila do černé košile. Bylo to uklidňující.

„Eleno, slibuju ti, že nic z toho nedovolím. Nepřipustím, aby tobě nebo Jeremymu kdokoli ublížil, jasný? Jsem tu pro tebe a ochráním tě,“ oznámil mi do vlasů pevně, odhodlaně.

Hlasitě jsem popotáhla, jemně se odtáhla a podívala se mu do tváře.

„Mám strach. Nemůžu tě ztratit,“ pronesla jsem plačtivě.

„Neztratíš.“

Zadívala jsem se do těch azurových očí a věděla, že pro to udělá maximum. Ze všech lidí kolem sebe jsem absolutně nejvíc věřila právě jemu.

Naklonila jsem se k Damonovi blíž a byla jsem si stoprocentně vědoma toho, co dělám.

Co chci udělat.

Bez ostychu jsem přitiskla své hebké rty na jeho.

Na nespočet vteřin jsme tak setrvali, jako dvě křehké sochy vytesané do kamene.

Na to jsem mu odvážně přejela špičkou jazyka nejprve po horním rtu, a pak i po tom dolním, jako bych jenom ochutnávala. Ucítila jsem, jak se pod mým dotykem nepatrně zachvěl.

Pozvedl obě ruce a do dlaní uchopil můj obličej, čímž mi zabránil se jakkoli odsunout. Poté pootevřel ústa a jeho jazyk se nedočkavě setkal s tím mým.

Ruce mu hbitě sjely z tváří přes ramena, na paže a posléze na boky, kde mě pevně uchopily. Potom jsem se jako pírko vznesla do vzduchu a uvědomila jsem si, že již nesedím na posteli, nýbrž u Damona v klíně. Nohy jsem měla přehozené přes tu jeho svěšenou přes okraj matrace a naše hrudníky se téměř dotýkaly.

S nečekanou naléhavostí mě objal kolem pasu a přitiskl k sobě tak těsně, že mi činilo potíže se nadechnout.

A že při tak vášnivém líbání je pravidelného dýchání třeba!

Ani já jsem nechtěla zůstat nic dlužná, pravačkou jsem mu přejela po celé délce páteře, až nahoru k týlu, kde jsem ji nechala vklouznout do hustých černých vlasů.

Jen napůl jsem vnímala, jak si na ukazováček namotal jeden z pramínků mých vlasů a něžně za něj zatáhl, takže jsem musela vyhovět jeho přání a zaklonit hlavu trochu dozadu.

Tím se náš polibek ještě více prohloubil.

Nedokázala jsem zabránit vzdechu, který mi unikl do Damonových úst.

Sevření kolem pasu trošičku povolilo a jeho ruka zašátrala pod lem mého trička, právě ve chvíli, kdy se Alaricův hlas ozval těsně za dveřmi, které se následně otevřely.

„Eleno, je tu Caroline- Ou… uh…pardon,“ řekl popleteně a snažil se, co nejrychleji vycouvat.
Upřela jsem na něho omámený pohled a marně dumala nad tím, jestli zaťukal nebo jsme to jen s Damonem oba přeslechli.

Čekala jsem na jeho adresu nějakou hrubou narážku vyslanou od staršího ze Salvatorů, ale vůbec nepřišla.

Damon od Alarica naopak odvrátil hlavu a těžce oddechujíc, zabořil tvář do mého ramene.

„Já… hned tam přijdu,“ stihla jsem ještě oznámit Alaricovi předtím, než se dveře zabouchly.

„Damone…“

Než jsem se nadála, seděla jsem s prázdnýma rukama znovu na posteli a sledovala Damona, jak si to míří k oknu.

„Promiň, musím jít,“ houkl přes rameno, aniž by se otočil a ve vteřince byl pryč.

Co to mělo znamenat? Ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem na okno upírala zmatený pohled.

Zaslala: Alalka