Sbohem… (8)

Dívka zasténala bolestí, když se pokusila posadit. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že leží na nemocničním lůžku. Snažila se rozpomenout, co se stalo, ale absolutně vůbec nic si nepamatovala. Sáhla si na krk a zjistila, že jej má obvázaný zakrváceným obvazem. Tiše zaklela.

„Susy! Jsi v pořádku?“ zaslechla povědomý hlas a zdvihla hlavu. U lůžka seděla nějaká žena. Černé vlasy měla svázané do ohonu, na sobě elegantní šedý oblek. Hleděla na ni starostlivýma očima a tiskla její dlaň. Susan se zamračila.

„Co jste zač?“ vyhrkla a pomalu se od ženy odtáhla. Ta se zhluboka nadechla a zděšeně vyvalila oči.

„Zlatíčko, to jsem přeci já. Já, tvá máma…“ zamumlala vystrašeně žena a pohladila ji po světlých vlasech. Susan zavrtěla hlavou. Pozorovala ženinu tvář, po které stékala velká slza.

„Nikdy v životě jsem vás neviděla…“ odvětila Susan a ženu od sebe odstrčila.

„To ne…“ vzdychla žena a odkráčela z místnosti. Na chodbě se vydala k postávajícímu doktorovi.

„Pane Willsi, myslím, že Susan trpí ztrátou paměti,“ vzlykla tiše. Urostlý muž se na ni pronikavě zahleděl.

„Proč si to myslíte?“ zeptal se rozrušeně.

„Nepoznávámě. Tvrdí, že mě nikdy neviděla…“ odvětila žena a tiše semknula rty.

„Možná, že je to jen počáteční reakce. Nejspíš se praštila do hlavy a má krátkodobou ztrátu paměti, nen o tolik neobvyklé. Měla by strávit čas s lidmi, které dobře zná.“

„Můžeme s ní mluvit?“ ozval se hlas Leily Harvisové. Žena se na ni podívala. Vedle ní postávala i Janice Darwinsová, Alicia Harrisonová, Stevie Anntová a Pam Poorová.

„Jsou to její nejlepší kamarádky,“ vysvětlila nechápajícímu doktorovi. On kývl a pokynul směrem k pokoji.

Pětice dívek se vydala do pokoje.

„Susan! Ahoj, jak se cítíš?“ přiskočila k ní Pam, která odjakživa působila jako Susyna nejlepší přítelkyně. Kudrny měla svázané tmavou stuhou, která se jí ve vlasech dočista ztrácela. Nikdo nikdy nepochopil spojitost mezi Pamelou a Susan. Pamela se nijak moc nestarala o svůj vzhled. Nikdy nepoužívala řasenku nebo lesk na rty, jako ostatní dívky. Oblečení dědila po své sestřenici Anitě a nevadilo jí to.

Susan byla pravý opak. Její největší zálibou byl právě vzhled. Strávila hodinu denně u zrcadla, upravujíc blonďaté živé vlasy, vybíráním nejkrásnějších hadříků a všeho možného. Ony dvě vedle sebe vypadaly jako oheň a voda.

„Kdo jste?“ vydechla Susan.

„To jsme přeci my. Já jsem Stevie, tohle je Janice, Leila, Alicia a Pam. Tvoje nejlepší kamarádka, vzpomínáš?“ pousámala se věčně dobrosrdečná Stevie. Susan zavrtěla hlavou.

„Vůbec nic si nepamatuju. A vás jsem nikdy neviděla. Co se to děje?“ vzdychla Susan a tiše vzlykla. V tu chvíli se rozrazily dveře a vstoupila vysoká tmavovláska.

„Konečně jsi tu! Susan si vůbec nic nepamatuje, má ztrátu paměti. Nemáme tušení, co se mohlo stát…“ obrátila se k přicházející Leile a ihned schytala naštvaný pohled od Janice, který jasně říkal s ní se přeci nebavíme. Dívka zatajila dech, když spatřila dívčinu ránu na krku. To snad není pravda… mihlo se jí hlavou, při náhlém zjištění.

„Nicol!“ vyhrkla Susan a všichni se k ní zmateně otočili. „Nicol, co se to děje. Pomoc mi. Vůbec na nic si nevzpomínám. Jen na tebe. Co všichni chtěj? Co jsou zač? A proč tu vlastně vůbec sem. Ať jdou pryč, prosím ať jdou pryč!“ vzlykala Susan. Nicol se ohlédla po svých kamarádkách. Očividně na ní byly všechny, kromě Leily, která se snažila vycházet se všemi, naštvané. Ale i tak odešly z pokoje. Nicol se posadila k Susan na postel.

„Susan, co se stalo? Musíš si vzpomenout, ano? Napadl tě někdo a… ehm… kousl tě to krku?“ zeptala se po chvíli.

„Já nevím! Nic si nepamatuju. Nejde to! Všechny ty tváře mi přijdou povědomé, ale nemám ponětí, komu patří! Vím, že se jmenuji Susan, ale nepamatuji si, že by mě tak někdy někdo oslovil. Chci jít domů, ale ani nevím, co to znamená a kde je vlastně můj domov! Musíš mi pomoct, Nicol… Prosím!“ plakala Susan. Nicol jí tiše hladila po vlasech.

„Musíš to překonat. Musíš být silná, ano Susan?“ šeptala. Proč Susan? Ptala se sama sebe. Ta nejkřehčí dívka, jakou kdy poznala…

„Něco si pamatuji…“ vydechla náhle Susan. Nicol netrpělivě stiskla její ruku. „Mám prý něco vyřídit. Zprávu.“

„Pro koho?“ zeptala se rozrušeně Nicol.

„Pro tebe…“ odvětila Susan. Nicol zatajila dech.

„A jaká je ta zpráva, Susy? Pamatuješ si ji?“ polkla. Měla neblahé tušení, že to nebude přání k poklidnému užití letních prázdnin…

„Ano, pamatuju.“

Zaslala: NikaRoovy