The Immortal Passion (2)

K této části doporučuji pustit si song od Parachute – Forever and Always.

ELIJAH

Dorazil jsem domů. Nikdo tam nebyl. Klaus a Jocelyn zřejmě zase někde řádili. To je jim podobné. Jsou jako ďábelská dvojka. Nikdy nevíš, kde udeří.

Došel jsem do svého pokoje. Smoking jsem hodil na postel a dal si sprchu. Chvíli jsem tam jen tak stál a nechal na sebe padat kapky vody. Po chvíli jsem vyšel ven, otřel se do ručníku a oblékl si svůj oblíbený tmavý oblek. Sešel jsem dolů do salónku.

„Tak co bratříčku, jaký byl včerejší ples? Nenudil ses tam tak sám? Já ti říkal, ať vezmeš Jocelyn,“ smál se mi Klaus, který přišel před pár minutami.

„A já ti říkal, že půjdu raději sám, protože ani na jednoho z vás nemám náladu,“ řekl jsem a nalil si sklenku té nejlepší whisky, jakou doma Klaus měl.

„Ale, ale milý bratříčku, nebuď na nás tak zlý. Jsme přece rodina,“ řekl a přišel ke mně.

„Hm, rodina…!“ Poznamenal jsem a posadil se se svou sklenkou do křesla naproti krbu. Ano jsme rodina, ale jaká? Naše matka je už sice zase mezi živými, ale nikdo neví kde je. Finn, ten někde zmizel se Sage. Kol a Rebekah se toulají po světě a zanechávají za sebou jen krvavou stopu a Klaus, tomu jde jen o moc.

„Tak mi teda řekni, jak ses měl. Úplně záříš,“ opět se zasmál.

„Myslím, že do toho ti nic není,“ odsekl jsem mu.

„Ale no ták, nebuď na mě naštvaný. Jen se tě slušně ptám.“

Než jsem mu však stačil odpovědět, zazvonil mu mobil a Klaus se vzdálil.

„Vy jste vážně jako malé děti, pořád se jen hádáte a škádlíte,“ zazněl ženský hlas za mnou.

Hned jsem věděl, že je to Jocelyn. Krásná, mladá a přesně tak dokonalá, jak si můj bratr přál. A také velmi dobrý čarodějka. A to na ní oceňoval nejvíc. Jocelyn mého bratra miluje a je schopná pro něj udělat cokoliv.

„Moc dobře víš, že je to pro mého bratra ta nejoblíbenější činnost. A vůbec, co má zase v plánu?“ Zeptal jsem se jí.

„Nic.“

„To ti mám věřit, že nic neplánuje? Jocelyn já nejsem idiot a navíc svého bratra znám líp než ty, takže mi nelži,“ začal jsem být naštvaný, jak lehce dokáže lhát člověku do očí. Podíval jsem se na ní, ale ona rychle uhnula pohledem.

„Copak to vážně nevidíš?“

„Nevidím co?“ Odsekla mi.

„Že tě můj bratr jen využívá. Všichni vědí, že ho šíleně miluješ a ano ví to i on, ale je mu to jedno. On jen dělá, že mu na tobě záleží, ve skutečnosti tě jen hnusně využívá,“ řekl jsem jí jak to ve skutečnosti je.

„To je lež! Jen si hnusně vymýšlíš. Já Klause znám moc dobře a taky vím, že mě má opravdu rád. Je to úžasná člověk. Je mi jedno, že jsi jeho bratr, ale urážet nás nemusíš,“ začala bát Jocelyn nervózní.

„Dobře, myslím, že toho nechápe. Já se hádat nebudu. A vidím, že mého bratra znáš asi vážně nejlíp ze všech,“ řekl jsem a dál se věnoval své sklence.

Neměl jsem chuť dohadovat se s ní. Je to jen mladá a naivní holka, která z mého bratra dělá boha. Je mi z těch dvou vážně na nic.

„Tak o co jsem přišel,“ řekl s úsměvem Klaus, který se k nám vrátil.

Ale já ho nevnímal. Opět jsem se vrátil na ples, na chvíli kdy se najednou zjevila a uchvátila mě svou krásou a osobností. Byla jiná než ženy, které jsem za posledních tisíc let potkal. Byla jako jasná hvězda na temné obloze. Opět mě zaplavil ten podivný pocit, ten který jsem měl, když jsem jí uviděl. Nedokázal jsem to pojmenovat. Láska? Možná. Ale copak se někdo jako já, může zamilovat do někoho jako je ona? Kdybych jí řekl, kdo ve skutečnosti jsem, nenáviděla by mě a to jsem nechtěl. Toužil jsem opět vidět tu něhu a vášeň v jejich očích. Nechci, aby se to změnilo na nenávist a strach vůči mně.

„Slyšíš mě? Elijahu!“ Zněl Klausův hlas, který mě vytrhl z myšlenek.

„Ano, bohužel jsem stále tady a slyším,“ podotkl jsem.

„Myslím si, že se nám náš milý Elijah včera večer asi zakoukal,“ pousmála se Jocelyn a přisedla si ke Klausovi na pohovku.

„Jen jsem se zamyslel. Je na tom snad něco divného?“ Zeptal jsem se jí rozzlobeně.

„Ale no ták bratříčku, Jocelyn si z tebe jen dělá srandu, neber to až tak vážně. Leda… leda, že by to byla pravda,“ pronesl Klaus s úsměvem.

Chvíli jsem mlčel. Nevěděl jsem co říct. Nechtěl jsem, aby bratr věděl o Andie. Znám ho až moc dobře a riskovat její život vážně nechci.

„Jen tak zamyslet se není špatné,“ odsekl jsem a zamířil zpět do pokoje.

„Znám tě moc dobře. Takže bych jí rád poznal,“ zašklebil se bratr.

Neposlouchal jsem ho. Došel jsem do pokoje a zlostí třískl pěstí do stolu. Tohle se nikdy nesmí stát. Klaus a Andie se nikdy nesmí sejít. Zničil by jí život a nejen jí. On nemá svědomí a ani soucit. Musím jí chránit. Ale ze všeho nejvíc jí chci opět vidět. Cítit její vůni, vidět její úsměv, mít jí nablízku. A možná…. i políbit.

„Sám sebe nepoznávám,“ pomyslel jsem si.

Sedl jsem si ke stolu, vytáhl list papíru a začal psát vzkaz. Hned jsem věděl co psát.

„Musím jí vidět,“ řekl jsem si sám pro sebe.

A pak zmizel.

ANDIE

Konečně jsem se zase dostala do každodenního shonu. Ráno pro mě bylo šílené. Nejdřív jsem se nemohla dostat z postele, a když už se mi to podařilo, nemohla jsem dostat z hlavy toho tajemného gentlemana ze včerejška.

„Ahoj zlato, tak jaký byl včerejšek?“ Zeptala se mě Olivie, která zrovna vtrhla do mého pokoje a posadila se na postel.

„Fajn,“ odvětila jsem.

„Jenom fajn? To je jako všechno?“ Divila se.

„Ne, není.“

„Tak teda povídej a nenapínej mě,“ vrtěla se nervózně kamarádka.

„Ehm… někoho jsem tam potkala,“ šeptla jsem a sklopila oči.

„Wow. Bože jsem úplně mimo. Tak rychle povídej. Kdo to je, jak se jmenuje, co dělá, jak vypadá. Mám pokračovat?“

Usmála jsem se.

„Ty jsi vážně strašná. Tak pěkně popořádku. Jmenuje se Elijah a je to vážně pravý gentleman. A navíc tak sexy chlapa jsem už dlouho neviděla. Byl milý a ty jeho oči. Už když jsem vešla dovnitř a uviděla ho, tak mě to nějak k němu táhlo. Podlamovaly se mi kolena, když se mě dotknul. Bože bylo to tak krásné.“

„Hele ty ses snad zamilovala.“

„Zamilovala? To né. Vždyť ho skoro neznám.“

„No, ale to přece není důvod né. Zvlášť, když o něm tak hezky mluvíš.“

Vstala jsem a popošla k oknu. Co když má Olivie pravdu? Ne to ne. Rychle jsem tuto myšlenku zavrhla.

„Uvidíš ho ještě někdy?“

„Nevím. Pochybuju, že ho ještě uvidím.“

„A chtěla bys?“ Zeptala se mě po chvíli Oli.

„Asi ano. Co jsem se probudila, nemohu ho dostat z hlavy. Stále na něj myslím.“

V tom někdo zaklepal.

„Zlatíčko, tohle jsi měla přede dveřmi,“ řekla máma a podala mi velkou krabici. Poté odešla.

Když jsem jí otevřela, nevěřila jsem vlastním očím. Krabice byla plná rudých růží. Vyndala jsem je a na dně, byl položen na plátcích růží vzkaz.

„Chtěl bych tě zase vidět… Elijah M.“