Helpless (9) – Noční návštěvník

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 18+.

Po plese, který uspořádala původní rodina, se Damon rozhodl nenechat Eleninu zradu jenom tak. Po tom všem, co pro ni udělal, ho od sebe zase jenom odstrčila a on se rozhodl pro pomstu.

A tak ji začne tajně pronásledovat. Po cestě ze školy, na procházce po parku, ve sprše. Píše jí vzkazy, nechává dary. Postupně se události začnou stupňovat a Elenu to pomalu přivádí až k šílenství a paranoie. Ovšem v okamžiku, kdy si její přátelé všimnou, že s ní není něco v pořádku, je už pozdě.

 

Dopadnout až na dno mělo jednu výhodu. Mohla se od něj odrazit zpátky nahoru. Jenže v jejím případě to spíš vypadalo, jako by něco velkého a těžkého dopadlo na ni a drželo ji tam, dokud se prostě neudusí. Tak se totiž cítila, jako by ji někdo dusil.

Přecházela po svém pokoji sem a tam, pomrkávala po balíčku, který jí tam Damon nechal, a nervózně sledovala západ slunce. Přijde? Nepřijde? Chci, aby přišel? Co když ano? Její mysl si s ní hrála. Čas od času celým jejím tělem projel záchvěv strachu a studu. Měla by utéct, jistě, to měla, ale mohla? Mělo by to nějaký smysl? Damon by si ji stejně našel. Tak jako večer před tím v domě u jezera. Skousla si spodní ret a natáhla ruku po dárku, hned na to se otočila a utekla do koupelny.

„Co to dělám?“ mluvila si pro sebe šeptem. Její tělo se proti její vůli znovu zatřáslo. Přijde hned po západu slunce? Nebo až uprostřed noci? Nebo až k ránu? A opravdu musí dojít na sex? Sex!

„Ne!“ zajíkla se a sevřela okraj umyvadla. „To se nesmí stát,“ hlesla a pozorovala svůj uzoufaný odraz v zrcadle. Napadlo ji zamknout se v koupelně, ale copak obyčejné dveře zastaví upíra? Copak ho vůbec něco zastaví?

Venku se obloha barvila do ruda, ptáci se ukládali ke spánku. Elenin stres se stupňoval, až nakonec jenom seděla v koupelně na okraji vany a pohupovala se dopředu a dozadu. Chtělo se jí křičet, brečet, rvát si vlasy z hlavy, ale její tělo samotné nebylo schopné pohybu. Cítila, jak se její nitro trhá na kusy. Zatnula zuby a vstala. V hlavě jí stále zněl milión otázek. Nedokázala je umlčet.

Šla do pokoje a sedla si na postel vedle velké krabice obtažené mašlí. Ruka se jí třásla, když za látku zatáhla, pak odklopila víno.

„Pane bože.“ Zalapala po dechu a opatrně vytáhla hedvábnou košilku barvy noční oblohy na okrajích olemovanou černou krajkou. Opravdu chce, aby si to oblékla? Je tak zvrácený, že si myslí, že to udělám?

„Tohle si na sebe nikdy nedám.“ Znechuceně nakrčila spodní ret a zamračila se.

„Ale dáš.“ Vyskočila na nohy jak nejrychleji dokázala. Hlas jako by se jí vytratil. Vnímala svoje srdce, jak se prudce rozbušilo. „Možná ne dneska, ale jednou ano.“ Usmál se Damon.

„J-já… „“ hlesla a znovu se celá roztřásla. Hedvábná košilka jí vypadla z rukou a neslyšeně se snesla na koberec.

„Tak co, Eleno?“ udělal jeden krok k ní. „Jsi připravená?“ ustoupila a zakroutila hlavou. „To máš smůlu.“ Uchechtl se. „ Já už totiž nehodlám čekat.“ Narazila do nočního stolku a bylo to. Byla v pasti. Damon obešel postel a už stál až u ní.

„N-nemůžeme ještě chvíli počkat?“ zašeptala téměř neslyšně. Odpovědí jí byl Damonův skoro soucitný výraz.

„Děláš, jako bys snad byla ještě panna.“ Založil jí pramen vlasů za ucho. Zatřásla se. „O to se myslím můj bráška už postaral.“ Nesouhlasně nakrčila nos. „Nebo snad někdo před ním?“ z jeho výrazu se dalo vyčíst leccos. Pohrdání, vítězství, touha, zvědavost.

„To není tvoje starost,“ hlesla.

„Není, máš pravdu.“ Přikývl a sedl si na postel. Sehnul se pro noční košilku, chvíli ji převaloval mezi prsty a pak ji odhodil do kouta se slovy, že to dnes večer nebude potřeba. Pak vzal Elenu za ruku a postavil ji před sebe. Shlížet na něj z výšky bylo něco nového, ale žádný pocit dominance jí to nedávalo. „Nebudem to natahovat. Svlékni se.“ Přikázal. Ruce se jí roztřásly, ale poslechla a pomalu si rozepnula knoflík na kalhotách, potom zip. V tu chvíli ji Damon zastavil, srdce jí poskočilo. Následovalo zklamání, když si uvědomila, že si jenom chtěl vychutnat ten pocit, kdy z ní stáhne rifle sám. Pomalu vzal za okraj a přetáhl jí je přes zadek. Dal si při tom záležet na tom, aby se co nejvíce dotýkal odhalené kůže. Kalhoty spadly ke kotníkům a Elena si musela zase skousnout spodní ret. Slíbila si, že ať s ní bude provádět cokoliv, nedopřeje mu tu radost, aby se rozplakala. Damon mezitím pomalu zkoumal nově objevené části jejího těla. Dlaněmi přejížděl po stehnech, kde jí okamžitě naskočila husí kůže, na bocích a zadečku. Černé, krajkové kalhotky obešel a nedočkavě zatahal za spodní lem trička, pak k ní zvedl toužebný pohled. Zatnula zuby a přetáhla si ho přes hlavu. Zůstala stát jenom ve spodním prádle. Cítila, jak se jí do tváří nalévá horko. Znovu ji vzal za ruku a donutil, aby si klekla. Pak pokynul rukou ke své košili. Pomalu začala rozepínat jeden malý knoflík po druhém. Damon mlčel a jenom ji pozoroval. Cítila na sobě jeho nedočkavý pohled. Stáhla mu košili přes ramena a on si vyndal ruce z rukávů. Pak si stoupl. Odvrátila pohled, když se jí jeho rozkrok ocitl nepříjemně blízko obličeje, ale věděla, co má dělat. Poslušně zvedla ruce a rozepnula kalhoty i jemu.

„Stoupni si.“ Vzal ji za bradu. Tělem jí projel náznak úlevy. Narovnala se a zůstala stát s pohledem zabořeným do koberce. „Mohla bys trochu víc spolupracovat.“ Věděla, že se zamračil. Ale nebyla to otázka. „Nevadí, na tom zapracujem jindy.“ Pokrčil nakonec rameny a lehce jí bříšky prstů přejel po paži. Užíval si pohled, kdy se její hruď prudce zvedla a za jeho dotekem se postavily chloupky na kůži. Z nadloktí se nenápadně přesunul na záda. Vyjel přes páteř nahoru, druhou ruku jí položil na hrudník a zavřel oči. Líbilo se mu její prudce bušící srdce pod dlaní. Sklonil se níž k jejímu obličeji, aby si poslechl lehký vzdech, který se jí vydral mezi rty, když jí rozepnul podprsenku. Vzal ramínka a stáhl je z jejích ramenou. Neubránila se a automaticky si jeden z posledních kousků oblečení přidržela.

„Nech toho.“ Vzal ji za ruce a spustil je spolu s jejím spodním prádlem dolů. Ačkoliv byla tma, Elena věděla, že Damonův upíří zrak vidí více méně všechno. Vzal ji za ramena a přitáhl si ji k sobě. „Lehni si na postel,“ zašeptal. Jeho chladný dech ji zastudil na uchu. Poslechla a šla si lehnout do měkkých peřin. Odhalená ňadra si znovu pokusila skrýt mezi pažemi. „Nedělej drahoty a dej ruce podél těla.“ Sjel ji kritickým pohledem. Neochotně narovnala ruce a uložila svoji hlavu na polštář. Sledovala Damonův stín, jak obešel postel a stoupl si k jejím nohám. Zarachotil zip a Elena slyšela, jak si upír stáhl kalhoty. Matrace u jejích nohou se prohnula a o chvíli později už cítila jeho ruku vyjíždějící jí přes koleno bok až k hrudníku. Následovaly chladné rty zkoumající rýsující se pánevní kost, břicho. Neubránila se vzdechu, když lehce nasál její bradavku. Stiskla prostěradlo pod sebou a zavřela oči, aby se schovala před svým vlastním studem. O pár vteřin později její obličej zahalil stín a Elena věděla, že Damon už se dostal až k jejím rtům, ale nepolíbil ji.

„A teď už budeš jenom moje,“ hlesl. Nesnažila se bránit a poslušně roztáhla nohy od sebe. Mezi stehny ucítila něco tvrdého a znovu si skousla spodní ret. Poslední překážku odstranil krátkým trhnutím a velice opatrně vnikl. Elena se proti své vůli nedočkavě prohnula, otevřela oči, aby viděla Damonův uspokojený výraz. Oči se mu na okamžik podlili krví, ale ji to nevyděsilo. Lehce pootevřela rty a dala průchod pocitům svého těla. Začal se v ní pomalu pohybovat.

„Řekni mi,“ vydechl trochu ztěžka, „ co by si o tobě teď asi pomyslel Stefan?“ otevřela oči a šokovaně se mu podívala do tváře, ale našla jenom sarkastický úšklebek. Pohled do jeho očí jí osvěžil realitu.

Neopověděla, jenom odvrátila obličej do strany a naposled se musela kousnout do rtu. Nejhorší na tom byla absence fyzické bolesti. Přála si, aby nebyl tak něžný a ona mohla svoji mysl obalit do pálivé bolesti, která jí v tuhle chvíli sžírala jenom nitro. Pokusila se nevnímat několik dalších chlípných vět, které jí udýchaně zašeptal do ucha. Ale byla stále tam, ve svém proklatém těle, které vnímalo to Damonovo s takovou intenzitou, až z toho celá zrudla.

Měla pocit, že to trvá snad celou věčnost, ale nakonec se po spoustě dlouhých minut konečně dočkala upírova vyvrcholení. I ona cítila, jak to v ní cuká, ale nedala na sobě nic znát. Koutkem oka nahlédla, aby se přesvědčila, že je opravdu konec. Potvrdil jí to jeho uspokojený výraz. Damon si na chvíli položil hlavu na její hrudník a pár sekund odpočíval. Přála si ho už dostat ze sebe pryč. Jeho dech, hlas, který se jí zažíral do mysli, jeho pach, který cítila úplně všude na sobě. Vůni jeho kolínské, tak typická právě pro něj. Ale ani se nehnula a čekala, až konečně sleze.

„Byla jsi pěkně mizerná, doufám, že to zítra v noci napravíš.“ Zašeptal ještě, než se z ní konečně svalil. Ležela ztuhle, vánek z otevřeného okna ji studil na nahém těle. Pozorovala strop a čekala, až bude v pokoji sama. Slyšela zapínání zipu, pak si šel pro košili.

„Hezké sny, Eleno.“ Ani se nemusela otáčet a věděla, že měl na tváři zase ten ironický úsměv, který nenáviděla. Hned na to zmizel a ona se konečně pohnula. Ale neplakala, opatrně se zvedla z postele. I když věděla, že na sobě nebude mít jedinou modřinu nebo podlitinu, bolest v jejím nitru byla tak intenzivní, až se stávala téměř fyzickou. Stoupla si z postele a odtáhla se do sprchy. Cítila se tak špinavá. Posetá Damonovými doteky. Pustila horkou vodu, a aniž by si uvědomovala, jak moc vařící sprcha je, vlezla do ní. Její kůže na některých místech zčervenala, ale ona to necítila. Sdírala ze sebe hubkou všechnu tu špínu a snažila se zadržet pláč, který se neodvratitelně blížil. Ale nedovolila si upustit ani jednu slzu. Nerozplakala se, zakázala si brečet. Protože přesně, jak jí Damon řekl. Musí být silná!

Když vylezla ze sprchy, oblékla si župan a vrátila se do svého pokoje. Nedokázala zahnat pocit samoty, který v ní rozhrabaná postel, poházené kusy oblečení a mokrý flek na prostěradle vyvolal. Neváhala a všechny peřiny prudce strhla na zem. Přála si, aby mohla křičet, ale její duše byla prázdná. Povlečení spolu s prostěradlem sundala a nacpala do kouta pod záminkou, že ho hned ráno spálí. Oblečení posbírala, chvíli se na něho dívala a pak se rozhodla přidat ho do rohu za odsouzeným povlečením a roztrženým kalhotkám, které vyhrabala zpod polštářů. Pak se oblékla do pyžama, nechala pokoj, pokojem a šla spát k Jeremymu.

***

Do školy ten den nešla. Alarick nejspíš přespal u Meredith a nevypadalo to, že by o ni měl strach. Vyhovovalo jí to tak. Dopoledne se věnovala uklízení pokoje. Vyměnila povlečení, uklidila si ve skříni, košilku od Damona zahrabala na dno šuplíku se spodním prádlem, vyčistila koberec, utřela prach a vůbec se snažila dělat všechno pro to, jenom aby nemusela myslet na večer. Odpoledne si plánovala uvařit něco k obědu, když do kuchyně vletěl Alarick.

„Jsi v pořádku?“ čapl ji za ramena a otočil k sobě. Vykřikla leknutím a uskočila.

„Panebože, jsem!“ cítila, jak se její tělo roztřáslo. Jen na maličký okamžik i myslela, že ruce patří Damonovi.

„Promiň, promiň.“ Opřel se o linku a oddechoval. „Já jen, nebyla jsi ve škole a neozvala ses na mobil a pak mi volala Bonnie, jestli sem tě neviděl a zněla tak naléhavě, že mě to až vyděsilo a pak se mi vybil telefon.“ Vysvětloval spěšně. „Jel jsem domů, jak nejrychleji to šlo.“ Pokrčil rameny. „Ale ty si očividně v pořádku.“ Vzhlédl k ní. „Jsi v pořádku?“ přeměřil si její bledý obličej ještě jednou.

„Ano jsem.“ Ujistila ho. „Jenom sme dneska psali těžký test, na který sem se nestihla naučit,“ provinile sklopila oči ke svým rukám.

„A proč jsi mi nic neřekla?“ nechápal.

„Bála sem se, že by ses zlobil,“ pípla.

„No, zlobím se.“ Přiznal. „Ale jsi dospělá osoba a jsem si jistý, že ať děláš, co děláš, považuješ to za správné a ten test nakonec zvládneš.“

„Jasně, napíšu profesorce mail a domluvím si s ní náhradní zkoušení.“ Zalhala znovu a otočila se k lince, kde před tím chystala zeleninu.

„Dobře, tak dobře.“ Souhlasil Alarick. „Ale dnes v noci budu už radši tady.“ Upozornil ji a šel si oddechnout. Elena se uklidnila. S někým v domě si Damon nedovolí přijít. Určitě ne!

Po obědě se šla podívat na internet, jestli nezastihne Bonnie online, ale našla tam od ní jenom krátkou zprávu.

Ahoj. Doufám, že si v pořádku. Já musím jet s mámou na chvíli pryč z města. Je to moc důležité. Mrzí mě, že tu pro tebe nebudu moct být. Všimla sem si, že se s tebou něco děje. Ale Alarick se o tebe určitě postará. Dávej na sebe pozor.

Zabolelo ji u srdce, když si přečetla, že Bonnie taky odjíždí a vyděsilo, když zjistila, že na ní poznala trápení. Jenom chvíli po tom, co si k sobě zase našli cestu, ale její máma pro ni očividně byla moc důležitá a to bylo dobře. Usmála se a zavřela notebook. Napadlo ji, že svou nepřítomnost ve škole by si mohla vynahradit nějakým učením. Přece jenom se blížil konec pololetí a ona se toho zatím moc nenaučila na závěrečné písemky, které už taky byly za dveřmi.

Vyhrabala nějaké sešity a papíry k biologii, uzavřela svoji mysl před všemi rušivými elementy a soustředila se pouze na text. Nešlo to příliš dobře, ale po pár hodinách úporného snažení a s několika přestávkami mohla říct, že se naučila aspoň jednu kapitolu. Vztáhla ruku k mobilu a zkontrolovala čas. Žaludek se jí sevřel. Bylo už něco po páté hodině. Večer se blížil, a i když odpoledne si byla jistá, že s Alarickem v domě jí nic nehrozí, teď její naděje pomalu pohasínala.

Zapnula si notebook, aby zkontrolovala, jestli se jí neozvala Bonnie, ale ke svému zděšení objevila jenom mail od Damona.

Doufám, že dnes večer budeš přítulnější. Těším se, že si oblečeš košilku ode mě. Damon.

Žaludek se jí obrátil naruby. Rychle vstala z postele a seběhla ze schodů, aby zkontrolovala, jestli je Alarick pořád doma.

„Ty se někam chystáš?“ zděšeně na něho vytřeštila oči, když ho našla u věšáku.

„Jo, zrovna jsem na tebe chtěl zavolat.“ Strčil si klíče a mobil do kapsy od bundy. „Ale neboj se. Damon mi volal, že se tady staví.“

„C-cože? Proč?“ zajíkla se.

„Vím, že nesouhlasíš, ale budu klidnější, když tu nebudeš sama.“ Omluvně se na ni podíval.

„Ale vždyť už mi dávno nic nehrozí,“ vzdychla a stiskla zábradlí schodů, na kterých stála. „A říkal jsi, že budeš přes noc tady.“

„Já vím, já vím,“ kýval hlavou Alarick. „Ale dostal jsem naléhavou zprávu ze školy, že se tam něco stalo v učebně historie a nevím, jak dlouho se zdržím, tak bych byl moc rád, kdybys tu nebyla sama.“ Výraz v jeho tváři se nedal odmítnout. Navíc nevěděla, jak by mu vysvětlila, že Damonova přítomnost pro ni není zrovna to pravé.

„Tak fajn.“ Vykouzlila úsměv a sledovala, jak Alarick mizí do ulic. Jakmile se zavřely dveře, zachvátila ji panika. Co když na ni už čeká v pokoji? Pohlédla nahoru do prvního patra a srdce se jí rozbušilo. Venku bylo sice ještě světlo, ale ona věděla, že si nenechá ujít ani jednu minutu s ní. Pomalu se vydala po schodech nahoru. Sešel by pro ni, kdyby čekal moc dlouho? Nebo přijde až večer? V hlavě jí vrtalo tisíce otázek, ale ani na jednu neznala odpověď. Damon mohl být kdekoliv a ona byla bezbranná. Živě se jí vynořila vzpomínky na předešlou noc. Otřásla se.

Už se blížila k otevřeným dveřím od pokoje. Nahlédla dovnitř, srdeční sval jí vynechal jeden úder a ona shledala pokoj prázdným. Oddechla si. Ale věděla, že tohle je teprve začátek. Zvedla se v ní vlna hnusu při pohledu na svou postel. Když v tom dostala šílený, ale spásný nápad. Rychle zabouchla dveře v pokoji, zapečetila okno a vší silou k němu přisunula prádelník. Jelikož se jednotlivá křídla okna otvíraly dovnitř, mohla by zabránit Damonovi, aby se tudy dostal do místnosti. Do mezery mezi vypolstrovaným parapetem a sklem nacpala peřiny, aby se ujistila, že je prostor dost zajištěný. Bylo jí jasné, že celé ty měsíce k ní chodil dveřmi a okno otvíral jen pro to, aby ji více vyděsil, ale bylo jí to teď jedno. Podobnou věc udělala i s dveřmi, zamkla je a ještě za těžkého funění před ně přisunula stůl, na který jen tak pro jistotu položila židli. Nebylo to nic moc, ale tajně doufala, že Damon nebude mít tolik odvahy, aby jí zbořil pokoj. Sedla si na postel, v ruce sevřela kolík a čekala. Uvědomovala si, jak zoufale jedná, ale bylo to poprvé, co si nepřipadala ztracená. Poprvé za celou tu dobu, co se vzepřela a pokusila se kontakt s Damonem nějak přerušit.

Seděla tak až do soumraku. Za celou tu dobu než slunce zapadlo, se neopovažovala ani pohnout. Až když se viditelnost v pokoji snížila na nulu, natáhla ruku a rozsvítila malou stolní lampičku. S tlumeným světlem na ni začala padat i únava. Neměla u sebe sice nic, čím by se přikryla, ale i tak si lehla na postel, přitáhla k sobě poslední polštář, který jí tam zůstal, a jenom na chvilinku zavřela oči.

 

„Eleno!“ probudil ji hlas naléhavě ťukající na dveře. „Eleno, jsi tam?“ prvních pár sekund si myslela, že to je Alarick. „Otevři, Eleno.“ Potřetí zopakoval její jméno a ona si s hrůzou uvědomila, že nakonec přece jenom přišel. „Buď hodná holčička a otevři ty dveře, Eleno.“ Pokusil se nasadit milý tón, ale znělo to spíš děsivě. Elena ležela na posteli a třásla se. Ztuhlé tělo nemohla rozhýbat, ani kdyby chtěla. „No tak, neblázni.“ Slyšela, jak jeho nehty zašramotily o leštěné dřevo. „Chceš si hrát, Eleno?“ slyšitelně se zasmál.

Pak byl chvíli klid. V domě se mezitím rozhostilo hrobové ticho. Damon za dveřmi vzdychl. „Vím, že tam jsi.“ Vzal za kliku, ale zámek nepovolil. „Slyším, jak ti bije srdce.“ Uchechtl se, ale znělo to dost nervózně. „Víš, že nemáme čas čekat.“ Znovu zalomcoval klikou. Trhla sebou. V duchu prosila, aby se Alarick už vrátil.

„Otevři ty zasraný dveře!“ Zařval a následovala prudká rána. Skrčila se na posteli ještě víc. Pak slyšela jeho hysterický smích. „Vážně si myslíš, že zamčené dveře mě zastaví?“ mlčela. On se snad opravdu probourá dovnitř. Prolétlo jí hlavou, co všechno se stane. Zvedl se jí žaludek. „Eleno!“ Další výkřik a rána, která otřásla pokojem. Skousla si spodní ret, aby nevydala ani hlásku. „Doufáš, že tě někdo přijde zachránit? Že by se třeba Alarick stačil vrátit tak brzo?“ pokusil se uklidnit, ale z jeho hlasu čišel vztek.

„Dochází mi trpělivost.“ Varoval ji. „No tak!“ Křikl, ozvala se třetí rána a zámek povolil. Elena zalapala po dechu a prudce se na posteli posadila.

„Jsem doma, zlato.“ Damon strčil dovnitř hlavu a zpozoroval stůl, který se pohnul o pár centimetrů. Spatřila jeho rozzuřený pohled. „Hezky ses tu zabydlela.“ Napřáhl se k další ráně. Ona vystartovala a zároveň s ohlušujícím praskotem dřeva a rozbitého skla vletěla do koupelny. Vzala dveře a přibouchla je. Damon byl rychlejší. Rozrazil další dveře a prudce odstrčil Elenu dozadu. Zavrávorala a spadla. Zády se bolestivě uhodila do hrany od vany, zatáhla za sprchový závěs a sesunula se na podlahu i s ním. Zatočila se jí hlava z bolesti, která jí vystřelila skrz páteř. Zvedla pohled nahoru. Stál tam, ve vší své temné kráse. Oči měl podlité krví a zuby nebezpečně vyceněné. Udělal jeden krok k ní.

„Prosím, ne.“ Zašeptala. Před očima se jí roztančily hvězdičky. Bolest v zádech stále pulzovala. Po zemi se odplazila do kouta koupelny.

„Eleno?!“ Damon ztuhl. Alarickovo volání se rozlehlo domem. „Eleno, jsi v pořádku?“ V tichu, které nastalo, oba slyšeli těžké kroky, tak stoupají po schodech. Mrkla a Damon byl pryč. Místo něho se ve dveřích do koupelny zjevil vyděšený Alarick. „Proboha, jsi v pořádku?“ Okamžitě se k ní sehnul.

„Jsem.“ Přikývla a zatnula zuby, pak si s jeho pomocí stoupla.

„Co se stalo?“ změřil si její vyděšený výraz. Nadechla se pro odpověď, v tu chvíli zhasla světla. Byl pořád tady! Zpanikařila.

„Musíme utéct,“ hlesla ztěžka a snažila se najít Alarickův obličej.

„Eleno, co se stalo?“ vzal ji za ramena. Za jeho zády se mihl stín. Elena vykřikla ve stejnou chvíli, kdy se ozvalo nechutné křupnutí a Alarickovo bezvládné tělo se svezlo na zem. Pak světla znovu naskočila.

„Ne.“ Vyděšeně si přitiskla ruce na ústa. Alarick ležel na zemi s očima dokořán a hlavou v nepřirozeném úhlu. Svezla se na kolena.

„Prosím, ne.“ Vzala ho za ruku a spatřila prsten. Oddechla si.

„Vidíš, co se stane, když zlobíš?“ Damon se ledabyle opřel o rám dveří.

„Tys ho zabil!“ vřískla.

„Jenom na chvíli.“ Pokrčil rameny. „A stejně je to tvoje vina.“ Zamračil se.

„Moje vina?“ rozplakala se a stále svírala Alarickovu dlaň.

„Přestaň dělat scény.“ Upír protočil očima, sehnul se a vzal Alarickovo tělo bez jediného zaváhání do náruče. Prošel dveřmi a vyšel z pokoje na chodbu.

„Kam ho neseš?“ Elena ztěžka vykulhala ven. Pozorovala Damona, jak odnesl Alaricka do jeho pokoje a pak ho položil na postel. Otočil se a změřil si ji kritickým pohledem. Pár rychlými kroky šel až k ní, vzal ji za paži, otočil k sobě zády a bez jediného slova jí vyhrnul tričko. Vyjekla bolestí, když jí rukou nešetrně přejel po bolavém místě.

„Zlomeného nic nemáš.“ Odstrčil ji do chodby. Pak si promnul kořen nosu a vzdychl. „Jdi do pokoje,“ řekl skoro otráveně. Chvíli na něho hleděla, potom ale sklopila hlavu a i s Damonem v patách se odevzdaně vydala do svého rozbořeného pokoje. Věděla, že to, co bude následovat, si ještě dlouho nebude schopná vymazat z paměti.

Zaslala: Night.Being