Sbohem… (7)

Už se začalo stmívat. Nicol obcházela svůj pokoj dokola a netrpělivě oddechovala. Není venku trochu dlouho? Neprovedl něco? Nebo se mu něco stalo? Tyto otázky jí neustále probíhaly hlavou.

„Jsem blázen!“ okřikla pak sama sebe. „Je to Damon… Co by se asi tak mohlo stát? Třeba se mi to jen zdálo… Ne, jasně že ne! Nebo prostě odešel. A já se mu nedivím. O by dělal tady v takovým věčným zapadákově! Může jít, kam chce, proč by se měl ke mně vůbec vracet?“

„Říkala jsi něco, Nicol?“ ozval se hlas Carla Nabyho.

„Ne!“ zavolala Nicol a posadila se na postel. Chvíli bylo naprosté ticho, bylo slyšet jen tikání hodin na stěně. Nicol na ně tiše hleděla a přemýšlela. Sotva vstřebala, že velká ručička už oběhla celé kolo, když v tu jí zazvonil mobil. Leknutím sebou trhla a sáhla po telefonu. Pohlédla na číslo volajícího.

„Ahoj,“ zamumlala a nyní si začala prohlížet nitku na peřině.

„Ahoj Nicol! Nestalo se něco?“ ozval se Janicin hlas. Nicol nechápavě svraštila čelo.

„Proč by se mělo něco stát?“ udivila se a lehla si na postel.

„Protože jsi tu měla být už před hodinou…“ zamračila se Janice. Nicol mlčela, pořád netušila, o čem dívka mluví. „V sedm byl sraz u mě doma. Však víš, narozeninový večírek.“

Nicol zalapala po dechu a plácla se do čela. Jak jen mohla zapomenout? Její nejlepší kamarádka má dnes šestnácté narozeniny a ona na to zapomněla.

„Janice, moc se omlouvám, úplně jsem na to zapomněla, já…“ V tu chvíli se ve dveřích objevil Damon. Nicol po něm střelila pohledem.

„Dobře, dobře. To nevadí. Počkáme na tebe s krájením dortu a…“ pousmála se Janice, avšak Nicol ji přerušila.

„Ne, asi jsme se špatně pochopily… Já, já… Nemůžu přijít, už něco mám, já, promiň…“ vysvětlovala posmutněle Nicol.

„Už něco máš?! Nicol, tenhle večírek plánuji už od svých jedenácti! Tolik jsem se na to těšila a jsou tady všichni. Alicia, Leila, Stevie, Susan i Pam. Celá naše parta. Co je důležitějšího než tohle?!“ vyhrkla naštvaně Janice. Nicol pohlédla na Damona, postávajícího stranou.

„Promiň, ale nemůžu ti to říct…“ zašeptala Nicol.

„A od kdy si neříkáme všechno? Když už je pro tebe něco důležitějšího než já, můžu snad alespoň vědět co, ne?“  Nicol se zhluboka nadechla.

„Tak to není. Ale… prostě ti to nemůžu říct, Janice. Opravdu bych chtěla, ale nemůžu, promiň…“

„Nech si ty výmluvy, Nicol,“ odsekla Janice.

„Mu… musíš mě pochopit Janice. I kdybych ti to řekla, stejně bys tomu nevěřila…“

„A v tom je ten problém, Nicol! V tom je ten rozdíl, mezi námi dvěmi! Já ti říkám všechno, ale ty nemůžeš. Já chodím na oslavy tvých šestnáctých narozenin, ty se na mě vykašleš! A já ti vždycky důvěřuju, Nicol, ať jde o cokoli. Takže oproti tvému provinění, mám docela právo to nechápat!“  Janice zavěsila.

Nicol složila hlavu do polštáře, aby nebylo vidět, že brečí.

„Co se stalo?“ zeptal se Damon a posadil se na židli u stolu.

„Nedělej, že tě to zajímá,“ odsekla Nicol a náhle zpytovala svědomí, jestli to nebyla chyba. „Stejně to víš,“ dodala pak klidnějším hlasem a posadila se.

„Jo. Vlastně máš pravdu…“ ušklíbl se Damon.

„Tak proč se ptáš?“

„Možná mi to přišlo lidské,“ odvětil.

„A od kdy ty děláš lidské věci?“ vyhrkla Nicol. Damon se znovu ušklíbl.

„Věř mi, nejsi jediná, kdo to chce vědět…“

Chvíli bylo ticho. Možná to bylo tím, že nikdo nevěděl co říct nebo ani jeden z nich neměl chuť mluvit.

„Proč sis vybral zrovna mě?“ zeptala se po chvíli Nicol a pronikavě se na Damona zadívala.

„To už jsem ti řekl…“ pousmál se Damon. Nicol protočila očima.

„A řekneš mi ten skutečný důvod?“ řekla pak a zkřížila ruce na prsou. Damon semknul rty. Postavil se a chvíli se procházel po místnosti.

„Proč je pro tebe tak těžké tomu věřit?“ zeptal se pak. Nicol pokrčila rameny.

„Protože tě znám, Damone. Možná, že je těžké se s tím smířit, ale znám tvůj životní příběh. Mám tě přečtenýho v padesáti hodinách sledování televize… Znám tvé pocity, pamatuju si tvé pohledy, každé slovo, co vyslovíš. Nemůžeš oblafnout někoho, kdo o tobě ví téměř všechno,“ nadechla se Nicol. Damon se na ní zahleděl.

„Když o mně víš téměř všechno, tak proč tomu nevěříš?“

„Všichni mi říkali, že tohle všechno je fikce. Ale teď jsi tu ty a fikce to není. Nebo jsem se možná pomátla, ale na tom nesejde. A když najednou zjistím, že svět, ve kterém žiju, je založený na lži, tak jak mám poznat pravdu?“

„V tom je ten trik, Nicol. Já totiž nejsem z tohoto světa.“

„Ne. To nejsi. Ale… možná, kdybys v něm zůstal, neprošvihla bych narozeninový večírek mé nejlepší kamarádky,“ vyhrkla Nicol a pak si v duchu dávala pár facek, že vůbec něco takového v tomhle rozhovoru vyslovila.

„Nemusíš tady být se mnou…“ utrousil Damon. Nicol si náhle uvědomila, že stojí těsně vedle něj.

„Já vím…“ zašeptala a pohlédla mu do očí. A pak se městem rozlehl děsivý výkřik…

Zaslala: NikaRoovy