Překvapivý návrat

Právě jsem doběhla na školní dvůr, když jsem spatřila chlápka, jak na mě upřeně kouká. Váhavě se na mě usmál a já automaticky úsměv oplatila. Pak jsem se však zarazila a úsměv mi ztvrdl na rtech. V tom rozrušení jsem si nevšimla jistých věcí… jako byla například jeho ladná chůze či mírný samolibý úsměv, který jsem tak často viděla na tváři Damona. Pohledem hypnotizoval můj náhrdelník se sporýšem. Jistě to nebyl člověk. Zachvěla jsem se strachem, a i když to byl nepatrný pohyb, ten neznámý si ho všiml. Jeho úsměv se ještě prohloubil. Ten úsměv mi připomněl, před čím jsem právě utekla.

Byl to stejný úsměv, jaký měl na tváři upír, který ve školní jídelně sál krev holce z prvního ročníku. Než mě spatřil, měl na tváři stejně bláhový úsměv. Jak jsem couvala a chtěla běžet pro Stefana, zavadila jsem rukou o talíře položené na podnosu. Sesypaly se na zem a překvapený útočník po mě vystartoval, ale měla jsem v rukávu moment překvapení. Na poslední chvíli jsem stihla vyskočit z otevřeného okna. Slunce upíra zastavilo.

Upír na mě očividně čekal na dvoře. Přistupoval blíž ke mně. Na nic jsem nečekala a běžela do školní budovy. Snad by se neopovážil zaútočit v budově plné studentů. Rychle jsem přemítala, jakou by teď měl mít Stefan hodinu. Vzpomněla jsem si na poslední chvíli. Jasně! Včera říkal, že hned první hodinu mají tělocvik, že mě vyzvedne dřív. Zahnula jsem doprava směrem k tělocvičně. Myslím, že jsem uběhla vlastní rekord. Stefan asi musel slyšet tok mých zoufalých a zmatených myšlenek, neboť před posledním rohem tělocvičny mi už běžel naproti.

„Stefane!“ vypískla jsem úlevou.
Popadala jsem dech a začala vysvětlovat: „Šla jsem do jídelny, abych zaplatila stravenky. Viděla jsem, jak nějaký upír saje krev dívce z prváku. Běžela jsem za tebou. Na dvoře je další a je možné, že jich je tu ještě víc. Co budeme sakra dělat ?!“
Stefan vypadal rozzlobeně a zároveň zděšeně. Vůbec se mu nelíbila představa upírů náhodně si vybírajících naši školu. Nevěřil na náhody.

Vím,jak se mu příčilo požádat svého bratra o pomoc, jiné řešení však nezbývalo. Jeho slova mi splývala dohromady, když telefonicky hovořil s bratrem. Rozrušením jsem nevnímala význam slov. Po nekonečně dlouhé době hovor ukončil. Nestihla jsem se ani nadechnout, když Stefan vyhrkl: „Okamžitě jdi domů!“
Když však viděl, že se k tomu nechystám, dodal zoufale: „Prosím.“
Většinou jeho prosby vyslyším, ale dnes to nešlo. Od odpovědi mě vysvobodil Damon. Ve tváři jsem mu viděla zlost, ale ještě výrazněji nadšení z nadcházejícího dění.
Stefan se po mně otočil s prosbou v očích. Ne, dnes to nejde, řekla jsem si.
Stefan a Damon se rozběhli ven z budovy. Za chvíli mi zmizeli z dohledu. Nevěděla jsem, co přesně teď udělám. Byla jsem si však jistá, že domů nepůjdu. Pud sebezáchovy mi radil, abych se někam schovala a počkala si na výsledek. Strach o Stefana a zvědavost, co ti upíři po něm mohou chtít, mě nabádal jít za nimi. Zvědavost a strach byly silnější než pud sebezáchovy.

S rychle tlukoucím srdcem jsem se blížila k jídelně. Nevím, v jaké části školy by měli být. Zazvonil konec hodiny. Strašně jsem se lekla. Ze tříd se vyřítili studenti. Nevěděla jsem, jestli je mám varovat nebo někam schovat. Než jsem stihla udělat nějaké rozhodnutí, velkým oknem na chodbě jsem spatřila Stefana na dvoře. Potichu jsem se rozběhla tím směrem. Schovala jsem se za nejbližší roh a sledovala jsem dvůr. Stefan stál uprostřed pozemku a upřeně hleděl do temného kouta na druhé straně. Jeho zrak mohl proniknout do nejtmavších míst. Damon na dvoře nebyl. Něco se dělo, neboť se na chodbách začaly shromažďovat hloučky studentů a horlivě o něčem diskutovaly. Jeden z hloučků se mi přiblížil na doslech. Napínala jsem sluch, abych diskuzi zachytila.

„…byla celá od krve a měla tělo samej šrám! Je na ošetřovně a prej je to dost vážný. Učitelé se bojí, že by to mohlo bejt to samý zvíře jako před pár měsíci.“ Takže už se ví o té prvačce z jídelny. Nepřekvapilo mě to.

Opět zazvonilo a všichni zase spěchali na hodinu. Hleděla jsem do stejného kouta jako Stefan. Intuice mi napovídala, že odtamtud vyjde ten, kterého hledáme. Nezklamala. Po pár vteřinách ze stínu vystoupil upír, kterého jsem zahlédla na dvoře. Stefanovi okamžitě sjel pohled na jeho prsten. Jeho výraz se změnil z rozzlobeného na zmatený a nechápavý. Neznámý upír vypadal lehce zklamaně, když viděl, že ho Stefan nepoznává. Hodnou chvíli se měřili pohledem.
První promluvil neznámý: „Ještě si nevzpomínáš? Viděli jsme se asi dvakrát, ale já o vás vím všechno.“
Stefan si asi vzpomněl, protože se mu údivem rozšířily zorničky. Jinak na sobě překvapení nedal znát.
Upír měl co dělat, aby udržel na uzdě své vzrušení. Pronesl temným hlasem: „Sestřičko, co kdyby ses k nám přidala?“
Málem mi spadla brada, když jsem uviděla nově příchozí na scénu. Byla to Katherine. Stefan lapal po dechu a tak tak se držel na nohách. Upír ze dvora byl bratrem Katherine!

Vtom na dvůr dorazil Damon s upírem z jídelny. Vláčel ho za sebou. Upír měl kolíkem probodnuté srdce. Když uviděl, kdo to stojí na protější straně dvora, mrtvola mu vypadla z rukou. Už se chtěl rozběhnout a padnout Katherine k nohám, všiml si však výrazu, který měla na tváři.
Hleděla na něj obyčejně, bez citu. Byla tam jen nepatrná stopa malé lítosti.
„Sloužil jsi mi dobře Damone, Stefan je však větší výzva.“ Pak bratrovi dala rozkaz: „Zabij ho, Bade!“
Bade na víc nečekal a s pomstychtivým pohledem se vrhl na Damona. Ten, stále šokovaný, výpad nečekal a Bade ho srazil k zemi.
„Ti nás rušit nebudou. Teď to můžeme spolu v klidu vyřešit,“ řekla Katharine laskavě Stefanovi. „Máš dvě možnosti. První – odejdeš se mnou a budeme spolu spokojeně žít navěky. Druhá – zemřeš. Byla bych velice nerada, kdybych tě musela zabít. Tak se rozhodni.“
Stefan byl pobouřen a znechucen jejím vystupováním. Ještě to ani nedořekla a on už znal odpověď.
„Nelíbí se mi ani jedna možnost a ten, kdo dneska zemře, budeš ty!“ vykřikl na ni rozezleně.
Povzdechla si: „V tom případě nemám jinou možnost.“ Rozběhla se k němu.

Sledovala jsem oba souboje a nemohla se ani pohnout. Nohy mě nechtěly poslouchat. Damon už se vzpamatoval a s pocitem zrady vepsaným v očích bojoval s bratrem Katherine. Zdálo se, že má navrch.
Stefan se snažil kličkami vyhýbat výpadům ze strany Katherine, ale její zkušenosti byly znát. Byla rychlejší i silnější než Stefan. Neměl šanci zvítězit. Tahle beznaděj mě zabíjela. Byla jsem slabá, lidská. Nemohla jsem mu nijak pomoci. Stefan už ztrácel síly a nevěděl, jak na ni vyzrát. Viděla na něm, že slábne, a využila toho. Rychlou otočkou ho chytila pod krkem a zakousla se mu do tepny. Stefan se s ní snažil bojovat, držela ho však pevně.
Neudržela jsem se a vykřikla: „Ne!“
Katherinin stisk trošku povolil a Stefan se vymanil z jejího držení. V beznaději vyrval ze země železnou tyč i s kusem betonu a začal se s ní ohánět kolem sebe. Železo nebo beton jí ublížit nemohly, ale ve chvíli, kdy její bratr zařval bolestí způsobenou dřevěným kolíkem v hrudi, udělala začátečnickou chybu a otočila se po něm.
Stefan ji uhodil tyčí s betonem do ruky. Zlomené kosti by se jí poskládaly, ale prsten se safírovým kamenem se roztříštil na kusy. Nevydržel náraz tyče. Slunce ji sežehlo na popel. Stefan se vyčerpáním klátil k zemi.
Doběhla jsem k němu, on ale nereagoval. Nevěděla jsem, jestli to pomůže, ale kouskem skla jsem si pořezala ruku a přistrčila mu ji k ústům. Chvíli se nic nedělo a já myslela, že už je konec. Pak však začal polykat krev, která mu tekla do pusy. Zakousl se mi do krvácející ruky. Sál a pak konečně otevřel oči.

Zaslala: Karoline