Helpless (8) – Slib

Upozornění: Povídka obsahuje pasáže 15+.

Po plese, který uspořádala původní rodina, se Damon rozhodl nenechat Eleninu zradu jenom tak. Po tom všem, co pro ni udělal, ho od sebe zase jenom odstrčila a on se rozhodl pro pomstu.
A tak ji začne tajně pronásledovat. Po cestě ze školy, na procházce po parku, ve sprše. Píše jí vzkazy, nechává dary. Postupně se události začnou stupňovat a Elenu to pomalu přivádí až k šílenství a paranoie. Ovšem v okamžiku, kdy si její přátelé všimnou, že s ní není něco v pořádku, je už pozdě.

 

Ani nevěděla, jak rychle se dostala domů. Kabelku v Grillu Bonnie doslova vyrvala z rukou, něco zamumlala a už běžela pryč, pronásledovaná překvapenými pohledy její kamarádky a Matta. Když odemykala dveře od domu, ruce se jí třásly. Celou cestu v ústech cítila jeho pachuť. Myslela si, že se snad pozvrací. Nebylo jí špatně od žaludku. Trpěla její duše, její důstojnost. Když na to pomyslela, chtěla se hanbou propadnout.

Rozplakala se až po tom, co dorazila do svého pokoje. Přála si schoulit se na postel a na nic nemyslet, ale nemohla. Nepříjemný pach na jejích rukou jí to nedovolil. Vletěla do koupelny, vymáčkla si na kartáček skoro půlku pasty a začala si horlivě čistit zuby. Drhla je tak urputně, až jí začaly krvácet dásně. Nevadilo jí to. Připadala si špinavá.

Jenom co skončila s jednou očistou, pustila vodu a vydrhla si ruce tak pečlivě až jí zrudly. Celou tu dobu se jí s mýdlem míchaly slzy. Unavená a s tichým popotahováním se nakonec doplazila do své postele. Ani si nevšimla, že Alaric nebyl doma. Nepřekvapilo ji to. Chtěla být už jenom sama. Navždy.

***

Z pomyšlení, že by měla vstát a jít do školy jí naskakovala husí kůže. Slunce se třpytilo skrz zářivé bílé záclony a hřálo na Eleniny odkryté nohy. Jí to ale žádný pocit nepřinášelo. Uvnitř měla vymeteno. Vzpomínala si, že dřív to bylo jedno z nejpříjemnějších probuzení. Teď jenom ležela a otupěle vnímala zvonění budíku. S vypětím všech sil vstala, aby mohla telefon umlčet. Ani se nepodívala na displej, věděla, že tam bude mít několik nepřečtených zpráv. Jejich cinkání ji vzbudilo uprostřed noci.

Sedla si na postel a nechala svoje dlouhé vlasy plout po ramenou, když odevzdaně sklopila hlavu. Vzdychla. Každý pohyb ji neuvěřitelně bolel. Mezi žebry cítila intenzivní bodání. Při každé vzpomínce, každém nádechu. Alaric návštěvy u jejího pokoje nejspíš vzdal. Na chvíli zavřela oči a pak odhodlaně vstala. Stejně bude muset Bonnie vysvětlit svůj náhlý odchod z Grillu. Dole v kuchyni uslyšela cinkot nádobí. To určitě Meredith připravovala snídani. Poslední dobou se u ní doma docela zabydlela. Oblékla se, učesala a vzala tašku. Malovat se neobtěžovala. Kruhy pod očima by stejně nezamaskovala.

Otevřela dveře a do nosu ji uhodila vůně slaniny. Když procházela kolem věšáku, překvapilo ji, že nevidí Alaricovu bundu, ale nezabývala se detaily. Nechala tašku u dveří a pokračovala do kuchyně, aby se Meredith omluvila, že si nedá nic k jídlu.

„Ty teda vypadáš.“ Celým jejím tělem projel nepříjemný šok a v puse znovu ucítila tu divnou chuť. „Proč na mě tak civíš? Půjdeš se najíst?“ Damon odstoupil od stolu a Elena si všimla připravené snídaně. Nebyla schopná odpovědi. Jenom tam stála a vnímala, jak její tělo zachvátila panika. „Ach jo, no co s tebou.“ Protočil očima a šel až k ní. Ani se nehnula, když položil ruce na její krk a opatrně jí rozepnul přívěšek se sporýšem. „Jak dlouho už nepiješ čaj?“ zeptal se.

„Nevím,“ vydechla a omámeně zakroutila hlavou.

„Tak teď mě dobře poslouchej.“ Upřeně se jí zahleděl do očí. „Dáš si tuhle moc dobrou snídani, pak vyskočíš nahoru a trochu se namaluješ, ale moc to nepřežeň, ať je to decentní. Půjdeš do školy a budeš se na všechny mile usmívat, jako by se nic nestalo. Bonnie řekneš, že ti včera volal Alaric kvůli něčemu osobnímu. A večer si oblečeš to, co budeš mít připravené na posteli.“ Odtáhl se. Elena překvapeně zamrkala, obešla ho a sedla si k jídlu. „Tak se mi to líbí.“ Usmál se upír spokojeně a opustil místnost.

Moc dobře si uvědomovala, že ji ovlivnil. Nepamatovala si sice, co jí řekl, ale přívěšek na ochranu si vzal sebou. Byl to hrozný pocit. Každou chvíli se mohlo stát něco, co nemohla ovlivnit. Ten pocit ji zabíjel.

Zbytek dne proběhl přesně, jak Damon naplánoval. Elena se jemně zkrášlila, ve škole se tvářila, jakoby se nic nestalo a Bonnie všechno vysvětlila.

„ … a tak jsem musela jít domů.“ Pokrčila nevinně rameny a usmála se.

„Měla sem o tebe strach.“ Přiznala její kamarádka a zkoumavě si ji změřila.

„Promiň, bylo to opravdu akutní.“ Její tvář zářila, oproti tomu jak se cítila uvnitř. Bylo jí jasné, že Damon chtěl zamaskovat její smutek a tak ji prostě ovlivnil. Jak prosté.

„Chtěla jsem ti zavolat, ale… „“

„To nevadí.“ Přerušila ji rychle. „A měli jsme nějaký úkol do biologie?“ rychle odvedla téma jinam a vytáhla knížku ke zmiňovanému předmětu.

„Neměli.“ Zakroutila její kamarádka hlavou, ale nepřestávala Elenu pozorovat. Zazvonilo a chodba se rozvířila studenty spěchajícími do tříd.

 

Ten den byl dlouhý. Hodiny ve škole se vlekly a Elena s úžasem poslouchala svůj spokojený hlas mluvící s profesorkou angličtiny, spolužákem, s Bonnie a znovu s profesorkou. Věděla, že je to špatně. Věděla, že tohle není ona. Věděla, že to udělal on. Ale nemohla proti tomu nic dělat. Nejhorší na tom byla ta bolest, která zůstala, i když nebyla vidět.

Vyučování jí končilo až kolem čtvrté hodiny odpolední a ona se hned vyplížila ze školy, aniž by musela s kýmkoliv mluvit. Nasedla do auta a nastartovala. Zvuk motoru ji uklidnil. Zabořila se do sedačky a chvíli odpočívala. Užívala si samotu. Domů se jí ani trochu nechtělo. Zprávy na mobilu smazala, ani je nečetla. Nevěděla, od koho byly a vůbec ji to nezajímalo. Po několika minutách konečně chytla volant a zařadila. Nevydala se ale domů, i když cítila, že by měla. Na hlavní křižovatce odbočila opačným směrem a vyjela na dlouhou cestu křižující okolní lesy. Klíče od jejich domu u jezera měla vždy u sebe a přísahala by, že tam nechala nějaké oblečení, když tam byla naposledy.

Cesta nebyla dlouhá, asi za hodinu už parkovala na příjezdové cestě a odemykala masivní dřevěné dveře. Rozsvítila, protože v předsíňce bylo šero, a odhodila tašku. Ve spíži našla nějaké trvanlivé potraviny, takže se nemusela vracet do obchodu a i když hlad neměla, přece jenom se najedla. S kručením v břiše by asi neusnula. Nakonec zapálila oheň v krbu a sedla si do křesla. Vzala mobil a zavolala Alaricovi.

„Ahoj, kde si? Už sem ti chtěl volat?“ zvedl to téměř okamžitě.

„Jsem u jezera, potřebovala sem trochu klidu na učení,“ zalhala.

„A je to dobrý nápad? Ještě včera jsi byla nemocná.“ Staral se.

„Už je mi líp, nemusíš mít strach.“ Uklidnila ho.

„Dobře, dobře.“ Alaric rezignoval. „Ale kdyby se něco stalo, zavoláš, že ano?“ ujišťoval se.

„Ovšem!“ Přidala na hlase, aby zněla přesvědčivě.

„Dobře.“ Odevzdaně vzdychl. Pak se s ním Elena rozloučila a zavěsila. Zachumlala se do deky, kterou měla přehozenou přes ramena a pomalu za praskání pálícího se dřeva usnula.

„Měl by na ni někdo dohlédnout.“ Otočil se k Damonovi, když zavěsil telefon.

„Určitě? Je to přece velká holka.“ Ušklíbl se upír.

„Já vím a nebude se jí to líbit, ale zajeď se na ni podívat.“ Požádal Alaric. „Aspoň na chvíli.“ Dodal a sedl si do křesla, kde si unaveně promnul oči. „Poslední dobou mi dělá starosti.“ Přiznal. „Vím, že s ní není něco v pořádku.“ Zakroutil hlavou.

„A co myslíš, že by to mohlo být?“ Damon si nenápadně přisedl za ním na gauč.

„Netuším.“ Pokrčil rameny. „Možná se mi to jenom zdá.“

„Určitě by sme se tomu měli podívat na zoubek.“ Přitakal mu Damon bez obav.

„Po pravdě, jsem už unavený z toho, jak se jí pořád něco děje.“ Poškrábal se na hlavě. Damon se v křesle narovnal a bedlivě Alarica poslouchal. „Neber si to špatně, mám ji rád, skoro jako by byla moje vlastní dcera, ačkoliv to zní šíleně, ale poslední dobou toho bylo moc a já už asi nejsem nejmladší.“

„Děláš si srandu? Vždyť mě je přes sto a cítím se pořád jako mladíček!“ Zasmál se Damon a ani Alaric se neubránil pobavenému výrazu. „Ale chápu, co chceš naznačit.“ Plácl ho přátelsky po rameni. „Nech mě, ať na Elenu dohlédnu.“ Hrdě se napřímil.

„Udělal bys to, i kdybych tě o to neprosil.“ Mávl Alaric rukou.

„Líbí se mi tvoje důvěra.“ Mrkl na něho a vstal.

„Damone,“ křikl Alaric ještě než upír odešel.

„Ano?“ otočil se ode dveří.

„Kde si vlastně byl posledních několik týdnů?“ zamračil se na něho.

„Jo kamaráde.“ Roztáhl ústa do zářivého úsměvu. „To je moc hezká historka, někdy ti ji povím.“ A odešel.

 

Vzbudila se, když už oheň skoro dohoříval. Za krkem ji trochu bolelo z nepříjemné polohy na křesle a venku se pomalu stmívalo. Starožitné hodiny nad krbem odbyly osmou hodinu večerní a Elena si promnula oči a protáhla se.

„Myslela sis, že mi utečeš?“ vykřikla leknutím a prudce vyskočila na nohy.

„Co tady děláš?“ popadla deku a přitáhla si ji k tělu jako ochranný štít.

„Alaric mě za tebou poslal.“ Řekl popravdě.

„To ne,“ vydechla.

„Ale ano.“ Zvedl pobaveně obočí. „Myslí si, že je s tebou něco v nepořádku, že ti hrozí nějaké nebezpečí.“ Strčil si ledabyle ruce do kapes.

„A hrozí?“ pípla. Damon se zamračil a o vteřinu později stál až u ní.

„Měla jsi být doma,“ zavrčel. „Kdybys byla doma… „“ nadechl se, ale větu nedokončil. Eleně zkoprněly nohy a tak jenom stála na místě a čekala. „Ach Eleno, Eleno.“ Zavrtěl hlavou, jako by se díval na neposlušné dítě. Sáhl si do kapsy a vytáhl přívěšek, který jí ráno vzal. „Otoč se,“ přikázal. Elena, ač proti své vůli, se k němu otočila zády. Studený dotek ji zašimral na krku, když jí odsunul vlasy stranou. Nasadil jí ozdobu a znovu popravil záplavu hnědých pramenů.

„Vidíš, ani to nebolelo.“ Položil jí ruce na ramena. „Kdybych ti chtěl ublížit, udělal bych to hned, nemyslíš?“ Jeho hlas se jí ozýval až u ucha. Beze slov kývla. „Vidíš.“ Řekl spokojeně a ona vnímala, že jeho blízká přítomnost zmizela. Otočila se, Damon bral do ruky kus dřeva a pokládal ho do krbu, aby znovu rozdělal oheň. Pak se rozvalil do pohodlného křesla.

„Pojď ke mně.“ Pokynul jí rukou. Váhavě přistoupila, deku stále svírající před sebou. „Tohle nepotřebuješ.“ Vzal přikrývku, vytrhl ji a zahodil. „A teď, budeš už hodná holčička?“ Eleně se roztřásla brada.

„Damone, prosím,“ vydechla a kroutila při tom hlavou.

„Neboj se, tohle se ti bude líbit.“ Vzal ji za ruku, přitáhl až k sobě a donutil, aby se na něho obkročmo posadila. Křeslo bylo velké, takže se na něj oba pohodlně vešli. „A teď přestaň plakat.“ Otíral jí slzy z tváře. „Ublížil jsem ti snad někdy?“ zvedl obočí v otázce.

„Ne,“ šeptla.

„Správně.“ Usmál se, spokojený s odpovědí. Zajel rukama pod spodní lem trička. „Sundej si ho.“

„Proč?“ vytřeštila oči.

„Chceš se hádat?“ výhružně zúžil oči. Elena spolkla vzlyk, zkřížila ruce a jedním pohybem si přetáhla tenké triko přes hlavu. Hned když ho odložila pryč, vzal ji Damon ledabyle za ruce, aby si nemohla zakrýt téměř odhalený hrudník.

„Hm, vždycky jsem měl radši krajky.“ Sjel její podprsenku kritickým pohledem. Položil její dlaně na opěrky křesla a sáhl po ramínkách. Cítila, jak jí rudnou tváře. Do zad jí hřál plamen krbu, který se znovu probudil k životu.

„Chtěla bys mít nějakou přezdívku?“ Zaujatě pozoroval její divoce se zvedající výstřih, stáhl ramínka a nechal je volně viset, oběma rukama obkroužil kopečky, kde začínala ňadra a sjel až doprostřed k malé růžové mašličce. „Mohl bych ti říkat třeba.“ Chytil kousek růžové látky a přitáhl si ji až k obličeji.

„Mazlíčku.“ Zvedl jedno obočí a změřil si její reakci.

„M-myslím, že je to trochu ohrané,“ šeptla. Lehký úsměv ze rtů mu zmizel. Odtlačil ji zase dál.

„Tak co by se ti líbilo?“ pokračoval ve zkoumání horní poloviny Elenina těla. Pečlivě obtáhl místa, kde se jí rýsovala žebra, a skončil u pupíku. V podbřišku ucítila zachvění. Svaly na břiše se jí stáhly. „Co třeba…“ zahleděl se jí do očí. Stydlivě je sklopila a slyšela, jak si Damon výsměšně odfrkl. „Snad se nestydíš?“ Vzal ji za bradu a donutil, aby se mu podívala do tváře. Nečekal na odpověď a znovu věnoval svoji pozornost jejímu tělu. Bříšky prstů lehce přejel po krku, na ramenou, olemoval klíční kosti.

„Zavři oči.“ Řekl jenom a ona poslechla. Cítila se hrozně. Každý jeho dotek ji studil jako led, nesnášela jeho hlas, chtělo se jí brečet. Seděla poslušně na jeho klíně a poslouchala každý rozkaz, který dostala. Možná, že když dostane, co chce, dá mi pokoj. Prolétávalo jí hlavou stále dokola. Nejvíc na tom nesnášela to pomyšlení, jakou moc nad ní má. Strach, jak daleko to zajde, převýšil stud z reakcí jejího těla, které se pomalu zahřívalo a na vině nebylo teplo plamene v krbu.

„Posloucháš mě?“ Zavrčel, chytil ji za boky a přitiskl blíž ke svému klínu. Jen s obtížemi spolkla vzdych a lehce stiskla opěradla polstrovaného křesla.

„Poslouchám,“ zašeptala. Damon se zhluboka nadechl, aby něco namítl, ale jeho smysly upoutalo něco úplně jiného. Obličej se mu rozzářil. Dlaní, kterou jí hladil po zádech, si ji přitáhl blíž. Taky se narovnal, aby jí dal najevo, že už ví, že má navrch. Stiskla zuby k sobě, věděla, že ucítil její vzrušení.

„Bylo to rychlej, než sem čekal.“ Přivřenými víčky sledovala jeho ústa cukající ve vítězoslavném úšklebku. Sepjala rty k sobě, protože se jí napovrch dral další vzdych. Nechtěla mu dát nijak jinak najevo, že její tělo reaguje jinak, než její rozum. Musela by se hanbou propadnout. Několik předlouhých sekund tam jen tak seděla a nevěděla, jestli se má rozbrečet, nebo se mu už konečně odevzdat. Když ji náhle ze sebe shodil a postavil se.

„Obleč se. Zítra musíš brzo vstávat do školy.“ Hlas měl chladný. Sehnula se pro tričko, a když se narovnala, uslyšela jenom bouchnutí dveří. Neobtěžovala se oblékat, sesunula se na dřevěnou podlahu před krbem a nechala všechny svoje emoce vyplout na povrch. Triko při tom tiskla k sobě podobně jako deku před chvílí v naději, že ji nějak ochrání. Nechala dlouhé vlasy, aby zakryly uplakaný obličej, lehla si na zem a vyčkávala, kdy záškuby usedavého pláče přestanou.

***

Ani si nepamatovala, jak se dostala do postele. Ale když se ráno vzbudila, byla tam. A ke svému velkému překvapení se snad poprvé cítila vyspaná. Zamžourala na hodiny a bylo teprve šest ráno. Měla dost času se nachystat a jet celou tu cestu zpátky až do Mystic Falls. Na mobilu neměla žádné nepatřičné zprávy navíc a neviděla jediný papírový vzkaz.

V břiše jí zašimralo, když si vzpomněla na předešlý večer. Co s ní měl vlastně v úmyslu? Chtěl ji trápit, dokud se za ním sama nebude plazit? To nikdy! Nedovolí mu takhle ji ovládat.

Vstala. Sbalila si věci, provedla ranní hygienu, nasnídala se a mohla vyrazit. Ujistila se, že se vyhne křeslu u doutnajícího krbu, které jí přivádělo nepříjemné myšlenky, a jenom spěšně zbytky dřeva zalila vodou. Chvíli před osmou už mohla vyrazit.

„Dále,“ odpověděl na naléhavé klepání.

„Dobré ráno, mohla bych s vámi mluvit?“ Bonnie opatrně vklouzla do Alaricova kabinetu.

„Jistě, ale pospěš si, za pár minut mám hodinu.“ Zkontroloval čas a pak věnoval svoji pozornost už jenom čarodějce.

„Jde o Elenu,“ vychrlila bez otálení. „Myslím, že se s ní něco děje.“ Nervózně přešlápla.

„Já vím.“ Vzdychl a pokýval hlavou.

„A-a víte co?“ nadějí se jí rozzářil obličej. Alaric se hořce zasmál a sedl si na okraj stolu.

„Poslední dobou není zrovna sdílná.“ Přiznal.

„To se jí vůbec nepodobá.“ Zamračila se.

„Elena se svěřuje s problémy většinou jenom ve chvíli, kdy má pocit, že jsme v ohrožení i my ostatní.“ Pokrčil rameny. „Jestli se jedná o něco osobního, nemyslím si, že by s tím šla zrovna za mnou.“ Sklopil pohled na svoje prsty, ve kterých třímal propisku.

„A já sem poslední dobou nebyla zrovna nejvzornější kamarádka.“ Posmutněla Bonnie a taky sklopila oči.

„Víš co, zkus se jí poptat, jestli se něco neděje. Možná že to nakonec nebude nic vážnější než dívčí trable.“ Navrhl.

„Asi bych měla.“ Uznala. „Omlouvám se, že jsem obtěžovala. Měla sem tušení, že by to mohlo být něco vážnějšího.“ Vzala za kliku.

„I kdyby bylo, Damon se o ni postará.“ Alaric se narovnal. Bonnie se zarazila.

„Damon?“ hlesla si pro sebe.

„Prosím?“ otočil se za ní Alaric, chystajíc si podklady na hodinu.

„Ale nic.“ Spěšně se na něho usmála. „Nashle na dějinách.“ A byla pryč.

 

Elena si to šinula chodbou. Moc dobře věděla, že jde pozdě. Na hlavní silnici byla zácpa a tak se na cestě do školy trochu zdržela. Rozrazila hlavní dveře, mávla na vrátného a utíkala do třídy, aniž by se zastavila do skříňky pro učebnice. Zastavila se až přede dveřmi, chvíli se vydýchala, zaklepala a tiše vklouzla.

„Dobrý den, omlouvám s… “ zamrzla v půlce věty.

„Dobrý den, slečno Gilbertová, posaďte se prosím.“ Usmála se na ni profesorka. Elena jen s obtížemi rozhýbala nohy. Očima stále spočívala na usmívajícím se Damonovi u tabule. Nakonec si přece jenom sedla. Věděla, že ji celá třída pozoruje. Všichni věděli, že ona se se Salvatorovými stýká nejčastěji a všichni čekali na její reakci.

„Takže, studenti,“ profesorka se usmála a usadila se. „Poslouchejte pozorně, co vám bude pan Salvatore říkat, je to k tématu, ze kterého bude příští hodinu test.“

Cítila, jak upírá svůj pohled na ni, když začal s přednáškou o literatuře devatenáctého století. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že zrovna v hodině literatury bude muset poslouchat Damonovi dvojsmysly. Netušila, jestli musel profesorku ovlivnit, nebo se prostě nabídl se zpestřením hodiny. Ale věděla, že to udělal jenom z jediného důvodu, aby se dostal k ní a užíval si, její smíšené pocity.

Zbytek vyučování probíhal téměř bez problémů. Damon dovyprávěl svoje, potřásl si rukou s profesorkou, hodil poslední provokativní pohled na Elenu a opustil třídu. Pak následovala normální výuka. Neubránila se tichému výdechu a užívala si, jak se její tep dostává do normálu.

 

Uběhlo pár dalších hodin, pauza na oběd a pak ještě odpolední vyučování. Elena se snažila vytěsnit všechny rušivé elementy z hlavy a soustředit se na malování ovocného zátiší, když se z rozhlasu ozval hlas ředitelky: „Slečna Elena Gilbertová ať se dostaví do ředitelny.“ A rozhlas zmlkl. Na nic nečekala, nechtěla spolužákům dát prostor udělat z ní znovu střed pozornosti. Vyšla na chodbu a zamířila si to dlouhou chodbou k ředitelně. Zabočila za roh, někdo ji chytil za ruku a prudce strhnul do otevřených dveří nějaké učebny.

„Chyběl jsem ti?“ nestačila se ani nadechnout a už seděla na stole pro učitele. Naproti ní se zubil Damon.

„A-ani n-ne,“ vykoktala ze sebe ztěžka.

„Víš, myslím si, že bys měla být ke mně trochu vstřícnější.“ Jednou rukou se opřel o stůl těsně vedle jejího stehna, druhou jí položil na koleno. „Po tom všem, co sme spolu prožili.“ Posouval svoji ruku výš.

„Damone pusť mě,“ pokusila se seskočit.

„Ne-e.“ Zakroutil hlavou, chytil ji za pas a znovu vysadil na stůl. „Opravdu si myslíš, že se po tobě sháněla ředitelka?“ zvedl jedno obočí. „Vážně?“ sjel z jejího pasu, přes boky, až zpátky ke kolenům a prudce je roztáhl od sebe.

„Dost!“ skoro vykřikla a chytla upíra za zápěstí.

„Co sem ti říkal o té vstřícnosti?“ i když se bránila ze všech sil, nemohla zastavit Damonovu ruku, plížící se po vnitřní straně jejího stehna.

„Nech mě jít.“ Aniž by si to uvědomila, vzdychla.

„Donuť mě,“ odpověděl s vítězoslavným úsměvem na rtech. Zajel jí oběma rukama pod tričko, pravou stiskl prso a druhou nahmatal rozepínání podprsenky.

„Prosím, přestaň,“ zašeptala, ale nedokázala ho odstrčit. Zalila ji vlna paniky spolu s návalem vzrušení.

„Tak dlouho jsem po tobě toužil.“ Pomalu se blížil k jejím rtům.

„Ne tady, kdekoliv jenom ne tu.“ Kroutila hlavou a snažila se ji odtáhnout. Damon se zastavil, Elenino zapínání odskočilo od sebe. Pozorovala, jak se narovnal a ustoupil.

„Příjdu dnes večer. Buď připravená.“ Naposled ji sjel svým sarkastickým úsměvem a pak suverénně vykráčel ze dveří. Zůstala sedět na stole bez hnutí, až pak si to uvědomila.

„Co sem to provedla.“ Zajela si zoufale rukama do vlasů.

Zaslala: Night.Being