Sbohem… (1)

17.května

Milý deníčku,

sama nechápu, co se děje. Ale poslední dobou jsem začala přemýšlet. Hodně přemýšlet. Svět je plný fantazie, magie a nadřirozena. Ale ne skutečné. Všechno je to jen a jen ve filmech. A… ovšem. Seriálech.

 A oproti tomu všemu… Můj život je neuvěřitelně nudný. Co je to za problém, že neumím nic na zítřejší test z dějepisu? Co je za problém, že jsem se právě pohádala s kamarádkou? To není problém. To není adrenalin. To je jenom… nuda. Hloupý a všední život. Říkám si, že oni z těch filmů, ze seriálů, ze seriálů o upírech… Jejich život je mnohem… zajímavější a tajemnější a vůbec. Ale to je právě ono.

 Je to jenom a jenom fikce. Výmysl scénáristů. Nebo ne? Ihned jsem tu myšlenku zahnala. Jsem tolik naivní! Ještě tomu budu věřit… Asi jsem se už dočista pomátla! Ale kdo ne, že? A teď už musím běžet, jelikož v televizi běží Upíří deníky a to za žádnou cenu nechci prošvihnout! (To bych přišla o další minuty zíráním na Damona Salvatora :)).

 Zatím se tedy loučím. Nicol.

 

Dívka si stáhla vlasy modrou stuhou a odložila deník. Vzdychla nad svým zápisem a seběhla dolů po schodech. To snad ne! pomyslela si.

„Adhel! Okamžitě odsud vypadni!  Víš, že v tuto dobu je televize moje, ty si to dívko  s Hello Kitty můžeš pustit potom!“ okřikla svou mladší sestru, Adhel Nabyovou.

„Ale no tak, Nicol! Ty jsi u televize každé odpoledne. Nech tam jednou sestru. Běž se radši učit,“ ozval se její otec, Carl Naby, ze své pracovny.

„Ale vždyť budou dávat Upíří deníky!“ nevzdávala to Nicol.

„No a?“ zeptal se pan Naby. Nicol naštvaně zasténala. No a? To tady snad vůbec nechápe její potřeby? Povzdechla si, obula tenisky a vyběhla z domu. No co, zajde za Leilou, bude se dívat u ní.

Rozeběhla se po ulici a mířila ke své kamarádce. Vtu za sebou uslyšela kroky. Vylekaně se otočila, ale nic nespatřila.

„To nic,“ uklidnila se a pokračovala v cestě.

„Stůj!“ uslyšela. Ten hlas byl těsně za ní. Jakoby jí někdo křičel do ucha. Vyjekla a prudce sebou trhla. Ale ulice byla prázdná. Nicol začala hluboce oddychovat. Semknula rty, ještě jednou se rozhlédla. Nic.

Zrychlila tempo a běžela. Utíkala co nejrychleji do Jerson Street, kde bydlela Leila Harvisová. Když se po ulicích znovu ozval její výkřik. Do něčeho vrazila. Co se to sakra děje? Ale ano! Vrazila do někoho, ale uprostřed prázdné silnice. Nikdo tam vážně nebyl. Jen ona.  Suše polkla a přivřela oči.

„Asi jsem se fakt zbláznila,“ zašeptala a zakroutila hlavou. „Tohle až budu vyprávět Leile!“

Nicol si představovala reakci její přítelkyně, až jí tento zvláštní příběh (který se nejspíš odehrál jen v její hlavě) odříká. Ale něco jí vedlo k opaku. Něco uvnitř jí našeptávalo, aby o tom nikomu neříkala.

***

„Caroline?“ ozval se hlas Eleny Gilbertové.

„Ano? Ahoj, Eleno!“ odvětila Caroline Forbesová a upravila si světlé vlasy.

„Nestalo se něco? Měla jsi tu být už před hodinou,“ řekla Elena. Caroline se zhluboka nadechla a tiše zasténala.

„Omlouvám se, Eleno. Úplně jsem na to zapomněla! Byl tady Tyler a…“

„To nevadí. Tak zejtra, jo?“ vzdychla Elena a jemně se usmála.

„Fajn. Tak zatím ahoj,“ poznamenala Caroline.

Elena položila mobil na stůl a posadila se. Caroline… Tak si asi moc dívčího večírku neužijou. No co. Alespoň, že je tu Bonnie.

Při téhle myšlence vstoupila Bonnie Bennettová do místnosti a dala ruce v bok. „Tak co?“ zeptala se  a semknula rty.

„Vypadá to, že Caroline se dnes neukáže. Takže jsme si zbyly my dvě. No… co budeme dělat?“

„Objednám pizzu, můžeš udělat popcorn,“ navrhla Bonnie.

„OK,“ usmála se Elena. Zamířila do kuchyně, zatímco Bonnie objednávala pizzu. Domem se rozezněl zvuk domovního zvonku.

„Bonnie, dojdi otevřít prosím!“

„Hned jsem tam!“ odpověděla mladá čarodějka a otevřela dveře.

„Ahoj, Bonnie. Je tu Elena?“

Bonnie trochu zmateně kývla a skřížila ruce na prsou. Pak ustoupila.

„Jasně, pojď dál. Je v kuchyni.“ Pak se lehce usmála a sledovala, jak Stefan Salvatore vstoupil a šel do kuchyně. Asi z toho holčičí večírek nebude, pomyslela si a zavřela dveře.

„Eleno?“ řekl Stefan. Dívka se rychle otočila. On se usmál. Tak moc ji miloval. Miloval její krásné tmavé vlasy, její olivovou pleť a ty nádherné oči… Vypadala úplně jak ona. Ale ani zdaleka to nebyla ona. Kromě vzhledu neměly absolutně nic společného. Snad jen to, že je obě miloval… Ale to už je minulost. Katherine je minulost. A nyní mu byla naprosto ukradená, ať už byla kdekoli.

„Stefane? Co tady děláš?“ usmála se na něj a Stefanovi se Katherine vytratila z hlavy. Vzpomněl si, proč sem vlastně přišel.

„Neviděla jsi Damona?“ zeptal se trochu rozrušeně.

„Ne. Proč?“ udivila se.

„Už to je pár dnů, co jsem ho viděl naposledy,“ odvětil Stefan.

„Je to Damon,“ ušklíbla se lehce Elena, on ale zůstal vážný.

„Nevím, tohle se mi nezdá…“

Elena semknula rty a přikývla. Podívala se na Bonnii, která právě vstoupila do kuchyně. Bonnie se nadechla a pak přikývla.

„Můžu ho zkusit najít.“

O chvíli později seděla Bonnie Bennettová na podlaze a kolem sebe měla svíčky. Přivřela oči a svíčky ihned vzplanuly. Elena seděla naproti ní, Stefan se opíral o zeď.

„OK. Soustřeď se na Damona, prosím,“ zašeptala Bonnie Eleně.

Bonnie zavřela oči a pevně se soustředila, zatímco svírala Eleniny ruce. Hlavou jí proběhly obrazy. Absolutně nic nechápala. Všechno bylo tak… jiné. Tak cizí a tak moc vzdálené… ale zároveň jako by to bylo přímo v tomto pokoji. Její vize byla zmatená. Soustředila se dál. A pak se jí před očima zobrazila jakási brána…

„Bonnie? Bonnie!“ třásla s čarodějkou Elena po Stefanově boku. Dívka otevřela oči. Elena si oddychla a objala kamarádku kolem ramen.

„Co se děje?“ udivila se Bonnie.

„Omdlela jsi…“ odpověděl Stefan.

„Co jsi viděla? Víš, kde je?“ pokračovala Elena. Čarodějka se posadila na židli a ostatní ji následovali. Sevřela pěsti a promluvila.

„Nevím, kde přesně je, ale jedno jsem zjistila. Jsem si vědoma toho, že to zní absurdně, ale obávám se, že se Damon přemístil do jiné dimenze,“ zašeptala. A pak na ni vyděšeně zírali dva zmatené pohledy…

Zaslala: NikaRoovy