Když někoho milujete…

Když někoho milujete, otevřete se bolesti. A já ho milovala. Byla jsem ochotná se pro něj vzdát všeho, včetně toho nejcennějšího, co jsem měla – svého života. A to i za cenu toho, že už nikdy nebudu taková, jako dřív. Že budu muset žít ve stínech.
Myšlenka na smrt je neúnosná. Je to jako břímě. Ale když se pak znovu zrodíte pro někoho, koho milujete, jsou to křídla. Mají svoji váhu a tu cítíte na svých bedrech, ale jsou zátěží, která vás povznáší. Zátěží, která vám umožňuje létat.
Byla jsem připravená. Tak připravená, jako nikdy. Vystoupala jsem po těch starých dubových schodech až nahoru. Dveře byly otevřené, a tak jsem pomalu vešla dovnitř. Stál u okna a díval se do prázdna. Jednou rukou se opíral o stěnu a druhou měl v kapse u kalhot. Slyšel mě přijít, ale neotočil se. Šla jsem k němu blíž. Asi v polovině pokoje jsem se zastavila. Otočil se.
Nevěděla jsem, co říct, i když jsem věděla, co chci – být s ním. Navěky.

Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho jsme tam stáli bez hnutí a jen se na sebe dívali. Snažila jsem se, aby v mém pohledu poznal, proč jsem přišla. Ale jeho výraz byl pořád stejný, odtažitý. Pak se ale něco změnilo. Nevím přesně, co to bylo, ani proč právě v tuhle chvíli, ale pomalu přistoupil ke mně. Pravou rukou mi přejel po tváři a dostal se až ke krku. Ztuhla jsem. Jemně mi prsty obkresloval žíly. Pak mě chytil za bradu a zvedl ji, abych mu lépe viděla do očí.
„Opravdu to chceš?“ zeptal se mě. „Život ve stínech?“
„Život s tebou? Navěky? Ano, chci,“ řekla jsem a pozorovala změnu v jeho obličeji.
Chytil mě za ruku a dovedl mě k posteli. Posadila jsem se. On si přisedl ke mně. Pohladil mě po vlasech a já cítila jeho dech na svých ústech. Nebránila jsem se poslednímu polibku, který zažiju jako člověk. Bylo to tak opojné a tak nekonečné. Vnímala jsem každý jeho dotek. Jeho vůni. Jeho lásku.
Odtáhl se kousek. „Miluji tě,“ řekl.
„Já tebe taky,“ odpověděla jsem a přejela mu ukazováčkem přes rty.
Pak jsem si odhrnula vlasy a naklonila hlavu na stranu. Tohle je ten okamžik. Okamžik, který všechno změní a na který jsem čekala snad celý život.
Na krku jsem ucítila jeho dech a poté i jeho rty. Jemně mě líbal. Ani jsem nevnímala krátké ostré bodnutí zubů. Cítila jsem jen, jak se mezi námi utváří spojení. Pak vzal z nočního stolku dýku a prořízl si kůži, abych se mohla napít i já.

Dum spiro spero carpe diem… Milovat znamená žít životem toho, koho milujete. To je to, co jsem se rozhodla udělat. Doslova.

Když jsem se probudila, nevěděla jsem přesně, kde jsem, ale něco mi říkalo, že jsem v bezpečí. Ležela jsem na posteli a nad hlavou jsem měla dřevěný strop. Znala jsem ten strop. Najednou jsem něco uslyšela. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Nikdo tu nebyl. Zvuk se vzdaloval. Bylo to jako kapání vody z parapetu po prudkém dešti. Nic jsem ale neviděla. Přehodila jsem nohy před okraj postele a bosými chodidly jsem přešla k zavřeným dveřím. Ten zvuk se přesunul k posteli, na které jsem ležela. Pak jsem ale uslyšela kroky stoupající po vrzajícím schodišti. Neměla jsem ponětí, kdo to může být, a tak jsem se schovala za postel. Dveře se otevřely.
„Eleno?“ Ten hlas přece znám. A poznala bych ho kdekoli.
„Stefane?“ zvedla jsem se ze země a spatřila ho ve dveřích. Stál a díval se na mě. Tenhle pohled jsem neznala, ale pak se na mě usmál. Bylo to, jako by mnou projel elektrický proud. Rozběhla jsem se k němu a objala ho. Chytil mě pažemi kolem pasu a pevně mě sevřel.
„Jak se cítíš?“ zeptal se mě a trochu se odtáhl.
Stále jsem cítila jeho dech na své tváři. Sama jsem ani nevěděla, jak se cítím.
„Já nevím,“ řekla jsem, „šťastná?“ Věděla jsem, že to není to slovo, které by správně popsalo to, co se teď ve mně odehrávalo, ale lepší jsem nenašla.
„Máš hlad,“ nebyla to ani otázka. Spíše oznamování skutečnosti.
Přikývla jsem. Věděla jsem, že abych dokončila proměnu, musím se nakrmit. Musím vypít lidskou krev.

Vzal mě za ruku a šli jsme dolů do kuchyně. Mohlo mě napadnout, že po mě nebude chtít, abych šla ven a vysála prvního nevinného člověka, kterého potkám. Z lednice vytáhl neprůhlednou nádobu, ale já přesně věděla, co v ní je. Lidská krev. Moje vstupenka k věčnosti. Když jsem pila, tak nic neříkal. Jen se na mě díval. Projel mnou dosud nepoznaný pocit. Teď už to bude navěky.
Položila jsem nádobu, obešla stůl a sedla si mu na klín. Objal mě a začal mi broukat do ucha nějakou melodii. Neznala jsem ji, ale byla krásná. Brzy jsem jí porozuměla a začali jsme si ji pobrukovat spolu. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a přejížděla svými rty po těch jeho. Přitáhl si mě k sobě. Pak mi stáhl ruce a šli jsme zpátky nahoru.

Byla to čistá energie, která mnou projela při každém jeho doteku, při každém polibku. Byli jsme jako jeden. Teď bylo to spojení konečně opravdové, cítila jsem ho. A on ho cítil taky. Stoupali jsme společně do nebe.
„Miluji tě,“ řekla jsem mu, když jsem ležela vedle něj v posteli a překulila jsem se na jeho hruď. Pohladil mě po vlasech a já jsem se mu povídala do očí. Nemusel nic říkat. Viděla jsem to v nich. Taky mě miluje. Leželi jsme tam a dívali se na sebe. Pak jsme oba vstali, oblékli se a šli ven.

„Je čas na první lov,“ řekl mi a usmál se.
„To jsem si ale měla vzít lepší oblečení,“ povzdechla jsem si, když jsem se podívala na to, co jsem měla na sobě.
„Neboj, nepůjdeme hned lovit pumy a medvědy. Začneme s něčím menším.“
Chytil mě za ruku a rozběhli jsme se k lesu. Byl to neuvěřitelné. Běželi jsme tak rychle, ale přitom jsem všechno kolem sebe dokonale vnímala. Každý detail lesa, každou jeho změnu.
Zastavili jsme se na malé mýtince. Po jejím okraji tekl potůček. Tady jsem nikdy nebyla. Buď jsme běželi tak daleko, nebo jsem na tohle místo při procházkách nenarazila. Ať už to bylo jakkoli, byla jsem tam.
Stefan se přikrčil. „Ukážu ti, jak na to,“ řekl a zaposlouchal se do zvuků lesa.
Zkusila jsem udělat totéž.
Stefan nasál vzduch do plic a vystartoval směrem k vodě. Než jsem ho stačila následovat, byl zpět a měl s sebou tělo mrtvé srny.
„Teď ty!“ řekl a položil srnu do mechu.
Brala jsem to jako výstřel ze startovací pistole. Dělala jsem to, co mi ukázal. Zaposlouchala jsem se. Slyšela jsem svůj dech, Stefanův dech, tekoucí vodu bojující s kameny, vítr opírající se do korun stromů. Pak jsem v dálce zaslechla tlukoucí srdce. Rozběhla jsem se.

Byl to pocit vítězství, který projel celým mým tělem, když jsem stála nad svou první kořistí. Hlavou mi probleskla myšlenka lvice, která právě skolila gazelu. Já jsem byla ta lvice. Pak jsem za sebou uslyšela kroky. Otočila jsem se. Stefan se na mě díval pohledem plným hrdosti.
„Napoprvé sis vedla skvěle,“ řekl mi a v jeho hlase jsem slyšela uznání.
Jak asi dopadl jeho první lov? Možná mi o tom sám někdy povypráví. Až bude chtít.
Oba jsme se nakrmili a vrátili se zpátky do domu.

Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat. A já jsem se tohoto okamžiku dožila. Teď jsem tady s někým, koho miluji víc než cokoli na světě a takhle to zůstane po zbytek věčnosti. Kdy vlastně věčnost končí? Nikdy. A to je na tom to úžasné.

Zaslala: Vampire Girl