Unbelievable (9)

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad tím, co mi říkal Klaus, a rozhodla jsem se, že tomu nechám volný průběh. Usnula jsem asi v půl čtvrté. Když jsem se probudila, hodiny ukazovaly půl 9, tak jsem ze sebe skopla deku a rozešla jsem se směrem ke koupelně. Zrovna jsem si čistila zuby, když se ve dveřích, které vedou do Jeremyho pokoje, objevila Bonnie. Trochu jsem se jí lekla, ale její výraz v obličeji mě velice šokoval. Tvářila se, jako by viděla ducha. Přišlo mi to divné, ale brzy jsem pochopila, že asi nekouká na mě a otočila jsem se. V druhých dveřích, které vedly do mého pokoje, stál Stefan. Vyplivla jsem z pusy zbytek pasty a rozhodla se ho ignorovat.

„Dobré ráno, Bonnie,“ usmála jsem se na ni. Bonnie mi úsměv opětovala a přistoupila k umyvadlu. Já jsem zamířila do svého pokoje. Kolem Stefana jsem prošla, jako by tam nebyl.

„Eleno, já…,“ začal svoji omluvnou formulaci, ale nenechala jsem ho říct ani tři slova.

„Stefane, nic neříkej. Už mě to vážně přestává bavit. Seber se a vypadni,“ ukazováčkem jsem namířila na dveře a doufala, že to pochopí a skutečně hned vypadne.

„Ale já …,“ zkoušel to dál a já už byla dostatečně vytočená.

„Ty si mě neslyšel? VYPADNI!“ zařvala jsem na něj vzteky bez sebe.

„Dobře, měj se,“ protočila jsem oči a čekala na to, až odejde.

 

Najednou se dveře mého pokoje opět otevřely a už jsem zase chtěla začít křičet, když jsem si uvědomila, že to je Jeremy. Přišel mi říct, že jedou s Bonnie na výlet a vrátí se až za tři dny. Když jsem slyšela klapnutí domovních dveří, sešla jsem do kuchyně a udělala si k snídani palačinky. Věděla jsem, že mojí skutečnou potravu to nenahradí, ale aspoň na to nebudu tolik myslet. Po snídani jsem se svalila v obýváku na pohovku a zapnula televizi. Zrovna dávali film ‚Síly temna‘ a já byla tak unavená, že jsem u toho usnula. Když jsem se vzbudila, nástěnné hodiny v kuchyni ukazovaly pár minut po půl čtvrté, a abych se trochu probrala, rozhodla jsem se, že si půjdu zaběhat. V pokoji jsem se převlékla do sportovní soupravy, vzala si mobil, sluchátka a vyšla před dům. Nasadila jsem si sluchátka a rozběhla se směrem k lesu. Běžela jsem asi půl hodiny, když se přede mnou zjevil muž oblečený v modrých džínech a černém tričku. Doběhla jsem až k němu a sundala si sluchátka.

„Elena, že?“ zeptal se mě onen neznámý muž. Neznámý byl do chvíle, než jsem si stihla všimnout drobného tetování na jeho levém zápěstí. Měl tam vytetované ozdobné ‚M‘, stejné jsem viděla u Elijaha a Klause, z čehož jsem usoudila, že to bude další z Původní rodiny Mikaelsonů.

„Další Mikaelson, že?“ Zaraženě na mě koukal, ale nejspíš pochopil.

„Kol, Kol Mikaelson,“ napřáhl ruku, kterou jsem, ne příliš oddaně, přijala.

„Elena Gilbertová,“ představila jsem se mu.

„Já vím, brácha mi o tobě vyprávěl,“ sebevědomě mi odpověděl.

„Elijah?“ udiveně jsem ho pozorovala. Přemýšlela jsem, co by o mě Elijah asi říkal svému mladšímu bratrovi.

„Ne, Klaus. Vyprávěl mi o tom, jaká odvážná a statečná jsi. Dokonce i o tom, jak si mu posloužila svojí krví ke tvorbě nových hybridů,“ pokračoval v dalším výčtu nově nasbíraných informací o mé osobnosti.

„Když svého bratra poslouchám, občas mívám pocit, že je do tebe zamilovaný.“ V ten moment jsem ztuhla a nevěřícně mu hleděla do očí.

„Že-že, že je do mě zamilovaný?“ Když už jsem to stihla vstřebat, začala jsem se smát, jako bych právě kouřila marihuanu. Kol se na mě chvíli zamyšleně díval, ale po chvilce se taky začal smát. Nakonec dodal jenom to, že Klaus by si se mnou rád popovídal.

„Ale já nejsem vhodně oblečená a navíc jsem teď asi půl hodiny běhala a musela bych se vysprchovat a…,“ začala jsem se vymlouvat, protože Klause jsem v tuto chvíli skutečně vidět nechtěla.

„Neboj, koupelnu máme, oblečení se nějaké najde a můj bratr bude rád, když tě uvidí.“

Přemlouval mě ještě pár minut, než jsem nakonec svolila a společně jsme se vydali hlouběji do lesa. V půlce dlouhé rovinky mě zatáhl do lesa, kde jsem si po chvíli všimla vyšlapané pěšinky. Šla jsem poslušně za ním a nebýt upířích instinktů a schopnosti vidět v šeru, určitě bych tu někde o něco zakopla.  Šli jsme zhruba 15 minut, než jsme došli k nádhernému srubu uprostřed lesa. Když jsme došli ke dveřím, tak Kol vztáhl ke klepadlu se lvím motivem a třikrát zaklepal.

„Kole, Kole, opět sis zapomněl kl…,“ slyšela jsem za dveřmi Klausův hlas. V momentě, co mě zahlédl, oněměl v půlce svého monologu.

„Vedu ti návštěvu, bratře.“

„Eleno,“ překvapeně na mě pohlédl a rukou mi pokynul, abych šla dál.

„Neříkal si, že si chce popovídat?“ otočila jsem se na Kola, který už měl namířeno jinam. V půlce kroku se zastavil a otočil se na mě. Ve tváři měl typický výraz malého kluka, který něco provedl.

„No, víš…,“

„No, nevím Kole, opravdu nevím,“ sarkasticky jsem mu odpověděla a byla jsem na něj pěkně naštvaná, protože mě přemluvil, abych se setkala s jeho bratrem, i když Klaus neměl v plánu, se mnou mluvit.

„Eleno, dovol mi, abych tě pozval na večeři,“ zachránil celou situaci Klaus a než jsem stihla cokoliv říct, tak zase pokračoval.

„Zavedu tě do pokoje pro hosty, kde se můžeš připravit.“

Interiér srubu mi lehce připomínal penzion Salvatorových. Po točitém schodišti jsme vyšli do prvního patra, kde mě Klaus vedl dlouhou chodbou do pokoje pro hosty. Otevřel dveře a pustil mě dovnitř.

„Bude ti stačit hodina?“ slyšela jsem za sebou stále Klausův hlas.

„Určitě, děkuji,“ odpověděla jsem na jeho otázku a přidala úsměv.

Nejdřív jsem ze sebe shodila všechno propocené oblečení a vlezla si pod tekoucí teplou sprchu, abych ze sebe smyla veškerý pot. Po sprše jsem prohledávala všechny skříně a vybírala, co si vezmu na sebe. Nakonec jsem si vybrala černé pouzdrové šaty s malým rozparkem vzadu. Vlasy jsem sepnula do jednoduchého a volného culíku, oči zkrášlila černou řasenkou a obula si stříbrné špičaté lodičky s 8 centimetrovým jehlovým podpatkem od Christiana Louboutina. Stála jsem u okna a zamyšleně hleděla ven, když jsem uslyšela ťukání na dveře.

„Dále,“ s mým svolením se dveře otevřely a do pokoje nakráčel Klaus.

„Eleno, vypadáš nádherně,“ užasle na mě zíral a spokojeně se usmíval.

„Děkuji,“ odpověděla jsem mu a opět se otočila směrem k oknu.

„Děje se něco?“ Na tuto otázku jsem pouze zavrtěla hlavou. Slyšela jsem jeho kroky, které se pomalu přibližovaly ke mně. Najednou jsem ucítila jeho dlaně okolo mých boků a rty na mém krku. Slastně jsem zasténala.

„Klausi…“

„Eleno, musím ti něco říct.“ Otočila jsem se mu v náručí a čekala, co mi řekne.

„Tenkrát, jak tě někdo přeměnil…,“ bylo na něm vidět, že hledá ta správná slova.

„Ano?“

„To já jsem tě přeměnil,“ vypadlo z něj nakonec.

„Já vím,“ pohladila jsem ho po tváři a objala ho. „Víš, Klausi, co je na pomstě to nejkrásnější?“ Podíval se mi vážně do očí. „To, jak bývá sladká.“

Zaslala: Katty